24

Boris se zatím doma snaží; dobře ví, co to všechno obnáší, a tak něco natírá, přitlouká nebo vylepšuje, aby to nevypadalo, že se fláká. Eva předčítá seznam nutností:

„Občanský průkaz nebo platný pas – to máme, vízum, to nemáme, rodný list, máme, čestné prohlášení o ubytování, máme, výpis z trestního rejstříku, máme…“

„Jévička: tam na stóle další dokumenty prišli – Věročka poslala – pasmatri.“

„Jasně – fajn – zejtra to dám přeložit a notářsky ověřit…“

Eva úhledně sklepe hromádky lejster, rozlepí zásilku a začte se do dalšího dokumentu. Načež zkamení:

„Tys mi říkal, že jsi vdovec??“

Boris tuší pohromu.

„A tady je, že seš rozvedenej…?!“

„Da – ja razvjolsa – i ona patom umerla…“

„Jo? A kdy přijede?“

Borisovi je trapně – reaguje překotně a prostoduše:

„Nije – ona bydlujet kděto v Rasíji!“

Zahřmí ticho.

„Takže bydlí v Rusku – tvoje žena. Byls zavřenej a tvoje žena žije. A nikdy nelžeš.“

Velmi těžká pauza.

„A – tady na tý fotce, to je kdo? Není to náhodou tvá družka a to malý vaše dcera?“

„Nije! Što ty dumaješ!“

„Nic nedumaju – akorát že mi lžeš! Jak ti mám věřit? Kurnik, mám já tohle zapotřebí…?“

„Ja –Jéva, izvini – mně stydno – no ona dlja mě umerla – ja něchatěl ab etom gavariť – eto uže semnadcať let – ona ušla – ja astal adin s malenkoj dočkoj – ana iměla druga – kagda ja byl – v Sibiri – možno dumala, što meňa ubijut, kak majevo atca – Dlja mě umerla – na­vsegda – Jévuška – vazmožno panimať?“

Eva je v koncích. Mlčky sedí s hlavou v dlaních – pak zakleje a jde do koupelny, což je jediný prostor kde za sebou může prásknout dveřmi. Boris zneklidní – chvíli rázuje kolem dveří – pak zaklepe: nic. Volá, klepe dál, bojí se, aby si něco neudělala: prosí, omlouvá se. Buší na dveře – a když se pořád nic neděje, dveře jedním kopnutím vyrazí.

Eva sedí na vaně – dívá se na něj s pocitem, že teď už vydrží všechno, a řekne: „Ty dveře spravíš…“