22

Eva, daňový poplatník s problémy nad hladinou, poprvé vstoupila do absolutního jinde: do paralelního světa chudoby, pololegality a nekonečných potíží; jejími protihráči teď na dlouho budou policie a úřady. Vrací se ze své první mise zmožená – a ve dveřích zůstává paf: byt je uklizený a nově vyzdobený: kolem oken a dveří gestuálně, s živelnou chutí vyvedeny rostlinné ruské národní motivy; ve spodní části oken nalepeny umně prostřihané noviny místo záclon; interiér se velmi liší od reklamního modelu, jemuž se podobal její předcházející byt; tenhle prostor svou snaživou chudobou stále víc odpovídá nové sociální situaci: bezmocnému úsilí. Eva neví, jestli se má smát, nebo brečet: klesne na židli. Boris jí jde vstříc, odebírá tašky, pomáhá z bot a jako dítě se těší na ocenění svého výkonu:

„Nu?“

„No – pěkný…“

„Navěrno? Oprávdu? Tibě nravitsa? Libi?“

Eva se snaží sdílet jeho radost, ale její přitakání zní nepřesvědčivě.

„Ja chaču, štoby tibě nravilos – aby ti vsjo libilo.“

„Jasně, hezký. Hele, není to jednoduchý, s těma papírama: musíš odjet. Abys tu moh bejt, musíš mít cizineckej pas. Abys měl pas, musíš mít trvalej pobyt. Abys měl trvalej pobyt, musíš mít stálý bydliště. Abys měl bydliště, musíš mít vízum. Abys měl vízum, musíš odjet, u vás znova zažádat a potom se vrátit.“

Boris velmi zvážněl: „Něvazmožno.“

„Jak něvazmožno?“

„Patamu, što mě ubijut.“

„Kdo?“

„Bandity. Ja proti banditom bojóval. Izvini, Jéva, ja očeň něchaču gavariť ab étom. Něchci mluvit.“

Pauza – oběma je trapně. Evina důvěra je podrobena velké zátěži: odevšad jako by k ní mluvily varovné hlasy o temné minulosti lidí, kteří se u nás pokoušejí o novou identitu. Boris to cítí stejně. Začíná zvolna vysvětlovat:

„Ja adnamu nogy palamal. Bandity adnamu vsjo zobrali, ponimaješ, vsjo: dom – gosudarstvo – hospodarstvo, vsjo! Pa zakonu, vsjo legalno, on něiměl vazmožnost zaščity – obrany; i on pašol ich prosiť – i oni jevo pačti– skóro ubili – i on patom prišol za mnoj i prosil. Borja, ty sportsmen, ty znaješ, kak… nu…“

„To přece není možný, někomu jen tak něco sebrat…“

„Mmm! Maleňkaja děvočka! Kaněšno vazmožno! Vsjo vazmožno: Tibě tože kvartiru sabrali – da ili nět? Bylo eto vazmožno?“

„Nojo, ale já jsem něco blbě podepsala.“

„On tože padpisal.“

„Ale já jsem myslela…“

„On tože dumal: Eto byli jivo kamaradi – padpisali jemu garanciju i on palučil děngy od banky – i rabotal, rabotal, vsja familija rabotala: maslo, syry – brynzu – i magazin – obchod – od něvo vsjo bral – no jemu neplatili: padaždi měsac, tri – u nas nět děněg sejčas i vsjo! U něvo něbyly děngy platit dolg – i přišlí pacany, chlapi – s policajtom: u nas bumaga – zděs – smotri – ty padpisal? – da – i sabrali vsjo – dom, gospodarstvo – vygnali jevo na ulicu – i vsju familiju!“

Eva opět stojí před skutečností, že vedle řádného, podle pravidel fungujícího světa, jsou i paralelní temné světy práva silnějšího; její vize spravedlnosti a stejných pravidel pro všechny dostala podobný kopanec, jako když se dozvěděla, že dárky pod stromeček nenosí Ježíšek…

„To je strašný…“

„Kaněšno strašno – eto byli oni, katorije kontrolirovali obchod, i jemu neplatili za brynzu! I kto jemu dal garanciju! Adna banda! Kamaradi! I kogda on prišol i plakal a prosil ich, oni jivo počti ubili! Nu – i ja pašol s nimi pořikať – i adnamu nogy palamal… I patom prišli policajty – i vsjo. Eto žizň. Eto život.“

„A? Přišli policajti – a co bylo dál?“

„Nu – oni sdělali – kak eto skazať…“

Eva čeká: tuší problém a nechce to odmávnout.

„Co udělali?“

„Ničevo něukrál, nikavo něubil!“

„Přišli policajti – a co udělali?“

„Nu – ja polučil tri goda…“

Teď je Eva opravdu dotčená:

„Takžes byl zavřenej! A pročs mi to neřek?? Když jsem se tě ptala? Dvakrát!“

„Izvini, děvočka…“

„Izvini, izvini…“ Eva je dost naštvaná: má v čerstvé paměti svůj pád do problémové vrstvy existence – cítí se velmi nepříjemně a očekává, že se s ní bude jednat otevřeně a fér.

Boris tuší, že jeho budoucnost je opět ohrožena, protože závisí jen na dobré vůli téhle ženy. Vysvětluje velmi neochotně.

„Ja – bajalsa – što ty mě brósiš na ulicu – mě výgadiš; a jésli něvýgadiš – buděš mučiťsa. No ty iměješ svaje prablemy – i sa mnoj – i s papirami – tak…“

Ukáže si pod krk, což přesně odpovídá míře Eviných starostí.

„I eto maja prošlosť, minulost, maja prablema – ja něchatěl vsjo na těbja…“

„Co eště nevim??“

„Uže vsjo.“

„Ach bože, proč mi to nikdo neřek – že je život tak strašnej…“

Tiché unavené objetí. Jsou spolu, závislí jeden na druhém, a musejí to zvládnout. Jak by se cítila, co by dělala, kdyby tu nebyl? Zašla by na deprese. Zůstala by v téhle špinavé díře – a nenašla by sílu uklidit ji, vymalovat, zařídit. Nebylo by proč. Nenašla by sílu ani se zvednout z podlahy a vylézt na postel. Nebyl by důvod se zvednout…: to umí deprese. Eva má sklopenou hlavu a vidí v plném světle Borisovy bosé nohy plné rudých jizev po omrzlinách. Kdyby se s tímhle nesetkala, neviděla by, že jsou i jiné osudy než ten její; že jsou i drsnější, kostrbatější životní cesty. Kdyby Borise nepotkala, utopila by se v louži vlastního žalu…

„A to máš odkud – ty nohy omrzlý – odtamtud?“

„Da – v Sibiri – chočeš počurjať – i na zem papadajet uže ljod. Eto strašnoje dělo, Sibir, ljudi pamirajut – kak muchy. Papadajut – nikdo ich něpočitajet – nikdo něznajet skolko i kto…“

„Bože – to je svět… Dobrou noc!“

Líbne ho na rameno, stočí se mu pod paži a zavře oči; Boris chvíli zírá do tmy, zřejmě ve vzpomínce na Sibiř – stiskne oči a polkne – zvládá emoce.

„Jéva? Ja očeň šťastliv, što ja zděs. I ja očeň, očeň šťastliv, što těbja vstretil… I ja sdělaju vsjo, vsjo, štoby ty byla šťastliva i ulibalas – usmála…“

„Dík!“ Eva se k němu přimkne; pevně se objímají, dva tonoucí, vědomi si závažnosti chvíle a svého setkání, které jako by zadunělo ze dna bytí, aby přehlušilo zmatenou, sytou, brebentivou mizerii všedního dne…