26

Eva se vyčerpaná vrátila bez nálady: zas nějaké papíry scházejí, zas něco nevyšlo. Boris jí jde s otevřenou náručí vstříc, ale tentokrát je to vážné:

„Proč nezvedáš telefony?“

„Ja – izvini – ja…“

Eva už nemá sil radovat se z maličkostí všedního dne, jak radí příručky a časopisy pro ženy.

„Teď mi volala ta babice, jaks u nich bydlel. Že prej tě hledá cizinecká policie – chce prachy – ten Rusák chce prachy – všichni chtěj prachy…!“

Boris se pokusí s úsměvem ta mračna rozehnat:

„Ech – děvočka maja, sadís! Sdělať tibě kafe? Čaj? Slušaj mě vnimatělno – policia – vezdě! Všude! – jésli choče, najde. Vsjech. I majo jméno i moj adres oficialno na vsjech etich papirach – što my sdělali – jésli by mě chatěla, policia by prišla – sem – panimaješ? Nu – usměvaj sa – pasmatri! Štoby ty nědumala, što ja zděs sižu s rukami tak…“

Ukazuje na zgruntu přestavěný interiér: police předělané, bazarový nábytek přestavěný zase jinak – Evě je to jedno.

„Už nevim, kde si pučit…“

Boris zavře oči a chvíli mlčí.

„Něznaju, što skazať – vazmožno rabotať? Kak čornyj? Načorno? Najdi mi pracu – ja budu rabotať kak mašina!“

Eva smutně vrtí hlavou, že ne.

„To já neumim – to maj všechno ty – stavební firmy – jako ta Matka Mafie. Ach bože – tak aspoň nevypínej pořád ten mobil…“

Další těžká chvíle:

„Ja – jevo – ztrátil – mně jevo ukrali…“

Pro Evu to je poslední rána.

„Já – byl – mojej dcere pozvoniť – z avtomata – a nechal tam – i kagda vazvratilsa, jevo uže něbylo… Nu – Jévuška – ulibajsa – vsjo budět charašo…“

Jenže pro Evu je tohle asi konečná.

„Kak – ulibajsa? Kup další mobil a ulibajsa!

Hergot, já přemejšlim, jestli si koupim šampon, nebo se svezu tramvají – a ty hulíš jak fabrika a ztratíš mobil za tři tisíce!“

„Izvini, děvočka, ja vsjo panimaju – ty maš pravdu i ja těbja očeň ljublju…“

„Jasně. Protože mě potřebuješ. Potřebuješ papíry, potřebuješ přežít, potřebuješ moji službu, potřebuješ moje prachy!“

Boris velmi potemněl.

„Ja nětrebuju tvoje děngy. Mně něnáda.“

Ale Eva je teď nejvíc zuřivá a zlá, protože je zoufalá a v koncích. Paroduje jeho přízvuk:

„Nětrebuješ? Něnáda?? Ale náda, očeň náda. Kušať – náda, kuriť – náda!“

Boris jako by zkameněl: mluví pomalu a potichu. „Vsjo skazala? Idu.“ Začne rozvážně balit: svlékne ze sebe černé tričko i mikinu, co mu tak sluší, staré džíny, slipy, všechno, co má na sobě, a navleče se zpátky do svých nemožných hadrů, v nichž přijel.

Eva to rozzlobeně sleduje: „Klidně – tady máš cigára na cestu!“

Hodí před něj cigarety, které přinesla – ale po chvilce, když vidí, že to Boris myslí vážně, trochu zplihne. Pokusí se ho vyprovokovat k hádce, aby vyšuměl a zůstal:

„Vidim, že máš kam jít – domluvil ses s nějakou ženskou tady v domě? Nebo vedle? S nějakou, která eště má nějaký prachy? A energii? Mám jí dát všechny ty papíry – nebo si přijde sama?“

Boris si zatím všechno sbalil – není toho moc – a pronese poslední řeč:

„Mmm – kakaja ty umnaja – chytrá – samaja chytraja – vsjo znaješ – vsjo pod tvojim kotrolom – moju dušu kak knigu čitaješ, madam profesor…“

Evě se rozklepe brada a zašeptá:

„Frajerka?“

Boris položí ranec do rohu, vezme si cigarety a beze slova jde kouřit na chodbu, aby neviděl pláč, který nesnáší. Eva je zoufalá, bezcílně bloumá po místnosti – vzdychá, cuchá si vlasy – pak se rozbrečí, padne na postel a přetáhne si peřinu přes hlavu.

Boris se pomalu a zachmuřeně vrací, prolistuje stoh rozjednaných dokumentů – opatrně oddělí z hromádky svoje originály, ve­zme si je, pak vyndá z kapsy klíče od bytu, položí je na stůl – a postojí nad Evou.

Eva pod peřinou třeští oči, bojí se pohnout – doufá, že Boris přisedne k ní, že ji pohladí, něco jí řekne a bude zas dobře – že nějak zažehná tuhle situaci; slyší pohyby, ale neví, co se děje – čeká bez hnutí – ale Boris si vzal z věšáku svoje nemožné sako, poseděl po ruském způsobu, naposledy se rozhlédl – a odchází: Eva pod dekou slyší, jak klaply dveře, a pak je klid… Chvilku nehybně čeká – potom se opatrně zvedne – rozhlédne – a už začíná nabírat k pláči; ne, ještě tomu nevěří: jde na záchod, do koupelny – za dveře; nerozumí tomu – nechce rozumět. Pak zjistí, že sako zmizelo – a na stole jsou klíče. To je konec. Eva klesne na židli s hlavou v dlaních…