28

Eva je zase v kavárně. Po dlouhé době – z nostalgie. Jako by mapovala prostor, kudy s Borisem procházela; jako by se magickou rekonstrukcí snažila znovu s ním navázat spojení…

Sedí u čaje a dívá se na ukrajinské kopáče, slzy na krajíčku. Otevřenými dveřmi restaurace je slyšet chraplavý řehot opilé stařenky od výčepu – pár hostů se tím směrem ohlédne – číšník dveře hned zavře, ale Eva se dál dívá tím směrem: stařenka je tam se svou cikánskou kamarádkou. Eva má v paměti to první setkání: kdy se k ní stařenka vrhla jako ke kořisti a hájila své právo na kafe se šlehačkou. Evina shovívavá tolerance tehdy nebyla víc než slušivou humanitní kytkou za kloboukem: čímsi, co je v módě letošního jara, co se nosí. Teď se cítí s bufetovou babkou spřízněna víc než kdy předtím. Vcítěním. Soucítěním s člověkem, který se vší silou drží jen trošku nad hladinou…

„Pane vrchní – můžu si to přenést vedle?“ ptá se Eva, aby nebyla obviněna z útěku bez placení.

„Budete plakat.“

Eva sebou trhne a nechápavě vzhlédne: to byl zase přeslech?

„Budete platit – ten čaj; – tam je jiná kasa…“

Něco se děje: co byla s Borisem, tohle se jí nestalo.

Překotně přitaká, velmi překotně: úměrně své skomíravé platební schopnosti – zaplatí čaj a přesouvá se k výčepu: štamgasti, bufetové krásky, stařenka s cikánkou Margitou; Eva si jde stoupnout k nim a položí si čaj vedle.

„Dobrý den – můžu k vám? – máte tady veselo…“

Obě ženy jí samozřejmě udělají místo a Eva, vědoma si svého vpádu, jímž přerušila zábavu, se pokusí zavtipkovat:

„Jdu se ohřát k vašemu ohni…“

Tělnatá cikánka Margita se na ni zadívá nejdřív s odstupem, pak s pochopením:

„Mate trapeni – oči červeny – v tom bude chlap nejaky – ukažtě ruku…“

Stařenka se přiopile chechtá, Eva rezignovaně nastavuje dlaň.

Margita chvíli studuje ruku, pak ji zavře a prohlásí: „On vas milúje a všecko sa záse urovná.“

To je věta, za kterou by nikdo nedal ani pětník – ale tonoucí Eva se jí chabě chytá:

„Jo? – ale on odešel.“

„Ale zase sa vrátí – musite ho hladať!“

Eva podle svých omezených schopností zbystří. Stařenka se naopak rozchechtá:

„Vyprdněte se na něj – chlapi sou potvory!“

Margita pozvedne hlas, jenž nezná námitek, a promluví jako starozákonní prorok:

„Ty bys němohla miť cigana, bo cigaň by ťa zabil! Ty nechceš rozumět, že každý chlap má svoju hrdost – a jestli na něho budeš jako na psa, bude on na tebe jako pes!“

Obrátí se k Evě: „On by za tebe dýchal – ale musíš mu ukázat, že ti na něm záleží! Musiš ho hladať! Musiš ty za nim, sam sa nevrati!“

Eva poslouchá velmi pokorně a schlíple, stařenka vedle povykuje:

„Vyprdni se na něj! Chlap ti všecko sebere!“

Eva se ale už třepetá na třpytce:

„A kde ho mám hledat?“

„Mňa sa nepýtaj, svojej duši sa opýtaj! Něumiš sa opýtať? Daj panaka…!“

Tím je Margitina seance u konce – Margita dostává panáka a ponechává Evu jejímu zmatku: ptát se duše? Ale jak?

Eva odchází, jde ven – někam – domů? Třeba. A monotónně drmolí: „Ptát se duše – duše se ptát – ptám se duše: duše, co mám dělat?“