3

Evě je pětačtyřicet, ale to by jí nikdo nehádal: na první pohled vidíte, že se udržuje, cvičí a vůbec na sobě pracuje, takže každému je jasné, že to, co vidí, je žena mnohem, mnohem mladší.

Eva má dceru a ta má taky dceru, takže ať se to bere odkudkoli, pořád vychází, že navzdory posilovnám, dietám a soláriu – Eva je babičkou. Svou sladkou vnučinku velmi miluje, s chutí ji očichává, lechtá, mačká a všelijak muchluje – ale to slovo vnučka jako by ji zvolna sunulo do hrobu.

Teď jsme v jakési maloměstské knihovně: neutrální prostředí s regály a voděnkami, kde nám výzdoba dětskými kresbami a suchými listy říká, že se knihovnice snaží učinit svět útulnějším a přiblížit jej harmonickému řádu Všehomíra. Toto místo je plné vůní, iluzí a ticha, jak už tak ženské svatyně bývají.

V auditoriu tiché voňavé knihovny sedí asi dvacet soustředěných posluchaček různého vzezření a různého věku, avšak spojených týmž pocitem: že je všude kolem spousta věcí k pochopení a že by se s tímhle světem už mělo něco dělat…

Byli tu také asi tři muži, zarputilci s kolmou vráskou mezi obočím, připraveni se poprat – jenže když ona ta ženská prostředí jsou tak nesnesitelně holubičí! – a tak postupně odešli.

Eva končí svou přednášku o Popelce; to je velké téma, aktuální i tam, kde už žena má statut lidské bytosti, a není jen součástí výbavy a zázemí muže.

Eva v přednášce vztyčila les otazníků: co kdyby měla Popelka větší nohu? Nebo tatík cestou sežral oříšky? A jak to s ní bylo po svatbě: nečekala, že zbytek života bude jako jejich první ples? Jaký vliv měl na její život otec: byl jí oporou? Když se jí nikdy nezastal a nechal ji napospas maceše? Jak vidí Popelka muže? Nečeká od prince, že jí vynahradí, co je jí otec dlužen? Co máme jedna každá společného s Popelkou?

Eva otevírá nové možnosti pohledu a přednášku končí: „Žádný princ nás neučiní šťastnou, milé Popelky, protože mu to nikdo neřekl: princům se neříká, uč se, cvič a snaž se, aby tě nějaká chtěla; princům se říká: chceš-li dělat, co tě baví, najdi si nějakou, která za tebe udělá všechno ostatní; lapni si samičku, co hodně vydrží…“

Takže cokoli jiného chceme, milé Popelky, musíme se svými chlapečky do detailů probrat; sám to pro nás žádný neudělá…!

Potlesk, smích…

Eva je z těch, které téma Popelky dovedly k dokonalosti: Popelka před svatbou; Popelka po svatbě; Popelka v přechodu – a taky nic netušící princ, který poznal Popelku na plese, kde tančil jenom s ní, a teď tedy nechápe, proč propustila služebnictvo a vkleče v teplákách do úmoru vytírá nekonečné chodby zámku, aby princi dokázala, jak je užitečná a že si chce jeho lásku zasloužit…

„Všude kolem sebe vidíme, co dovede ten jed čekání na štěstí, které nám má dát někdo jiný; jed čekání, že nám štěstí bude přiděleno jako odměna za absolutní oběť; víme, co paseky na dětech napáchá ten jed zklamání, který dělá ze svěžích děvčat podrážděné matky a zhořklé stařeny, s ústy semknutými zlobou jako slepičí řiť…“

Smích, potlesk, Eva skládá své papíry, vyndává navštívenky a nechává je na stole –

Bouřlivý potlesk jásajících tribun; potlesk přechází v ovace, několik lidí omdlelo, záchranka je odnáší, obecenstvo vstává a demoluje sál – ne: to se jí jen zdálo. Bouře splaskla do reálného plácání v prostředí tiché kultivované knihovny, kde se vděčné posluchačky pomalu a tiše rozcházejí.

Vedoucí knihovny Evě děkuje, předává jí karafiát jako honorář a na poslední chvíli se ujímá slova:

„A děkujeme doktorce Štanglové za příšerné kecání…“

Eva sebou trhne: ne, to byl omyl, samozřejmě.

„… za přínosné setkání a doufám…,“ pokračuje vedoucí knihovny a Eva ví, že už je to tu zas: ty přeslechy. Slyšela onehdy takový vtip:

„Pane doktore, já mám strašné přeřeky: tuhle jsem chtěl říct pizza a řekl jsem – víte co.“

„To nic,“ povídá doktor, „já se tuhle taky děsně přeřek: chtěl jsem říct manželce, miláčku, prosím tě, podala bys mi sůl? A místo toho jsem řekl, už bys mohla zdechnout, ty mrcho stará!“

Přeslechy. Freud by to vysvětlil. Už blbnu. Jasně. Jsem přetažená, sakra. Eva už moc nevnímá slábnoucí projevy přízně odcházejících žen, skládá svoje věci a má se k odchodu.

Hrne se k ní mladší kolegyně Pavla. Pavla je Evina obdivovatelka. Vždy nablízku. Vždy k dispozici. Vždy připravená posloužit tím, čemu se říká upřímnost a sdělení pravdy do očí. Je cca o patnáct let mladší a Evu zbožňuje. Opakuje její věty, napodobuje její styl oblékání, nejradši by s ní bydlela, sprchovala se s ní, dýchala s ní, vlezla do její kůže a zůstala tam.

Seděla v první řadě a teď se přihrnula zářící: „Skvělý! Seš jednička, fakt!“

Jenže se k nim belhá starší paní, zřejmě ctitelka, zastavuje se u stolu a nenachází slov:

„Teda, pani profesorko, to bylo moc pěkný, vopravdu, vo tý Popelce – i vo tý chytrý horákyni…“

Eva zdvořile naslouchá – ctitelka se odmlčí – a hlasitě se rozpláče. Eva je trochu zaskočena a očima hledá pomoc, ale nikde nikdo – jen vedoucí knihovny s povzbudivým úsměvem, že všechno je v pořádku.

Ctitelka se hlasitě vysmrká: „Proč nám to nikdo neřek?“

Eva tázavě čeká, co bude následovat, ctitelka jako by chtěla ještě něco říct, ale rozpláče se znovu, usedavěji: „Proč nám nikdo neřek, že je život tak strašnej!“

Pavla ji formálně, žoviálně chlácholí jako lékař umírajícího, kterému slibuje tanec o příští muzice:

„Ale to snad ne!“ a zpříma se rozhlíží kolem, jestli někdo viděl dávku jejího shovívavého soucítění… Zaražená Eva dělá útěšné gesto: bere paní za ruku a kolem ramen, pohladí ji po zádech – tohle by sama občas potřebovala – a očima se ptá vedoucí knihovny, která právě pohledem naznačuje, že to nic, o nic nejde, to je normální, ať si Eva nedělá starosti.

Eva tedy opatrně pouští plačící ctitelku a ponechává ji jejím slzám, kterým najednou rozumí. Jsou to slzy zklamané Popelky, která se tolik snažila…

Pavla mírně couvla a sleduje vše se shovívavým nezájmem mladé generace, která má všechno před sebou a něco jako životní zklamání ji přece nemůže potkat…