20

A už jsou v novém bytě: Eva trochu bezradně sedí na přistěhovaných bednách, Boris rázuje kolem, bdělýma očima registruje a na prstech počítá, co je třeba udělat. Eva se rezignovaně rozhlíží, a pak upře tázavý pohled na Borise, co jako tomu říká: úděs, co?

Ten provádí inspekci zaujatě: prochází kolem zdí s přivřenýma očima a už si představuje, co kam přijde, co zbourat, co dostavět; pak se zastaví před Evou, uhladí jí vlasy a vezme její hlavu do dlaní:

„Ja uže dumal, što maja žizň kančajetsa – nu: kažetsa – nět.“

Být mouchou na stropě, zdál by se nám ten polibek nekonečný; být stoletým dubem, vnímali bychom polibek i děje následující v rychlém tempu hmyzího hemžení: vykládání krabic. Mytí, mytí, mytí; malování; a zase mytí, úklid, mytí. Nábytek: takhle ne: takhle taky ne; zkusíme to ještě jinak – a co kdyby…? Nakonec se i různorodý bazarový nábytek usídlí každý kus na svém místě… A police, závěsy, potahy, přehozy – aby to nebylo jako u Matky Mafie…

Po jednom takovém dni Eva padne na postel; chvíli bezduše sedí a pak se natáhne a rázem spí.

A už jsou tady: opět nastoupily postavy k bilanci: porůznu sedí, stojí, rozhlížejí se, komentují:

Matka: „No, hlavně aby tě nezabil…“

Pavla: „Ty překlady ti samozřejmě seženu, ale – seš blázen!“

Kamarád: „Šlas dolu, holka, společensky to jsou body dolu!“

Matka: „Copak ty nevíš, co chlapů žije ze ženskejch?“

Pavla: „Tonoucí se stébla chytá – zachrání tě? To tvoje stéblo? A co s ním uděláš, až budeš zachráněná? Šofér a profesorka…?“

Poradce: „Říká se tomu druhá míza: člověk si připadá stále mladý, ale hrob se otevírá…“

Dcera: „Mami – máš to tu hezký! Mám mu řikat tatínku?“

Spící Eva se chabě usměje…

Pavla: „Hele, ale fakt bacha! Ty budeš dělat na něj a von si bude posílat prachy domu…!“

A objevila se tu i bufetová stařenka: je ve třpytivém hávu bohyně a mluví jako bohyně, všichni k ní vzhlížejí jako k bohyni a stařenka Evě žehná:

„Udělalas dobrý skutek! Pokračuj!“

Najednou je slyšet hluk a ryk odněkud zezadu, všichni se tím směrem otočí – Eva se leknutím posadí na posteli: Je noc, Boris křičí ze spaní, jako by se pral. Nesrozumitelně, nicméně hrozivě křičí, evidentně s někým zápasí:

„Ja těbja ubiju na chuj!“

Eva ho starostlivě sleduje – bojí se ho pohladit; výkřiky ustanou, načež se Boris stočí do klubíčka a tiše se rozpláče. Teď ho Eva opatrně zezadu obejme a konejší – nejdřív ji odstrkuje, ale ona ho obejme pevněji:

„Ššš – no tak – opičáku!“

Boris se zprudka probudí a posadí se na posteli. Kouká na Evu, jako by si ji nepamatoval.

Mžourá a třese hlavou, aby se probral, vyjeveně se rozhlíží – Eva se tomu musí pousmát.

„Što? – kto? Što eto? – izvini…“

Eva ho zas obejme a konejší jako dítě: „To nic…“

Boris je ještě chvilku ztuhlý, pak se uvolní a pousměje: „Ja kričal? – izvini – ja barólsa – bojóval.“

„Krásně jsi to tu opravil, seš moc hodnej malčik, šikovnej, díky!“

Boris se nechá hýčkat, přivírá oči, usmívá se, souhlasně vrní.

„Jéva? Pasmatri – tuda – tam u nas nějákyj problem…“

Eva chvíli nechápe, že navádí její pozornost od pasu dolů –

„Nu – pamagi…“

Boris se k ní otáčí, objímá ji a přetahuje přes ně velkou deku. Kdyby šlo o romantický film, bude zatmívačka. Kdyby šlo o scénu erotickou, budeme vidět tu a tam kousky těl a uslyšíme dvojí, rytmicky se zrychlující dech; ale jsme v reálném příběhu, a tak, jsme-li mouchou na stropě, nevidíme vlastně nic: oba jsou beze zbytku pod dekou, nesehraní, nemotorní – občas je vidět čísi ruka, jak hledá a nalézá oporu, občas je slyšet heknutí – funění – zachichotání – au – izvini – to nic – vsjo v porjadke? Dobrý – a podobně; jde o klopotný první pokus o fyzické spojení; nezvyk, nepohodlí, nervozita a všechny ty další překážky, jež se manifestují ve vzájemném nesehrání; tak to chodívá, když se sejdou dvě starší, špatnými zkušenostmi a strachem zatěžkané bytosti a pokouší se o hladkou sexuální kreaci. Někdy se člověk řítí jako plně naložený vůz – jindy to jde, jako by se ten vůz řítil do kopce…

Ale v poslední vteřině se pohyby zrytmizují – a vzápětí je deka odmrštěna a ozve se řev tygra; autentické uvolnění – pak chvilka zmrtvění – a Boris se odvalí – Eva se vděčně usmívá: povedlo se.

Na prahu senility – kdo by to byl řek?

Boris vydechne: „I ja, durak, školko let žil bez ženy…“ Eva ho začne milostně bušit pěstičkou:

„Týý!“

„Ja…“

„Tytyty!“

„Jajaja!“

„Opičáku!“

„Da: Opičak, opičak! – Jéva? Ty němnožko vážiš mě?“

„Jo – ano – da.“

„Nu – imaš muža.“

„Nemám – teď jsem rozvedená.“

„I ja kto?“

Teď jí to došlo: tenhle člověk bere přece všechno vážně: a jestli proběhl sex, znamená to, že jsou muž a žena. Spojeni navěky. Evu to dojímá – a děsí.

Přece jen je zvyklá na povrchně – formálně – hravě nezávazný svět našich přibližností, které už v příštím okamžiku neplatí…

„Jéžiš – promiň!“

„Ty chočeš mě?“

Eva je zaskočená – takhle to vlastně ani nemyslela – ale vlastně – proč ne?

„Jo…“

„Nu – imaš muža!“

Eva se při té představě usměje.

„I sejčas – znaješ, što ja chaču?“

Eva milostně zavrtí hlavou, jako že se nechá poddat.

„Pažrať! Ja galodnyj kak – etot, co pažral Karkulu!“

Eva si zděšeně uvědomí svou novou roli a vyskočí, spěšně začne něco vybalovat z tašek a chystat na stůl, ze kterého něco odhází – narychlo prostře a přitom drmolí:

„Promiň – já – rozumíš – já byla taky dlouho prakticky sama – byli jsme rozlítaní – já vlastně vždycky dělala něco akorát do ledničky – aby si každej vzal, rozumíš – už dávno jsme se u stolu nesešli…“

Něco vybalí, nakrájí, naservíruje a běží do koupelny. Boris jde ke stolu.

„A ty?“

„Nene, dík, zatím papej!“

Eva se rozhlíží v koupelně, která je opravdu jiná, než byla ta v prvním bytě: chudá, snaživě natřená, každý pes jiná ves. Eva se sprchuje ve vaně, natřené namodro, a se zalíbením se na sebe dívá do zrcadla, natřeného též namodro:

„Nu – babuška – vypadalo to, že život končí – kažetsa nět…“

Vychází uvolněně z koupelny – frotýruje si hlavu – ale jídlo na stole je netknuté: Boris vážně sedí za stolem s rukama v klíně.

„Zejtra zahájim ten papírovej maraton, co je?“

„Těbja čekám.“

„Ale broučku – tos přece – tos nemusel čekat!“

„Kak němusel: ty maja žena ili kak?“

Na to Eva neumí dost dobře odpovědět.

„Nu: nado kušať vmestě iz adnavo stola.“

Čeká, až Eva usedne, popřeje jí dobrou chuť a obřadně jí ukrojí a podá kousek chleba…