18

Táž hnusná místnost jako onehdy, když si Eva chtěla zkontrolovat Borisovy papíry; táž hnusná bytost, špinavá pyšná matka asi šesti zanedbaných dětí v příšerně zanedbaném bytě; Matka trůní za stolem, vedle ní se snaží držet na nohou droboučký ožralý manžel s lahváčem v ruce, za nimi obě starší děti: feťák a prostitutka, s apriorně agresivním výrazem. Vědí od matky, že svět je zlej, nikdo ti nic nedá, lidi sou svině, takže co chceš, to si vem, než ti to někdo sebere. Další tři čtyři malé děti lezou po zemi někde vzadu; ti ve­předu dohromady působí jako monumentální sousoší.

Odměřená Matka teatrálním gestem podává Evě nějaké papíry, svázané provázkem. Eva se v tom bezradně prohrabuje, je velmi utrápená; vidí, že to, co jí dali, není evidentně to, co chtěla vidět. Matka se výmluvně rozhlédne po rodině a její pohled říká: hele ji, paničku, jak tomu nerozumí!

Rozmlžený manžel cítí povinnost nějak se projevit, a tak Evu osloví:

„V-šechno v rychtyku. Žž-ádnej problém.“

„Ale co to je? – co jste mi to dali: nějaký vaše výpisy – nájem – upomínka za telefon – já chci vidět jeho povolení k pobytu – pracovní povolení – legitimaci pojištěnce a tak…!“

„Řikám, že je to v rychtyku: my to máme zařízený na sebe, my nic jinýho nepotřebujem.“ Praví Matka.

„Řř-ikám, žž-e je to v rychtyku; tady v pase to má – koukněte – jo – tady – koukejte, vízum – do listopadu,“ podporuje ji manžel.

Eva znepokojeně studuje pas: „To už jsem viděla, tohleto…“

Zadívá se pozorněji a nešťastně jí klesnou ruce:

„Ale to vízum je k vybrání do listopadu – a jen na čtrnáct dní – a on už je tu – půl roku! Co kdyby ho chytla cizinecká policie??“

Matka krčí rameny: „Helejte se, my to máme zařízený – ale jestli se toulá, kde nemá – to víte, venku my ho už chránit nemůžem…“

Boris něco takového tušil: polohlasem říká Evě, která neví, co dál: „Ja jim platil doláry, što vsjo v porjadke…!“

Matka už k Borisovi nehovoří tak koketně a zamilovaně jako minule: „Ale no tak, za všechno se musí platit, Borjo, takovej je svět! Buď se vrátíš – anebo si sbalíš – a tady pani se vo tebe postará – je to jednoduchý, žejo!“

A pak se zachechtá tak pekelně, že z toho Evě tuhne krev. Manžel jako prasklý hrnec se přidává. Dcera jako tovární píšťala po něm. Syn jako sešlápnutá plechovka od piva po nich. K dobarvení rapsodie se v rohu rozbrečí špinavé mimino s nudlí u nosu. Evě se chce všechno, jen ne být tady, ne slyšet, ne vidět, ne cítit.

„No ne – já mu chtěla jen pomoct – podívat se, jestli má dokumenty v pořádku a tak…“

Nikdo nic – všichni vědí svoje, čeká se jen, až to Evě dojde taky. Velká Matka se chechtá, ostatní s ní – pak najednou Matka jako když utne a otočí se ostře k Borisovi:

„Tak jak? Tady, nebo u ní? Tady máš všecko: postel – práci – děngy…“

Borisovi teď jde o všechno.

„Jéva – kak ty dumaješ? Vazmožno k těbě – svaji věšči –? Zatím?“

Eva není moc nadšená – je zmatená; zaskočilo ji to, ale přikývne.

Velká Matka se tedy za asistence dětí okázale zvedne a vydá se směrem do hlubin domu; Eva a Boris ji následují.

„Jak je ctěná libost, Borjo, my se postarali – ale držet tě tu nebudem! – tudy prosím… jak řikám – dělali jsme, co jsme mohli – a to má člověk za všecko…“

Mezi řečí jdou temnou chodbou plnou harampádí do vedlejší místnosti: Eva viděla už hodně, ale tohle ještě ne: nacpáno je to tu palandami po strop – na nich rukojmí Matčiny dobrotivosti: Ukrajinci, Moldavani, Rusové a další z bývalé východní mocnosti, která, když se rozpadla, jako když se vyvalí vřed: všechna dušená a tajená bolest a zkaženost a zlovůle a strázeň, na niž nakonec musely přistoupit ty nejušlechtilejší duše, jestli chtěly žít, všechno se teď vyvalilo z umělých břehů jako vlna kalu: sedlina neprodyšného světa jevů, které nikdo nechtěl vidět, ani se jimi zabývat – bože, asi se jim to líbí – nechte je v tom – ať nás neotravujou, hlavně ať nejsou vidět! Ale teď jsou tu: malí, hubení, špinaví, houževnatí a připravení na všechno. Rozhodnuti zde, na dobytém území, pro prachy všechno vydržet. Jsou tu namačkáni na palandách, hulí jako komíni, hrajou karty, jen tak leží – někdo má na břiše černobílý křáp televize, někdo, zřejmě kápo, se vymrští, když vidí Matku; Boris se stydí: snaží se jednat, jako by sem nepatřil, otevírá plechovou skříňku, kde je vše rozhrabáno a zpřeházeno; tázavě se rozhlíží po výmluvných pohledech: já nic, já muzikant; Matka s chechotem konstatuje:

„Nojo, někdo tu Borjovi asi uklízel – co?“

Boris prohledává skřínku a nenajde svoje peníze – holení – rádio – trochu kleje, ale míň slovy než očima, protože před Evou se brzdí.

„Kdě majo radio? I mašinka – štoby pobretsa?“

„Holicí strojek? To bys holt musel chrápat doma.“

Dvoj- trojsmyslný chechot – někdo dělá oplzlá gesta a spiklenecky mrká na Borise – ten drží fazonu džentlmena. Eva je velmi nesvá a snaží se nevnímat hlášky Velké Matky, že to tu nikomu nehlídá, to by jí museli platit, žejo.

Boris nereaguje a nacpe pár svých hadrů do tašky, zatímco Evin zděšený pohled ulpívá na nechutných detailech: rozvěšené trenýrky a ponožky, salátová mísa s tabákem, dutinky na cpaní cigaret a vajgly vajgly, vajgly všude, kam padne zrak: ve zbytcích jídla, zavařovacích sklenicích, v nichž bylo kafe, na talířcích, v hrnečcích, po zemi, všude. A pod postelemi a na podlaze spousta prázdných lahví od vodky; neprůhledná okna, špinavá a polepená ruskými novinami, zřejmě posmrkané špinavé záclony, do nichž si kdosi teď čistí boty.

Matka s černými zuby se cítí mezi dělníky dobře: koketuje s nimi – a je to odporné jako ten vlezlý smrad zbytků piva a vystydlého kouře…

Boris už si nacpal do tašky své hadry a kývá, že můžou jít. Eva se šeptem ptá:

„Tos bydlel tady?“

Boris neurčitě přikývne a hlasitě se s Matkou loučí: „Balšoje spasiba – mamula – dík moc! Dasvidanija zavtra!“ To byla očekávaná přihrávka Matce na smeč. Matka ji zpracovává jako velikou scénu, kdy se po každém slově pohledem dožaduje ocenění publika:

„Moment – jaký zavtra? Není bydlení, není robota!“

Boris se zarazí: tohle vypadá na průšvih; chtěl by vyjednávat, ale Eva už toho má plné zuby. Jako Boris i ona se v téhle situaci stydí za svůj národ…

„Jdem! Děkujem! My už se nějak zařídíme…“