15

Samota není tak strašná jako ten strach z ní; ani rozvod není tak strašný jako ten strach z něj. A pak to odvykání starým poutům. Ač těsná a škrtící, přece jen vrostla do těla a stala se námi. Takže oddělování se od letitých pout je příjemné asi jako sundávání sádry: hůř – jako amputace; jakkoli víme, že je nutná, že zachraňuje zbytek organismu, přece jen je to řez do těla; je to šok, bolí to a hojí se dlouho; je to změna, s níž je třeba se vyrovnat jako se zemětřesením.

Eva s Jaromírem měli amputaci hladkou, rychlou, téměř elegantní. Soudkyně vyslechla zprávu o průběhu manželství i marných pokusech nějak to spravit – a na místě rozhodla. Nadiktovala patřičný dokument, navrhla vypustit lhůtu na odvolání, vydala dokument i notářsky ověřené kopie – a popřála oběma hezký zbytek života.

A je to. Milostivá pani. A vy jste se tolik bála…

Jaromír chce Evu pozvat na oběd – jako že na rozloučenou. Asi opravdu bere manželství jako jen takovou legrácku, přece o nic nejde… Eva děkuje. Nechceš? Tak ciao! A spěchal za svou oslicí. Tak si ji Eva pojmenovala: oslice. Pro ten dlouhý horní pysk a chraplavě hýkavý kašel silné kuřačky… Ale no tak, paní profesorko, jde přece o Jaromírovu jedinou životní lásku, jak vám vysvětlil: oslici miloval už jako student, platonicky, daleko dřív než vás. Těch pětadvacet let manželství – dcera a vnučka – to byla jen bezvýznamná epizoda před návratem domů. Tedy k ní: k Mortadele. K chraplavé oslici s krátkýma nohama a dlouhým horním pyskem. Odkud se v Evě bere ta nenávist? Vždyť by jí měla děkovat…! To budou ty pokládané telefony, ta konspirace při každé její návštěvě, ta křivost a postranní jednání, ta hysterie: ach miláčku, tvá žena je na mě tak zlá! Bojím se jí! Musíš mě chránit! Z toho je Evě na zvracení. Zděšeně vnímá ten bytostný odpor odněkud ze dna duše…

Budí se ze sna zpocená: propadla se do svých asi dvanácti let a slyší svou matku:

„Ach Evinko, drahoušku, ještě že tě mám, on je na mě tak zlý, musíš mě chránit!“

A potom slyší sebe: „Tati, seš zlej, protože seš na mámu zlej!“

A vzápětí matku: „Jak to mluvíš s otcem?! Podívej se na ni, jak je hubatá, jak je zlá! Já na ni nestačím, musíš mě před ní chránit!“

Ano, to je ono: musíš mě chránit. Evu zaplavila ochromující vlna odporu, bolestná štítivost k té zradě. Kdy tě tvá nejbližší bytost hodí přes palubu: chraň mě před ní! Lepkavá, odporná zrada matky, proti níž není obrany…

Když se jednou Eva matce nepřímo zmínila o téhle situaci z dětství, byla připravena ji obejmout a všechno jí odpustit. Byla připravena říct: „Já vím, žes to líp neuměla, mám tě ráda, mami…“

Ale narazila na zeď: „Pro-sim-tě! Co ty si o mně nenavymejšlíš! Takový pomluvy – takový lži! Táto, pocem! Kdybys věděl, co mi teď řekla, tomu nebudeš věřit…!“

Malá Eva tehdy neuměla dohlédnout až tam, kde matky nenávidí své děti; samy matky tam nevidí. Ta hlubina je strašná a děsí. Ale je tam a sílí, když muž spoutá a zradí svou ženu. Ona potom nenávidí svá pouta, protože ji poutají k NĚMU: k tomu, který ji vlákal do pasti a opustil. Není jí partnerem. Není oporou. Není milencem: není tu. Dělá kdesi cosi, co ho baví, a ona je zde s povinností dělat, co je třeba. To krásné předtím nebyla norma: to byly jen namlouvací rituály…

A matka se tolik zděsí své nenávisti, že šílí strachem, aby se nevyplnila; bojuje se svou nenávistí, stále ji musí maskovat a krýt přehnanou péčí, nikdy svou nenávist k dítěti nepřizná a pocit viny ji žene do agrese. Přehání svou péči o děti, přehání svou obětavost a svůj strach, nesnese slovo kritiky a mlátí kolem sebe v té absurdní sebeobraně jako dodělávající kobyla. Ubližuje svým dětem, i když jsou už dospělé. Volá o pomoc, pláče po lásce, všechny obviňuje a plačky si stěžuje, jak jsou na ni doma zlí… Spasit něco takového je úkol pro Hérakla. Na Evu je to moc.

Asi je součástí Evina výcviku na světě vezdejším, že ji z omylné dráhy zachraňování manželství vykopla oslice, která má chování tolik podobné: ty její křehké nervy! Ty ambice a nenaplněné plány! A jak se dlouho rozmýšlela, jestli vlastně Jaromíra chce nebo nechce – a on se tolik bál, aby ho od sebe nezapudila, vždyť ona má přece tolik jiných nápadníků! Sice se s ní do jejích šedesáti žádný neoženil, ale mohli se přerazit – alespoň tak mu to líčila a tak on to zas líčil Evě, své dosud zákonné manželce: představ si, že ona si nakonec ze všech těch nabídek vybrala právě mě! Není to skvělé? Copak Eva nechápe, že tohle je jeho životní šance? Osudová láska? No neberte to!

Aspoň že už to mají za sebou. Tedy Eva. Jaromír kráčí životem tanečním krokem – přímo do tlamy infarktu, totiž až mu ta obranná skořápka rupne…