4

Eva veze Pavlu autem domů; ta se rozplývá nadšením. „Teda tohle mně se nikdy tak nepovede – jako tobě – ta atmosféra při tý Popelce – nabito – ticho jak v kostele…“

„Co?“ Eva zřejmě dobře nerozuměla.

Pavla tedy vysvětluje: „Ta přednáška přece, vo tý Popelce, že se mi nikdy tak nepovede!“

„Ty děláš nějakou přednášku o Popelce?“

„No tuhle přece – bacha!!“

Eva dupne na brzdy a sjede ke kraji, aby zastavila. Aby se mohla na Pavlu líp zadívat, aby mohla vydechnout a líp nechápat, co je pro Pavlu úplně samozřejmé: že si od ní a z ní prostě vezme, co potřebuje, protože starší jsou tu snad od toho, nebo ne?

„Pavlo Tůmová: Ty chceš říct, že jezdíš s mou přednáškou??“

„??? Sem přece tvoje studentka – učim se vod tebe.“

„Bylas studentka. Teď jsi moje kolegyně!“

„Asistentka, když už. A ty seš muj vzor. Jeď.“

Ohromená Eva se poslušně nerozjede; naopak vystoupí z auta, Pavla nechápavě za ní…

Došly k osvětlenému stánku, kolem jsou rozeseti opilci a ukrajinští dělníci jako mouchy na mucholapce. U okénka se dohadují a nakonec kupují osm lahví vodky. Eva si koupí limonádu, Pavle taky, a opřou se o pultík; Pavla sleduje skupinku Ukrajinců, kteří počítají peníze, jestli je neokradli, jestli zbude, aby poslali domů – nebo jestli bude na dalších šest lahví. Pavla se na ně dívá skoro štítivě.

„Je jich tu jak psů.“

Eva se na ni zamyšleně zadívá: odkud bere právo na nadřazenost tahle pijavice, co krade cizí přednášky, nechá se vozit autem a platit si pití?

„Proč já ti to vlastně kupuju…?“

Pavla má instinkty v pořádku, proto odpovídá s okouzlujícím úsměvem: „Protože jsem hodná holčička a mám žížu!“

Třeba maj taky žížu, říká si v duchu Eva s pohledem na skupinku Ukrajinců, ke které teď přichází borec v dlouhém černém koženém kabátě; na něco se jich vyptává, ukazuje fotku – jeden každý vrtí hlavou, že ne, že toho člověka na fotce vůbec nezná, že nikoho takového neviděli. Muž v dlouhém kabátě je Kolja. Ten moldavský buchač a vymahač dluhů. Hledá tu Borise, svého bývalého trenéra, svůj vzor; který musí pokálet a ovládnout, aby si připadal jako frajer; hledá Borise, který mezi spoluprací a popravou přece jen našel třetí možnost a uklidil se do Čech.

Eva zamyšleně, ale bez většího zájmu sleduje skryté drama opodál, vyděšené Ukrajince a odcházejícího, zlověstně vypadajícího vymahače – a přitom periferně vnímá Pavlu:

„Normálně tě sežeru: všechno, co vymyslíš, co máš, všechno sežeru.“

Eva se k ní prudce otočí, až sebou Pavla trhne:

„Řikám, že tě žeru –?? Co je? Já si teda tu limonádu zaplatim…“

Další přeslech. Rozpad osobnosti? To není spravedlivé: učitel přece není povinen všechno odevzdat a umřít, aby udělal místo studentovi – nebo ano?

Eva se zamyšleně dívá před sebe a vnímá to vše – Ukrajince – přeslechy – Pavlu – tuhle noc – jako další projev nespojité, absurdní současnosti všech paralelních nekonečných světů: Ukrajinci, Pavla, plačtivá ctitelka, muška, co jí leze po ruce: a to je řeč jen o tom, kam dohlédneme; co hloubek a výšek, co vesmírů je tady v tuto chvíli – vzájemně nepoznáno –

„Paralelní světy… Kolik paralelních životů je v jednu chvíli na jednom místě – bez kontaktu – neschopno se domluvit…“

Eva sleduje hmyzího snaživce na své ruce a pak ho jemně, opatrně odfoukne jinam. Pavla obdivně zahýká:

„Teda – to sou perly! – se nediv, že chci bejt taky tak vtipná jako ty, mít taky takový přednášky úspěšný a takovýho muže – takovej byt – až budu tak stará jako ty…!“

„Řikáš, že jsem stará?“

„Ale ne, sakra – že seš muj vzor! Ty seš duchem mladá! Tělo může vypadat staře, ale…“

„Mý tělo vypadá staře…?“

„Ale ne, sakra!“

Jak se vracejí k autu, jejich dialog v dálce slábne, a jakkoli je pro ně pro obě důležitý, od stánku, z hlediska naslouchajícího, už se zdá být nezachytitelný – a z hlediska tohoto vesmíru pak úplně nepodstatný…

„Řeklas, že mám starý tělo??“

„Proboha, jeď!!“

„Hele, to jsou ale krásný baráky! Na tohle ve školství nevyděláš…“