12

Řečeno bylo kdysi kýmsi, že peníze de facto neexistují; že to, co známe pod tím pojmem, jsou jen zástupné symboly, představující energii: životní energii – nic menšího. A že honí-li se někdo za penězi, počíná si, jako by stíhal bájného jednorožce: zvíře, o němž všichni vědí, všichni o něm slyšeli, ale nikdo je nikdy neviděl. Máme se honit za konkrétními věcmi, které za ty peníze chcem – když už se chceme honit… Zhruba v tom duchu teď Eva malátně vnímá, že ztratila směr, ztratila cíl, všechno kolem ní plyne, ale ona se zastavila: je bez pohybu, ztratila energii a energie i peníze od ní odplouvají…

Jako v mlze sleduje nažhavenou Pavlu, která skládá lejstra do tašky a chystá se odejít. Něco spolu vyřizovaly. Něco. Evě je to fuk. Pavla drmolí něco, k čemu se už chvíli chystala, a nějak nenašla odvahu a způsob, aby vše vysvětlila a přitom zůstala celá…

„Prosim tě – asi takhle – znáš Tůmu – jak na tebe žárlí – že seš moje nejlepší kamarádka – a jánevimco…“

Eva moc nerozumí a je jí to fuk.

„No: a von pořád, že mi radíš proti němu – jako že mě navádíš proti němu, rozumíš…“

Eva pořád moc nechápe, ale poslušně čeká, co vývoj přinese.

„Prostě – hele, mě to mrzí – ale: sehnal Štanglovi advokáta. Ovšem skvělýho – třídu!“

Evě ani teď nic nedochází – a nijak to nezapírá.

„Chce tě dostat z bytu!“

Eva se zvolna probírá natolik, aby pochopila, že nechápe.

„Ale jak to…?“

„Tys mu prej něco podepsala.“

Trapná pauza: teď by to mělo Evě dojít, už by měla reagovat, investovat trochu rozhořčení a nenechat to všechno na Pavle, chudince, co se tu obětuje a co za to má…!

Eva cítí, že se po ní něco chce. Něco, čeho zrovna teď právě není mocna. Nevím – nemůžem – nemáme – zeptejte se příští týden… Ale Pavla tu je a čeká na její reakci. Je třeba ji ušetřit trápení, jasně; Eva se nadechuje k výkonu promluvit rázně a k věci:

„Hele – mně je to fuk…“

Pavla si bere ze situace aspoň toto alibi: všechno jí řekla. Včas. Takže je mimo. Jí nikdo nemůže nic – kdyby něco…

„No, to jsem ráda, že to bereš takhle – ale nelenila jsem: byla jsem u kámošky – všechno to mám tady, hele…,“ vyndává na stůl poznámkový blok – „automatické spoluvlastnictví už nefunguje – a jestli je kupní smlouva na něj, tak je to prostě jeho. Posloucháš mě?“

Eva nepřítomně kývá – jasně že poslouchá – odkudsi zdálky připlouvají slova – žbluňknou – a zase zmizí – tolik velepodstatných detailů ztratilo smysl: příští společná dovolená – nové závěsy – objednat ho k zubaři – jeho oblek do čistírny – jako by vám najednou ze srdce sundali sádru: ta náhlá volnost – a prázdnota – úzkost a strach ze zranění – a pocit chladu: odevšad na vás táhne – strach ze samoty – strach k něčemu se přiblížit… Pavla pokračuje:

„Ale! On jako majitel ti musí dát výpověď – a taky náhradní ubytování. A taky ho můžeš zažalovat za podvodné jednání za účelem sebeobohacení…“

Pavla polkne a oněmí: oknem vstoupí do půl těla obnažený Boris s kýblem, slušně rusky pozdraví a zmizí v koupelně.

„Co to bylo?“

Eva moc nereaguje taky proto, že sedí zády k oknu.

„Ten chlap – co je v koupelně – co je to za chlapa…??“

„É – jeden známej… dělaj tu na lešení…“

„Jak, ‚známej‘ – ten gastarbajtr?? Rusák? Co ti sem leze oknem? Ty s nim spíš? S tim Rusákem…??“

Eva dělá zmučené oči, aby byla ušetřena výslechu, ale už je pozdě.

„Jaks k němu přišla?“

„To není Rus, to je Moldavan.“

„No a co – ty s nim spíš?“

Eva se ušklíbne té absurditě: „Sakra, myslíš taky někdy hlavou?“

„Protože na to bacha, hele, von se ti sem nastěhuje i s rodinou!“

„Je slušnej.“

„Jo? A jak to víš? Dyť ti moh nakecat úplně cokoli, třeba má vosum dětí a patnáct vnoučat a máš je na krku! Mysli!“

„Aspoň budu někomu užitečná…“

„Hele: seš v krizi, nikomu nic neslibuj! Na nikoho se nevaž, nebo budeš litovat!“

V tomhle má Pavla výjimečně pravdu, ale Evě je to jedno; tonoucí, když se stébla chytá, nezkoumá, odkud přilétlo a jaké je kvality a zda je perspektivní: tonoucí zápasí o život; z hlediska tonoucího je situace prostá.

„Co bych komu slibovala – dyť nic nemám…“

„Papíry, má milá: občanství, novou identitu! Slušnej: che! Vím o jednom, co vydržel bejt zlatej rok! Rok a půl! Půl druhýho roku dokonalej člověk – všechno spravil, dřel jako kůň, staral se vo kytky, rozuměl řeči zvířat, lidi se tu pro něj mohli přerazit – pak dostal konečně cizineckej pas – a nazdar! Ani dík – a to ho tu živili, voblíkli ho – krmili, koupili mu mobil – kredity – cigára, protože hulil jak komín – a von si to všechno psal do notýsku, jako že to jednou vrátí, a frnk! A bylo.“

„Nech toho.“

„To víš, že se snaží, když tě potřebuje – má papíry? Vízum? Pas? Pracovní povolení…? Je tu legálně? Ptala ses ho na to? Hej! Mluvim vo chlapovi, co ti sem leze voknem!“

Eva vraští čelo jako někdo, koho buděj moc brzo: na tohle nechce myslet – má svýho dost – ať jí daj pokoj, je mimo:

„Hele – ten život furt běží normálně – nějak – a pak najednou pink! – jako když kápneš vocet do mlíka: a vono se to všechno tak najednou – rozestoupí – vysráží – a všechno je v momentě úúúplně jinak – to ti je tak divný…“

Pavla rezignovaně zaklapne diář:

„Je mi to jasný: vobjevilas tvaroh.“