10
Je ráno. Časné ráno – začalo svítat. Eva se probouzí chladem: ležela nepřikrytá na posteli, s očima červenýma nevyspáním a pláčem – kolem roztrhané rodinné fotografie.
Zvolna se zvedá, aby šla zavřít otevřené okno – a s mírným leknutím přitlumeného polovědomí najde na lešení ležet Borise, zabaleného v hadrech, obestavěného prkny, aby nespadl.
„Proboha! Co tu děláte?“
„Izvinitě – pardon – promiňtě…“
„To jste tu byl celou noc? Proč – jste tu spal? Pojďte dovnitř, tady zmrznete!“
Boris pomalu, rozlámaně a ztuhle leze dovnitř.
„Ja vas ochraňál.“
„Jo…? A před čim?“
„Pered vami. Ja vam daval energiju – nechechtájtěs, eto seriózno! V kupálňu vazmóžno?“
Boris leze dovnitř, Eva se ptá, jestli čaj nebo kafe, staví na čaj a kafe a je jí velmi milo mít u sebe v tuhle chvíli lidskou bytost. Je jí milé, že je to muž, protože ji právě muž opustil; je jí milé, že je to muž, s nímž není třeba diskutovat, protože by další diskusi o životě už nevydržela. Je jí milé, že je to absolutní cizinec: úplně odjinud, živí se rukama a jeho svět má prostší, pevnější dimenze, než jsou ty její – není v něm nic spojitého s její zvetšelou a zmarněnou minulostí; je jí milé, že to je muž, který ji nebude obtěžovat svou sexuální přitažlivostí, protože jestli by něco právě teď nezvládla, tak povinnost být přitažlivá.
„Garjáčij čaj, jésli vazmóžno – balšóje spasíba!“
Boris se v koupelně spláchl horkou vodou a frká, prská, cáká, stříká jako kůň a frotýruje se ručníkem; Eva si s úsměvem představuje tu spoušť cákanců na zdi a kolem zrcadla, louži na zemi a nepoužitelný ručník. Je jí to velmi příjemně jedno.
Boris vychází ještě mokrý, natahuje na sebe tílko a zalívá kytku u okna.
„Vy potrebujetě ňuchat žluty kytky. Vam treba energija. Žluty kytky dadut energiju.“
Eva položí na stůl kafe a čaj, Boris se usadí na křeslo. Eva je velmi vyčerpaná – pracně, ale vlídně se snaží o konverzaci.
„Jak dlouho jste tady? Myslím v Čechách?“
„Okolo pol roka.“
„Jste Ukrajinec? Nebo Rus?“
„Ja ně Rus. Ja Moldavan!“
Eva marně loví v paměti, kde že leží Moldávie.
„Éto málenkaja zemlja meždu Ukrajinou i Rumuniou; tože byla v Savětskom sajuze – takája málenkaja, nevidno na mapě.“
„Ale moldavština je slovanský jazyk, ne?“
„Nije! – moldavština blizu rumunskomu, i italskomu jazyku; pa rusky my byli dolžny – museli gavariť vo vsjom Savětskom sajuze.“
„Řekněte mi něco moldavsky.“
Boris něco řekne, Eva nerozumí. Podobá se to cikánštině.
„A jak dlouho tu budete pracovat?“
„Uvídimo. Ja chaču svojej dočke – svojej dcére – postáviť dom.“
Eva skrývá mírné pobavení: „Jo? A kde – tady? Jo?? A kolik vám platěj za hodinu?“
„Tridcať kron.“
Eva potlačí úsměv a pokývá hlavou: „No – to teda máte co dělat.“
„Ja znáju rabótať, ja búdu óčeň mnógo rabótať!“
„No – to budete muset. Víte, kolik tu stojej parcely – projekty, povolení – materiál – cihly a tak?“
„Tréba informácie…“
„No – to teda jo…“ Eva se pro sebe usměje nad tímhle dalším dojemně patetickým, beznadějným hrdinou, co přijel odkudsi s velikým snem – který se mu nikdy nemůže splnit, protože je to sen nedosažitelný i pro mnoho domorodců. Natož pro dalšího přibloudilce z bývalého sajuzu – čert ho byl světu dlužen. Ale nebude to Eva, kdo to všechno tomuhle člověku vysvětlí.
„No, víte – ono to tady taky není tak jednoduché – já mám dceru už dospělou – a tenhle byt jsme s manželem koupili – no to ani nebudu říkat za kolik – prodali jsme dvě chalupy po rodičích – dcera je teď se svou dcerou v našem starém bytě – a tohle mělo bejt – na starý kolena. Jako pro nás…“ (Sevřelo se jí to v krku – co mu to tady vykládá?)
„No nic – já jen, že… je tu hodně lidí od vás – a z dalších republik bejvalýho sajúzu, no – ale přeju vám hodně štěstí.“ (Hořký úsměv. Boris uctivě mlčí. Konverzace vázne.)
„Jaká je vaše původní profese?“
„Šafjor“
Ticho.
„Ja jéchal gruzavikom, balšój – velkij – naklaďák – krasávec! Ural, Kavkaz – Sibir – vsjo!“
Eva cítí, že by měla upřímně žasnout nad velikostí Sovětského svazu, ale nějak se jí nechce. Navíc má dojem, že pro hosta udělala dost, když ho rozmrazila, a bez problémů vnímá jeho ruskou češtinu. Zdvořile pokývá hlavou.
Boris se odmlčel, trochu zaražen, že v téhle zemi se nad rozlehlostí a velikostí sajuzu tolik nežasne, a neví, o čem mluvit dál. Ještě nedopili, tak vyndává fotky:
„Éto zděs maja dóčka i éto maja vnúčka.“
Eva zdvořile prohlíží a chválí.
Podá jí řidičák: „I zděs moj pásport šafjóra – savjétskij i moldávskij.“
Eva to prostuduje: „Jmenujete se Boris? – Já jsem Eva.“
Boris se zdvořile ukloní, jak mu křeslo dovoluje.
Zas ticho.
„Jéva… nu vot…“
Eva má trochu pocit viny za svůj rezervovaný postoj k ruštině a Rusům, tak se tedy taky blíž představuje, aby překlenula mlčení.
„Já učím studenty; literaturu, knigy, čitať – panimať – i pisať tože…“ Ačkoli – že učím studenty napsat povídku, to by mu mohlo bejt fuk jako mně Ural…
„Jásno: učiš děti čitáť i pisáť – učítělnica, rozúmim.“
„No – dalo by se to tak říct. A taky mám vnučku. A dceru.“
Boris se zachechtá, vděčně, že se může nějak projevit. „Ech – děduška s bábuškoj pijut kafe.“
Eva se zdvořile zasměje, ale moc veselo jí z toho není.
Boris se uvolněně protáhne. „Kakaja zděs tišina.“
„No, v tomhle kraji není moc průmysl…“
„Ja němyslju promyšlenosť: tišina patamušto zděs něstreljajut…“
„Jako že se tu nestřílí…??“
„U nas v Kišiněvě – eto glavnyj gorod – tam každyj věčer, každyj děň slyšať iz lesa, kak streljajut. Ratata! Každyj děň něskolko ljuděj najdut mrtvych v lesu.“
Evě se prohodila stupnice hodnot: tenhle člověk má opravdu jiné starosti než banální rozvod po banální krizi; od této chvíle se na něj dívá jinak…
„Maja dočka pisala, što troch majich malčikov uže ubili…“
Eva civí, on vysvětluje:
„Majich: katorych ja učil. Ja dóma zanimálsa spórtom, box, džudo, zapas; ja iměl svajich malčikov, katorych izučal i treniroval – nu – tri uže…“
„Jak to…?“
„Nu – Jéva. Kak. Chočeš s banditami – jésli něchočeš s nimi, uběžaj. Nebo ubijut. Vsjo. I eti mají ochraňali adnavo…“
„To je děsný…“
On vstane, Eva má o čem přemýšlet; zavalila ji veliká lítost nad sebou – nad ním – nad světem…
„Što dělať, takyj život… Nu – spasiba balšoje za káfe i čaj – vy spasila moju žizň – zachranila život… Uže čas – musim na rabotu – ničevo něbojtěs – vsjo budět charašo.“
Eva sotva stojí a civí na něj s očima plnýma slz. Boris opakuje:
„Vsjo budět charašo…“
„Jo? A kdy?“
„Mmm – uvidimo. Počekajem. Buděm rabotať – rabotať tréba – i patóm…“
Vrací se zas k oknu, Eva se na něj dívá – stojí uprostřed místnosti, jako by měla co chvíli upadnout, mluví tiše, bezhlese:
„Já – mám teď nějaký problémy – rozumíte…“
Ani neví, proč mu to říká – nějak jí došla pára – Boris kývne, vypadá, že chápe, a vážně čeká, co mu Eva ještě chce říct.
„Prosím vás – nezlobte se – promiňte – můžu vás o něco požádat? Já – mohla bych se vás – trochu – chytit?“
Boris velmi vážně přitaká a stoupne si před ni, s rukama mírně od těla, jako že je k dispozici. Je to velmi vážná chvíle. Ani náznak sexu či koketerie; dva tonoucí potkali stéblo. Eva jde k Borisovi, otočí si ho zády a obejme ho: přimkne se k němu pevně, to potřebovala. Něčeho – někoho se chytit. Zavřela oči a drží slzy na krajíčku. Zhluboka dýchá – pevně se drží Borisových zad, opře se o ně tváří a rozpláče se naplno…
Boris zřejmě dokonale rozumí a drží.
„Vazmi, děvočka, vazmi – vsjo budět charašo…“
Eva vydechne úlevou, otře slzy, a jako by se nechtěla odlípnout, s rozpaky poděkuje.
„Dík, nezlobíte se?“
„A kakže! Ja kamarad – ili chuj sabačij?“
Eva se skrze slzy zasměje.
„Nu! Vot! Uže chechtáješ – charašo! Tak tréba!“
Evě se opravdu ulevilo – Boris se chystá zas k oknu.
„Klidně zas přijďte! A můžete i dveřma!“
Podává mu vizitku: „Tady – kdybyste chtěl předem zavolat…“
Boris se svraštělým čelem slabikuje Evinu školní vizitku – ohromeně vzhlédne:
„Profésor!! Ja dúmal, što vy učítělnica – i vy profésor!“
Eva mu rychle vezme vizitku, aby se situace nezměnila, roztrhne ji a zahodí.
V Kišiněvě se střílí. Že je profesorka, to jí životní sílu nedodá. Je třeba se zvednout. Eva se usměje.
„Přijďte oknem. Kdykoli.“
Boris se taky usměje – poprvé – sebere roztrženou vizitku a odporoučí se oknem. Eva ho sleduje vděčným pohledem, jako Pátka na svém ostrově…