29

Eva sedí s Pavlou u kafe, má červené oči.

Pavla je oblečená za dámu, s mírným opovržením se rozhlíží kolem: fyzicky je tu poprvé, v tomhle bytě starých začátečníků… Eva vypadá, že se sesýpá sama do sebe, Pavla se snaží o formální účast, ale uvnitř zívá:

„Jak je to dlouho?“

„Co?“

„Co odešel – jak je to dlouho?“

„Včera.“

„Hele – asi to tak mělo bejt – buď ráda, že ti nic neukrad – že tě nezabil – dyť ani pořádně nevíš, kdo to je – přece ti lhal!“

Eva je netečná, jako bez duše, chabá jako dodělávající baterie:

„Já nemyslim, že by byl zlej…“

„Ale to přece nemohlo fungovat, pochop! Profesorka na univerzitě a cikánskej šofér!“

„Není cikán.“

„To je fuk, prostě jiná kultura! Jiný modely chování, jiný zkušenosti, jiný představy, jinej vztah muže a ženy…! Buď ráda, žes to přežila – takovejch případů tady dneska je – co zblbnou ženskou jen pro papíry… Hele, já už fakt musim…“

Eva hluše opakuje, jako by to něco znamenalo:

„Ale není cikán…“

„Je! A i kdyby – je to fuk: má k nim blíž než k nám nebo k Němcům: Moldávie – Rumunsko – to je prostě jiný etnikum!“

To Evu předtím nenapadlo. Zadívá se na Pavlu z hlubin své deprese překvapeně – a pak se pokusí vysvětlit:

„Já – rozumíš – já hlavou vim, že to celý byla šílenost – ale nějak – mi s nim bylo dobře: něco jako pocit bezpečí – potřebuju se k němu přichoulit – aby mě vzal pod křídlo, rozumíš?“

Pavla nad ní rezignovaně vrtí hlavou:

„Rumun, nebo Moldavan – zůstane pyšnej, urážlivej, nedůtklivej; žádnej dialog, žádná hravost a sex jen na dělání dětí…! Probuď se!“

Nezdá se, že by se Eva chtěla probudit. Pavla se zvedá k odchodu a Eva se ani nepohne, aby ji vyprovodila…