16
Eva je teď s dcerou na obhlídce nového bytu. Tedy – bytu: suterénní místnosti.
Schody ke sklepu – za dveřmi tmavý prostor, špína, nějaké harampádí.
Správcová neurčitého věku bůhví pokolikáté odemyká a ukazuje: strašlivě zaneřáděný záchod, sprchový kout, kuchyňský kout –
„Prosim – tady – plyn, hodiny, elektrika funguje, plyn taky. Klíč mi pak hoďte nahoru.“
Eva s Myškou a vnučkou to opatrně okukují. Správcová zmizela. Myška se pomalu snaží roztočit kola optimismu, ale moc to nejde; vnučka se tu bojí, obě mluví šeptem – jako v kostele.
„A – dokdy se máš rozhodnout?“
„Do konce týdne.“
„A – ty druhý byty?“
Eva krčí rameny. Je to loterie: berte nebo ne – pak teprv vám ukážem další – a možná horší. Jsou to obecní byty – nelze si vybírat.
Dcera se nadechne k pozitivní bilanci: „No, krysy tu nejsou.“
„Moc světla taky ne.“
„Ale zas je tu prostor, a kdyby se to – všechno bíle – a nějaký hadry rozvěsit? Co? Když se to umeje, tak je to v podstatě slušná garsonka – i když teda ve sklepě…“
Dcera v duchu buduje: instaluje nepřímá osvětlení, závěsy, všechno jasné, bílé a prosvětlené; parceluje prostor na noblesní elegantní kouty, oči jí ožily; žena a prostor, to je magie. Interiéry. Vymýšlení domů – zahrad – bytů; velkoryse řešené prostory – líbezná zákoutí.
Eva pracně zastírá šerednou skutečnost, že ve chvíli, kdy má jedno budování za sebou a těšila se na pohodlí a klid, je zase na začátku; je to únava, donekonečna se přece začínat nedá, ubývá sil…
„To bude dobrý, mami – stáří je pověra – hele, jsou prázdniny, já ti pomůžu!“
Zastaví se, dá matce pusu jako dceři, obejme ji a pevně vezme kolem ramen jako školačku prvního září:
„Mami: moc ti držím palce – vám oběma – i tátovi – a jsem opravdu ráda, že jste se rozvedli – opravdu, věř mi!“
Eva má slzy na krajíčku:
„Bylo to za půl hodiny – na první stání, rozumíš – on ji tam měl s sebou…“
Eva by se rozpovídala, ale dcera ji zadrží.
„Mami, je to můj táta, mám ho ráda – ale za muže bych ho nechtěla. Rozumim ti. A všechno vyplač! Vyplač to, ať tě to netrápí! Víš, jaks mi to říkala, když jsem byla malá… Přece bys to nechtěla zpátky – ty noční hádky a dusna – tak vidíš…!“
Objetí, slzy vděku zamáčknuty. Evu dosud nenapadlo, jak velmi dospělou má dceru: za vše zajíkavý a usmrkaný dík.
„Díky, holčičko – seš tak hodná…“
„Jasně – dem!“
Myška se rázně chopí vedení výpravy, pozhasíná, pozamyká. Jde nahoru vrátit klíče.