17

V původním bytě je všechno vzhůru nohama: Eva nakládá věci do krabic, Pavla probírá stohy knih na podlaze a vybírá si, co zabere pro sebe a co do školní knihovny – hrůza, co knih člověk posbírá! – Boris v pozadí vrší, nakládá a tahá bedny, které připravuje na ranní stěhování.

„A co tohle?“

„Jo, cokoli z tý hromady,“ říká Eva, aniž se k Pavle otočí, soustředěná na úplně jinou hromadu: na hadry.

„A tohle taky?“ Teď už se na ni Eva přece musí podívat! Konečně – Eva neochotně odvrací pozornost od hadrů; Pavla, místo aby pomáhala, otravuje jako předškolák – byla to jen záminka, aby mohla, oslněna Borisem, hlasitě zašeptat:

„Představ mě!“ Eva reaguje odmítavým pohledem.

„Ty mně neřikej, že s nim nic nemáš!!“

Eva pohledem odpoví, že Pavla je cvok a měla by se dát vyšetřit, protože má přepólované pohlaví s mozkem.

„Mě by jen zajímalo, jak je vybavenej? Má nějaký speciální praktiky?“

To už je na Evu moc:

„Ty seš posedlá!“ Boris mezitím přenesl poslední pytel a poslední bednu a pohledem naznačuje, že by se rád umyl. Eva kýve, ale Pavla se chopí šance, kdy se tajemný cizinec zdá být na příjmu, a hrne se k němu od své hromady, fascinována jeho mužností a vůbec tělem v tílku: „Prosim vás! haló! Promiňte – (k Evě) dovolíš, jo? – promiňte – já jsem se ani nepředstavila: já jsem Pavla.“

Koketně mu podává ruku, on ji velmi vážně a obřadně stiskne: „Boris.“

„Já jsem Evina kamarádka – teda asistentka – Evu děsně obdivuju – už od školy…“

„Pavla byla moje studentka.“

„A – ani jsme si nebyli představeni – já přišla, když už jste tu byl – jste si mě asi nevšiml…“

Boris zdvořile a bez výrazu čeká, co z ní vyleze.

„A – jsem se chtěla zeptat, jestli byste mi nemoh doma pomoct – v koupelně – teda s koupelnou – hihihi!“

Boris se zaraženě a tázavě zadívá na Evu. Eva pohledem naznačuje, že ne. Načež Pavlu s náručí plnou knížek směruje ke dveřím.

„To je v pořádku, Borisi, Pavla už odchází,“ říká Eva klidně a spokojeně: poprvé se nedala Pavlou sežrat, poprvé jí nenabídla, čeho si žádá, jako tolikrát předtím…

Pavla je zaskočená: „No co je? Já tě nepoznávám – snad nežárlíš prosim tě – to jsem tě měla za větší… A hele, nemoh byste mi aspoň vzít dolu ty knížky –?“

Eva razantně zavrtí hlavou.

Pavla zašvitoří pozdrav, načež jí knížky upadnou. Eva je zvedá, aby Borise nenapadlo přijít na pomoc.

„Tos udělala schválně!“

„No – když ty ho nechceš – škoda ho nechat někomu cizímu…“

„Koukej padat!“ Eva nemá slov. Posbírá zbytek knih, vystrčí Pavlu ze dveří a v kuchyni si opláchne ruce jako Pilát Pontský nad zkažeností světa. Chvilku se ještě diví, jak to má mladice všechno prostě a účelně poskládané – a pak zavolá ke koupelně:

„Dáte si kafe?“

„Što…?“

Boris přes vodu neslyší. Evě to připomene pointu jedné minikomedie, kdy herec vběhne nahý na scénu a volá: „Víš přece, že neslyším, když teče voda!“

S úsměvem nahlédne do koupelny – a po velmi dlouhé době vidí tak blízko – ve své vaně – stát silné mužské tělo. Vyrazí jí to pojistky. Hlava i pohlaví jsou v pěně šamponu, ale široká hruď, svalnaté ruce, ploché břicho a silné stabilní nohy: fyzicky pracující člověk; Eva zamžiká; tahle chvíle jí zbořila všechnu pracně nabytou a dosud křehkou rovnováhu. Je vyhozena z dráhy. Zaskočena. Uražena: proč zrovna v tomhle ji chce Nejvyšší týrat?

Kdyby Eva byla přírodní bytost, jakou si všichni tajně přejeme být; kdyby naslouchala sama sobě a vnímala svět, jaký je – a ne jaký by ho chtěla mít, radostně by se zasmála a hupla k muži do vany. A byla by šťastna, že ji Nejvyšší ve chvíli nouze tak štědře podaroval. Ale Eva není přírodní bytost: je Středoevropanka, intelektuálka, takže víc myslí, než jedná: neorientuje se v přítomné chvíli, ale myslí dopředu a dozadu a o různých možnostech a co kdyby a jestliže a vždyť přece a naopak; protože ji to tak učili moudří jejího kmene. V přesvědčení, že je to tak správně, protože oni to dělají také tak.

Eva vypadla z koupelny s bušícím srdcem, a kdo to zažil, ví, že jí to vzalo náladu: otrávilo ji to, ukázalo její vlastní situaci jako výsměch. Je naštvaná a zevnitř jako by zkameněla.

Zaklepe na dveře a zavolá velmi hlasitě: „Gatov?“ Boris dobrácky haleká, že da – uže gatov – a zatímco Eva v předsálí dělá pár nesmyslných pohybů – jako že se drbe ve vlasech a mne si ruce, dobrácký Boris už přioblečen vychází z koupelny. A není hlupák, aby nezaregistroval změnu atmosféry. Tázavě se na Evu zadívá; je najednou velmi křečovitá:

„Takže – všechno je v podstatě připraveno – že – no – tak bychom se měli rozloučit, ne? Dáš – nebo dáte – si kafe? Čaj?“

„Děvočka: Što slučilos? Što se stalo, že ty takaja – srazu – Skaži, něboj sa.“

Kdyby Eva byla ženou přírodního národa, tak otevřeně řekne, co se stalo: uviděla u sebe ve vaně nahého chlapa a rozhodilo jí to celou teoretickou soustavu o ženské samostatnosti: přitahuje ji. Chce ho! Nejen sex: chce ho mít nablízku! Jenže má strach to dát najevo. To se stalo. Ale protože Eva není ženou přírodního národa, naopak, je intelektuální Středoevropankou, tak řekne nevěrohodně:

„Nic – co by bylo – dáme si kafe – a pak se – rozloučíme…“

Ale Boris není komplikovaný intelektuál, aby reagoval uraženým cynismem nebo naschválem; nechce se s ní bít, takže nedá přednost tomu, aby jí to „vrátil“ – a tak se optá vážně a soustředěně:

„Ty chočeš?“

Eva se zmateně a nervózně rozdrmolí, protože sama cítí svou křeč: „É – na tom ani moc nezáleží, co já chci – prostě – jsem ti – nebo vám – vděčná, že ste – žes mi pomoh – tady s tim – fakt dík – opravdu nevím, co bych si bez vás – bez tebe počala no – a stěhuju se.“

Starostlivé a velmi zachmuřeně se Boris snaží pochopit její drmolení.

„Što slučilos? Što stalo?“

Eva odpoví gesty rukou a obočí, že nic – no problem – dyť ten život je vlastně taková jakoby sranda, co? Neslyšela tohle nedávno? Třeba u rozvodu? Nenaštvalo ji to tam náhodou?

„Ty uže něchočeš, štoby ja tibě pamagal? Tibě uže nětreba moja pomošč? Skaži – da ili nět!“

Mohla by nabídnout mnohoznačná gesta, že ona nic – vis maior – prostě to tak dopadlo, mocnosti rozhodly – a co my s tím…? Jenže tenhle člověk chce vědět svoje a trvá na tom. Intelektuálský balet náznaků a špílců a štípanců a ran pod pás, na jaký byla zvyklá s Jaromírem, tady neplatí.

„Nu? Skaži, něbojsa. Da ili nět?“

„Ale co si tady budeme povídat – seš moc fajn člověk a já ti přeju štěstí – a – abys dceři postavil ten dům…!?“

„!?“

Ticho – pauza: z Evy dětský truc a uražená nálada najednou vyprchaly – protože tohle je vážné namlouvání. Zmlkne v rozpacích – a ty rozpaky jsou pravé.

„Jésli maš otazku, skaži – vsjo, što chočeš – něbojsa – vsjo vysvetlu. Ja tibě uže skazal: ja žil patnadcať let sam – kak volk, tolko štoby pamagať svojej dočke i vnučke: ja žil sam – žena umerla patnadcať let tomu nazad – i ja dumal, kak naladiť svoj život i prijechal rabotať – ničevo něukral, nikavo něubil – vsegda zanimalsa sportom, očeň seriozno – i uvažaju vsjech, katorie zanimajus sportom – i ja očeň šťastliv, što magu tibě pamagať – jésli ty chočeš – jésli něchočeš, skaži – ja ujdu – vsjo.“

Strašná tíha chvíle: tenhle člověk je ze země, kde bližší kontakt muže a ženy, u nás nazývané nezávazný flirt, neexistuje; kde sex není společenskou hrou, ale smlouvou před Bohem. Eva vydechne, zaskočena sama sebou: jak ráda by teď utekla k nasládlému alibistickému vtipkování – ale tohle je moc najednou a do hloubky; tahle situace je strašně těžká a ona zděšeně vnímá, že ji neumí ovlivnit. Že nemá vývoj věcí pod kontrolou. Připadá si jako před propastí…

„Já… mám samozřejmě otázku –“ jde o společnou noc, ale ona to nevysloví.

„A ty? Ty nemáš ke mně otázky?“

Přehrála tíhu chvíle na něj: on se nadechne – a pak skloní hlavu. Hurá! Spontánní radost, že tuhle výměnu vyhrála – ale radost najednou bledne a mizí: on má skloněnou hlavu. Je mu těžko. Převalilas na něj tíhu chvíle, místo abys mu ji nadlehčila…

Ale proč bych měla? Znám ho pár dní, je to šofér z Moldávie, má osm tříd…

Ale před chvílí ti vyrazil pojistky. Když stál ve vaně. A snažil se tě bavit. A pomáhal ti. Pamatuješ? Pavlu jsi od něj hnala – a teď sedí tady a nabízí ti svou službu. Chceš ho?

Co chceš?

Eva najednou vidí svůj život perfektních výkonů před sebou jako na nástěnce. Zmateně se na Borise zadívala – a on rychle odpověděl:

„Ja? Otazky? Nije.“

Jenže tomu Eva nevěří.

„Ne? Opravdu ne?“

„Ja – bajus, mam strach.“

„Z čeho? Skaži, něbojsa!“

Boris se usměje, jak jeho větou zacílila na něj.

„Maladaja – no chytra!“

„Tak? Tvoj vapros?“

„Nije – Něskažu. Nije dneska.“

Velmi těžké ticho – vypadá to, že si půjdou každý po svých – Boris se zvedá k odchodu. Bože, tahle chvíle už se nevrátí!

„Ale já se stěhuju! A zejtra už tady nebudu!“

Teď je oběma mizerně. Těžko. Ach to stáří, ty komplexy, ty zábrany! Před dvaceti lety by pili něco laciného, vášnivě by diskutovali o nesmyslech, až by jeden druhého políbil – a bylo by to. Všechno by šlo samo. Snadno a samozřejmě – proč nám to nikdo neřek…?? Že všechno to, co jde zamlada tak samo, stojí pak tolik práce: pít laciné víno – zamilovat se – uvěřit někomu – líbit se sám sobě…

Evin pohled změkl; zřejmě získal na vřelosti a soucitu s nimi oběma – jak tu tak sedí, dědeček s babičkou – nemají odvahu a nejradši by utekli. Nicméně Boris se ukázal jako chlap a vzal tíhu věcí na sebe.

„Vot – moje otazka: magu ja dneska – ostať zděs?“

„Ano – da…“

Oboustranná úleva – vydechnou a zasmějou se; připadali si jako prvňáci. Eva je v rozpacích – Boris opět pojmenování situace bere na sebe:

„Ééé, děduška uže stáryj na takoje – magu pakuriť?“

Eva kývne, on otevře okno, kterým sem lezl s kýblem pro vodu, vážně kouří a kouká do noci. Eva se k němu opatrně zezadu přitulí.

„Beru sílu.“

Boris ji k sobě vážně přivine.

„Vazmi, děvočka, vazmi… Vsju žizň ja rabotal dlja drugich – uže čas žiť tože dlja sebja…“

A jak už to v životě chodí, trapné chvíle nemizí elegantně jako v kině: dlouze plynou, donekonečna se vyvíjejí, těžknou a umírají pomalu. A tam, kde ve filmu přijde milosrdná zatmívačka a kde v románu končí kapitola slovy „jejich oči se objaly a těla k sobě přimkla“ – tam se v životě děje zhruba toto: Boris dokouřil a zapálil si ještě jednu. Eva se od něj odlípla – a udělala pár nesmyslných úkonů: něco vzala do ruky a někam to položila – něco vzala a položila to někam jinam – na něčem úplně zbytečně utřela prach – zítra se stěhuje! – a pak se nesmyslně zeptala Borise, jestli nechce jít do koupelny – á, ty už jsi byl, já zapomněla – promiň! zablekotala a zmizela v koupelně, kde s ní zacloumal neuvěřitelný, mocný a strašlivý strach, který statečně překonávala tím, že si rvala vlasy, kousala nehty, zatínala pěsti, krčila nos a čelo, hekala, vzdychala a chodila sem a tam po délce vany – a nepřišla žádná zatmívačka ani anděl lásky, naopak: postavy jejího života, které se shlukují v těžkých chvílích, aby jí přitížily, jsou v koupelně namačkány, kde se dá, a mlčky ji pozorují: kamarád ze školy, kolegyně, Pavla, matka, dcera, poradce – všichni její soudcové jsou kolem ní a ve vaně a na vaně a u dveří – a jejich nesouhlasné, až soucitné pohledy říkají: seš cáklá! Probuď se! Nešil, frajerko!

Boris v pokoji leží na zádech pod dekou, soustředěný, ruce na břiše jako mrtvola a zřejmě medituje – zatímco Eva je v koupelně pod sprchou a zuřivě se dře – kouká na sebe do zrcadla s výrazem odsouzence a šeptem drkotá: „Ježišmarjá, co to dělám, ježišmarjá – panebože!“ A zase nikdo neřekne: stop! U mě dobrý!

Takže Eva nakonec z té sprchy musí vylézt: konečně se odhodlá, pokřižuje se, polkne a šátravě se vydá do tmy pokoje; opatrně se sune k posteli a k Borisovi pod deku. K tomu cizinci, k tomu moldavskému šoférovi, co ho sem vítr zavál na lešení pod její okno. Eva vydechne úlevou, že už má to strašné domlouvání za sebou, a stulí se k němu. Jenže Boris promluví do tmy:

„A što eto – eto potrebuješ?“ A ve dvou prstech drží Evinu dobře míněnou dlouhatánskou flanelovou noční košili.

„Eto potrebuješ? Nu…!“ Ale nevyloupl ji z ní jako ze skořápky v rámci milostné předehry: jen gestem mírně naznačil, že tohle tu nemá co dělat a že by se to mělo odstranit – a Eva se tedy ze svého flanelového krunýře hekajíc vymotává sama; kdyby nebyla tma, viděli bychom její sebeironický, trpitelský výraz, kterým říká tomu nahoře, že už to snad stačí, už by to mělo taky trochu klapat…!

Boris se zvedl, aby ji objal. Objala ho pevně – sakra, jak jinak tohle říct: že ho pevně objala – jako by ho už nikdy nechtěla pustit… Kdyby nebyla tma a kdybychom byli moucha na stropě, viděli bychom přes jeho rozložitá záda její výraz oddaného vděku. To není erotika – sex – vášeň: to je vděk. Je jí do pláče. Tonoucí se chytla stébla. Nezahyne.

Jako moucha na stropě bychom viděli velké, vroucí, horoucí a láskyplné objetí – polibky a její slzy… ale ani teď nepřijde zatmívačka: teď by mělo dojít na sex: na Evě vidíme tázavý výraz: „Co to je? – no nazdar! Ale – to nevadí – hlavně, že jsi tu! Že se tě držim…!“

Záda po chvíli ustávají v pohybu a Boris se odvalí:

„Izvini, mně stydno, ja byl pjatnadcať let sam – kak volk – znaješ volk?“

„Jo – co sežral Karkulku.“

„Tobě bylo němnožko charašo?“

Protože není moucha na stropě, nevidí její vděčný, laskavý a mírně pobavený úsměv: tak, to je všechno, milostivá pani – a vy jste se tolik bála!

„Já jsem šťastná, že jsi tu – můžu se tě držet?“ říká paní profesorka a přivine se k šoférovi pod křídlo: svou ustaranou, přetíženou intelektuální hlavu skládá pod jeho rozložité, fyzicky pracující rameno… Teprve teď by měla přijít zatmívačka, protože už by se nemělo dít nic: Boris spí.

Eva se chvíli vrtí, jako by nevěděla, jak nejlíp se zachumlat do jeho náruče, drží se ho jako klíště a s úsměvem zavře oči – vnímá jeho tělo, vnímá jeho vůni a je nesmírně vděčná, že není sama. Ale nespí. Nejdřív vděčně a uvolněně spočívá na jeho hrudi a labužnicky ho očichává – pak se mírně odtahuje, aby mu udělala prostor; protože se zavrtěl, tak aby se uvelebil, jak potřebuje: on se s hlasitým heknutím obrací na bok – a ona pořád nespí: jde se do kuchyně napít vody a dívá se na sebe do zrcadla: za vše díky a darovanému koni na zuby nehleď…!

Pak je zas vedle něj v posteli a pořád nespí: opřená o loket se na něj láskyplně dívá – a opatrně ho pohladí po rameni.

Následuje bouřlivá reakce: jako voják, co si zdřímnul v zákopu, ji Boris jedním pohybem odmrští a smete z postele – temná ruská kletba – načež se prudce svine do klubíčka a rukama si chrání hlavu, jako by měly následovat kopance…

Eva je vyděšená: lekla se – a když je už klid, roztřesená se vydrápala na postel; nic se jí nestalo, ale teď už vůbec nespí: sedí s koleny u brady a třeští oči do tmy: domýšlí se opatrně, co tenhle člověk asi zažil…

Teprve teď přichází dlouhá, celonoční zatmívačka…