5

Eva se právě vrátila domů: je to velmi elegantní, atypický byt architekta: sklo, chrom, prostor, prosklené dveře do koupelny. Eva odkládá zavazadla, rozhlíží se a vzápětí někdo zvoní: matka. Ach bože, zrušte ty matky! Smršť otázek, ustaraná zvědavost, je to láska, samozřejmě, ale teď se to nehodí – nehodí – nehodí!

Stará Eva s mladou duší se po jízdě s Pavlou cítí zle a potřebuje být sama. Ne tak maminka. Má toho tolik na srdci – tolik je toho kolem špatného, divného, podezřelého a v nepořádku, že na to přece musí upozornit, ne?

Eva to bere na vědomí a snaží se opatrným, mdlým uhýbáním na bezpečnou mělčinu formalit minout zrádné hlubiny názorového střetu a uhájit vlastní křehkou rovnováhu… Moc se to nevede. Navíc během pár minut několikrát za sebou zazvoní telefon, a když to Eva zvedne, někdo to položí; to na náladě nepřidá.

Matka překotně drmolí:

„No konečně, aspoň že žiješ, už jsem se bála – já tu zvonila kolikrát…“

„Mami, teď jsem přijela!“

Zazvoní telefon, Eva to zvedne, někdo to položí.

„Tady celej tejden nikdo nebyl, žejo? A kdepak je Jaromír?“

Eva byla pět dní pryč – obhlíží nezalité kytky, nevybranou poštu – opravdu by potřebovala být chvilku sama; zazvoní telefon, někdo to položí.

„Kdo to byl?“

„Nevim, nějakej omyl.“

„To bude nějaká ženská, dej na mě. Tak von tu, koukám, celej tejden nebyl, Jaromír – kdepak asi spal? Když tu nebyl?“

Opět telefon, Eva už je naštvaná.

„Haló!!! Máte špatný číslo!“ práskne sluchátkem. „Mami: už jsme oba dospělí!“

„Dospělí – nojo – a kde teda spal ten tvůj dospělej? Já ti to řikala pořád: ani mu neuvaříš – a von pak nespí doma!“

„Mami, nech mě žít!“

„To už nesmim ani nic říct? – a tady, koukám, máte lešení – to ti sem vleze kdejakej zloděj – těch tu je!“

„Kafe nebo čaj?“

Kolem domu je lešení. Pravda. Může sem opravdu někdo vlézt, pravda. Jenže, probůh, matka nikdy nemá pohár poloplný – vždycky jen poloprázdný! Kdyby Evě někdy náhodou bylo nějak moc dobře, pozve matku; ona už ji upozorní, v čem je chyba. Ona je vidí. Ona nevidí nic jiného než chyby – a říká tomu pravda.

„Hele, a tamhle zrovna stojí nějakej chlap – a kouká sem! No hele!“

Na lešení za oknem opravdu stojí nějaký gastarbajtr s kýblem. No a co.

„To je takzvanej fasádník, mami, ti dělávaj na lešení.“

Fasádník plaše zaťuká na pootevřené okno. Matka vykřikne nelíčenou hrůzou. Eva po chvilce z jeho gestikulace pochopí zdvořilou prosbu: jde k oknu a pustí ho do koupelny pro vodu.

„Jéžiš – a voknos měla celou tu dobu votevřený! Celej tejden! Aby tak na tebe v noci někdo vlez!“

Eva se hořce pousměje tomu dvojsmyslu, ale matka je nespokojená a dívá se ke koupelně.

„A to ho tam necháš? Samotnýho? Cikána?“

Matka už vidí cizího fasádníka, jak krade kohoutky v koupelně, nebo aspoň bere mýdlo a ručníky a strká si to do montérek. Unavená Eva v duchu vidí, co matka v duchu vidí, a tak se snaží převést řeč.

„A co jinak? Jak se máte?“

„Ale prosim tě, jak my se můžem mít – mně se zas ozejvá žlučník, táta je protivnej jak činže – to si nevybereš.“

Eva to nevydrží, aby si nešťouchla: „No ale vaříš mu a spí doma.“

„No – to se mám! Poslouchat to jeho chrápání, jak sebou mlátí, to sou rozkoše!“

Fasádník s kýblem se zdvořile poroučí – je to Boris. Týž Boris, který v začátku našeho příběhu našel třetí cestu, aby se uklidil k nám. Zdvořile děkuje a má se k odchodu opět přes okno, přičemž se snaží všeslovansky poděkovat:

„Dik moc-krat – ja dněska jiščo raz, jésli vazmožno.“

Eva kývne a přivírá okno. Matka spráskne ruce a zděšeně se křižuje.

„Jéžiš, a eště Rusák!“

„Ale jste spolu šťastni, s tátou, ne? Baví vás to spolu – jste na sebe hodní – nehádáte se.“

„Ale prd! Mám akorát štěstí, že to není horší – to je celý mý štěstí.“

„Hlavně že mi radíš.“

„Ty zas moc přemejšlíš, to máš po něm! Ten taky furt přemejšlí, div si bouli nevymyslí, myslitel…“

Eva v přestřelce nepokračuje: vidí matku, unavenou, zrazenou jako všechny Popelky, které uvízly v omylu, že nemají právo myslet samy na sebe – ale že k nim štěstí přijde skrze muže. Celý život se hádali. Neměli sílu se rozejít. Teď jsou spolu srostlí a lezou si na nervy, že jednomu na druhém vadí, i jak si míchá kafe…

Zvoní telefon, Eva to bere.

„Hele, to mu volá nějaká ženská, dej na mě!“

„Ahoj, tati!“ Eva změní tón, když slyší otce.

„Jestli je to von, tak tu nejsem!“

„Ano? – jasně, tati, hned ti ji dám!“

Matka zlostně gestikuluje a jako nechce telefon vzít. Trucuje. Celý život ji jen trápil a teď aby mu ona šla jen tak k telefonu, ne? Zrovna když on si zavolá – mýrnyxdýrnyx – to tak!

Eva, opřená o futro, pobaveně sleduje bouřlivý telefonát matky: je to dramatická studie o vině a trestu a velkém přemlouvání. Eva nespustí z matky oči; matka možná ví, že se na ni Eva dívá, ale Eva určitě neví, že se na ni dívá Boris z lešení. Dívá se na ni soustředěně a zamyšleně, jako by ji hypnotizoval.

Matka zavěsila a chystá se domů, Eva ji doprovází ke dveřím; matka odešla.

Kolem Borise, který Evu zvenčí sleduje oknem, jde po lešení jeho kolega a plácne ho do zad, že Boris málem propadl dovnitř

„Durak! Balvan! Tícho! Uže prijechala!“ Věc je vážná: legrace stranou.

Eva bloumá bytem: výrazný zlom v chování od žoviálního k bez­radnosti; je skleslá. Poprvé starostlivě obhlíží známky manželovy nepřítomnosti. S nechutí bere na vědomí vyhnilou ledničku – práskne dvířky – je jasné, že tu týden nikdo nebyl… Maminka měla pravdu, jasně, ale k čemu to: teď to už teda vědí tři: on, ona a matka. A ten – ta – co byla ten týden s ním. Fajn. Mění se tím něco?

Eva se pomalu, velmi pomalu, jako proti proudu všech svých sil, nutí k veselosti. Volá dceři:

„No ahoj, holčičky, tak jak se máte? – teď jsem přijela…“ Odhodlává se k dotazu: „Náhodou táta u vás nebyl? Nene, nic se neděje – já jen – ani ty křidýlka si nevzal – rozumíš – tak jsem myslela – jestli se třeba něco nestalo…“

Ne, nic se nestalo, samozřejmě: nic z toho, co by si přála, co by nějak odklonilo to nevyhnutelné vědomí, že je to tu: čeho se bála, co předpovídala, o čem hrdě tvrdila, že je na to dávno připravená…

„Byla jsem si užít v sekáči – nechceš se kouknout?“ Dcera nejspíš musí končit – nebo se s ní teď prostě nechce bavit – uhýbá. Slyšíš svůj hlas? – sama křeč. Otravuješ. Otravuješ svou dceru stejně jako tebe kdysi tvá matka.

„Jasně, jasně, nebudu tě zdržovat – já jen – (Nech toho, slyšíš? Neotravuj, rozluč se a zavěs!) … že jsme měli jít zítra do divadla, rozumíš – tak jen – kdyby se táta ozval – že už jsem tady – (Zdržuješ ji, má něco jiného na práci!) jasně, už končim – pusu! Maličký na prdýlku taky, pápá!“

Evě je moc smutno; stydí se před dcerou, že tak neohrabaně kamufluje své zoufalství, ale nemůže si pomoct: protože – uznejte – co kdyby…? Co kdyby to náhodou byl prostě omyl? Třeba to tak není – všechno to můžou být jen její chiméry. Třeba si to všechno jenom namlouvá… třeba…

Eva pomalu, velmi pomalu pokládá telefon. To je všechno. Obvolávat známé? Neškrab si to.

Eva udělá malátně několik nesmyslných úkonů, a pak si zas sedne.

Boris pořád stojí na lešení. Bude zřejmě Evu střežit celou noc…