21

První krok na cestě, která se na startu zdála být kratší:

Úředník na cizinecké policii má zřejmě nekonečnou trpělivost; u zaskleného okénka se tlačí Vietnamci s rodinami – hodiny čekání. Konečně je řada na Evě. Eva má dojem, jako ostatně každý začátečník, že její případ je speciální, úplně jiný než těch ostatních: je prostý, krystalicky čistý a bude hravě a elegantně vyřešen:

„Dobrý den, promiňte – mohl byste mi tady prodloužit vízum?“

Předsune na okénku pas – úředník listuje – nechápe – pak nevěří svým očím:

„Co? Co to je – tohleto? To je všechno, co máte? Čí je to pas? Jiné doklady nemáte? Co to je? Kdo to je?“

Eva se zarazí – měla za to, že se jednou bouchne razítkem…

„To – je můj přítel.“

„A von je tady s váma? Jéžišmarjá, pani – s timhle pasem? A kde je? Anebo víte co, radši mi to ani neříkejte, nebo vám ho zavřu! To je dva měsíce propadlý vízum! To je na deportaci!“

Úředník civí, Eva civí. Z jejích široce rozevřených očí nechápající profesorky je vidět, že tohle asi pasová podvodnice nebude. Úředník se ošívá, drbe za krkem – zdráhá se seřvat a zatknout solidní dámu, tak jí skoro štítivě hází pas zpátky:

„T-tto – to není možný!! My s Moldávií ani nemáme žádný dohody – ani kulturní styky – musí okamžitě opustit republiku, okamžitě! A to ani nevim, jestli vám ho na hranicích pustěj!“

Eva civí; jakožto občan, řádně platící daně, nechápe, proč ten povyk. Přítomní Vietnamci se smějou. Eva se pokusí vyjednávat:

„A nemohl byste…?“

Úředník je na pokraji sil; nevlídná úřední chodba, nacpaná k prasknutí, je vylepena instrukcemi, letáky, formuláři a vzory vyplnění. Do toho sem vpluje tato nechápající labuť – a to už je na něj moc.

„Prosim vás děte! Nebo vám ho namouduši zavřu! To je moje povinnost!“

Eva lapá po dechu, že se tedy aspoň něco dozví – ať ji někam pošlou – ale on jí všechny otázky bere od pusy:

„Nevim, co máte dělat, nic vám neporadim, to je strašně zane­dbaný – jedině opustit republiku, postarat se o vízum a znova přijet – to je jediná možnost!“

Eva stojí a civí.

„Nebo ho někam zahrabte, zakopejte ho doma na zahradě – děte už! – další!“

Ochromená Eva se obrací k odchodu. Zdvořilý Vietnamec jí s úsměvem podává z několika hromad po jednom formuláři, aby to prostudovala:

„Tady mušiš čist, tady šecko napsaný, jó…“