33

A dějou se věci jako v životě: je třeba pro Borise sehnat práci. A to není žádná legrace. Je třeba splatit dluhy. Je třeba vydělat na lepší byt – anebo míň zoufale zadaptovat tenhle: chtělo by to chrom a sklo a nepřímé osvětlení a lepší koupelnu než tuhle starou vanu, natřenou emailem, a jiné topení než kamna – a to jsou zátěže, s nimiž se nepočítalo; byli načasovaní na vydání vší energie k vyřízení dokumentů – a těšili se na nezkalené štěstí, jež bude následovat; jenže svět vezdejší tu není, abychom byli šťastni: je to cvičák, kde máme podat výkon; a tak i občasné hádky a nedorozumění mají charakter překážky ke zvládnutí na tomhle velmi krásném, podivuhodném cvičišti; v tom magickém prostoru, zvaném svět. A tak Eva, posílena předchozí zátěží, zvládá věci, o nichž netušila, že je unese, a celkem hravě se zbavuje spotřební rozbředlosti…

A objevil se i Jaromír: značkové boty, značkové sako, značkové brýle: chodící značka kvality. Chtěl jen nějaký papír, který mu mohla Eva poslat nebo dcera donést, mohl si ho okopírovat na úřadě či vyhrabat ve vlastních dokumentech – ale přišel. Pozdravil, rozhlédl se a sebevědomí se mu zvedlo: tohle není interiér; hodný bytového architekta. V tu chvíli nebylo podstatné, že on sám momentálně nemá byt vůbec: tady je to splácané, ošklivé, chudé.

„Tak co, altruistko?“

„Nic, dobrý.“

„Tady žiješ?“

Jo, Eva tady žije, pracuje, miluje a hledá sama sebe. Tady. Užij si to.

„Přišel jsem pro ty…“

„Jo, Myška říkala. Tady to je.“

„Neuděláš mi kafe?“

Eva dělá kafe, Jaromír si sedá, spokojen sám se sebou, jak se sem nehodí. Dostal kafe. Míchá. Rozhlédl se, vydechl, zaklonil se s rukama za hlavou. Je opravdu spokojen.

„Tak co?“

„Co jako?“ Eva nechce být příkrá, ale už mu necválá v ústrety se vstřícným pochopením.

„No, jak de život.“

Na to je opravdu těžká odpověď; kolik filozofů už se tím trápilo: definovat, jak jde život… Eva krčí rameny.

„Nejseš zrovna v bavlně… No – já to taky nemám jednoduchý, pořád jen do Milána a zpátky, sem a tam, si řikám, co z toho mám…“

Inu, nadávkoval si to tak – co k tomu říct?

„Nojo, o nic nejde. Sem si řikal, že někdy musíme zajít na kafe…“

To utrousil jen tak – jakoby mimochodem. Ani se na ni nepodíval. Jako by nic neproběhlo. Jako by včera vstali z manželské postele. O nic nejde. Jen mlha. Závoj přibližné neurčitosti, kdy lze říct cokoli, a neznamená to nic, kdy se do situace sice jakoby vstoupí – ale vlastně nevstoupí, kde o nic nejde, svět vezdejší je vlastně tvrzení proti tvrzení… Evě se na chvíli rozmazal výhled. Slyšela svého otce, jak monotónně odříkává: „A samozřejmě i opak je pravdou, protože každý má svou pravdu, a proto je tolik pravd, kolik je lidí…“

Evě se sevřel žaludek. Zdálky k ní zavanula zapomenutá vlna úzkosti, že všechno je možné a nic není jisté, protože v bezbřehé nahodilosti není o co se opřít. Nadechla se a pravila statečně:

„Víš, Jaromíre, myslím, že to není nejlepší nápad…“