2

Boris je ve své tělocvičně; je to vybílená stodola, kde se právě teď pod vedením dvou asistentů přibližně dvacet chlapců pokouší naučit, pochopit a vdechnout, ducha karate. V rohu tělocvičny má Boris svůj obytný kout: postel, vařič, poličku na trička, poličku na knihy, televizi. To je všechno, co mu zbylo po návratu z vězení. Zmizela žena, zmizelo hospodářství, polnosti i dům. Ale kdo by se zlobil; vše bylo podle zákona…

Toho mrtvého mu před dům nastrčili. Policajti to dosvědčili. Dostal osm let, ale kdo by se zlobil, že… Zvláštní, že se říká „dostal osm let“ – když mu osm let vzali. Ale může mluvit o štěstí, že se vůbec vrátil: jeho otec se nevrátil. Borisovi bylo patnáct, otce miloval jako vzor. Jako siláka. Jako správného chlapa. Jednou někoho mlátili a on se ho zastal; jenže to byli policajti, kdo mlátili – kdo to mohl vědět? Pak pro otce přišli – a nikdo už ho neviděl. Zmizel na Sibiři. Matka se vdala skoro hned. Boris jí to měl velmi za zlé – a až mnohem později, jako otec dcery, která má sama dceru – pochopil, že to byl jediný způsob, jak přežít. Kde je právo luxus, je luxus i lítost. A když nepoznáš, kdy je luxus i boj za pravdu, právo a spravedlnost, seš mrtvej muž… Jako ta jepice, která – zuřivé mávajíc křídly – pokoušela se zastavit rozjetý vůz…

Boris zamyšleně obchází svůj kout: prohlíží hřbety knížek o kung-fu; porůznu jsou na trámech přišpendleny citáty Bruce Lee:

„Je rozdíl mezi seberealizací a realizací své představy o sobě.“

„Život je třeba prožít, ne vymýšlet.“

„Neulpívání!“

„Pokora není zřeknutí se pýchy, ale nahrazení jedné pýchy druhou…“

„Naše údery a kopy jsou mírou našeho strachu…“

„Zapomeň na sebe a sleduj pohyby protivníka.“

Rachotivý zvuk prken, které se s prásknutím vyvalily a podbarvily tak parádní vstup bosse a jeho goril. Vyděšení chlapci se snaží zachovat klid bojovníků.

„Hni se a…!!!“ zuřivý, protože nedávno pokořený Nikolaj sbírá všechnu zlost, aby si jí vystlal trémou přiškrcené hrdlo, míří zbraní zblízka na jednoho z chlapců.

„Jasně, jasně – klid – vidim…“ Boris jde pomalu k nim, ukazuje, že nemá zbraň, aby to nemehlo neudělalo nějakou pitomost, gestem zve návštěvu k sobě dozadu, a jak tak jde kolem, osloví svého asistenta:

„Pamatuj si tyhle lidi: nikdy nic proti nim…! a už vůbec nic s nima…!! Pokračujte…“

Hoši cítí vážnost chvíle a statečně, i když zaraženě, cvičí dál.

Boss je blb, a proto je klidným přijetím polichocen: jako většina omezenců si slušnost plete se slabostí, a tak nepřipisuje ticho vyspělosti žáků, ale dojmu, jaký udělal. Teatrálně, s doprovodem za zadnicí, čapím krokem kráčí dál: jdou k Borisovi dozadu, kde se velikán usadí. Gorily se výhrůžně tyčí za ním.

Boris se na něj zadívá a jeho pohled praví: zabiju tě.

Boss to nevnímá; jeho pohled říká: to sem ale dobrej, co?

I svými gesty to inzeruje: usadil se a sedí rozvalený, jak to jde, rozmáchlým gestem vyndá jakési neurčité kuřivo, které si nechá obřadně zapálit. Boris stojí a čeká, jaký výstup bude následovat. Boss obřadně vdechne a vydechne kouř, aby dal vyznít situaci, kdy jeho podstatně starší bývalý soupeř musí stát. Jenže Boris mu to pokazí: přistoupí blíž a s výrazem „já se tě nebojím“ se mu najednou nepříjemně tyčí přímo nad hlavou. To bosse podráždilo; pokazilo mu to aranžmá, a tak popuzeně vstal:

„Já ti nabídl práci – a ty?“

„Ochranka: čím tě ohrozil ten strejda?“

„Okradl mě! Vzal mi peníze! Půjčil si a nevrátil!“

„Kdybys ho nechal pracovat, měl bys svoje peníze zpátky!“

„Takhle mám i jeho pole a dům!“

„Dvě cizí slova: fair play! Pamatuješ?“

„Jedno slovo: byznys! Tys mě okrad o jeho peníze – takže teď je chci od tebe, jasný?! Jinak deš zpátky do kriminálu!“

„Tvoje práce…“

Teď je boss okázale pobaven, spokojeně se rozhlédne po svých gorilách, které obdivně kývou, jaký je to šikula. „Zabils mýho člověka,“ říká spokojeně.

„Nikoho jsem nezabil.“

Boss se směje už velmi upřímně: „Ale soudce to viděl jinak…?“

Nato by ho Boris rád zabil, ale ví, že nemůže, protože v téhle zemi ti zlí můžou zabíjet, ale ti hodní, jen když to nikdo nevidí. Boss se spokojeně kření:

„Nojo, takže seš mi dlužnej. Máš to těžký. Ale že seš to ty – a že jsme kamarádi – můžeš si to u mě odpracovat…“

„Tys mě o všechno okrad – a dostals mě do kriminálu – vysvětli mi, proč bych tě neměl zabít?“

„Protože zabíjet se nesmí. Jen v sebeobraně. A protože máš dceru a ta má taky dceru. Proto.“

Teď je vidět, že Boris soustředěně přemýšlí, kam bosse praštit aby se dlouho netrápil. To bosse trochu zneklidní: poposedne a začne drmolit ve snaze nasadit přátelský tón.

„Nedělej problémy, Borisi! Znáš to, jak to je: já tě potřebuju – ty mě taky: tady není třetí možnost: se mnou – nebo proti mně – jinak tě budu muset odstranit. Není co řešit – je ti to jasný?“

Boris na to nic.

„Hele, mohl bys cvičit moje kluky – jsou to nemehla – jen by stříleli – dáš mi dohromady elitní jednotku… Mysli!“

Boris zase nic.

„Nebuď blbec! Nikam se neschováš! Do zejtřka chci ty prachy: od dědka – nebo od tebe: hotovost – nebo pracovat: je to jasný? Vyjádřil jsem se dost jasně? Rozumíš…?“

Kdyby se boss zeptal ještě jednou, riskuje zuby. Boris možná v tuto chvíli už ví, co udělá – ale rozhodl se o tom pomlčet. To bossovi došlo, chvíli si rovná faldy na svém dlouhém koženém kabátě, jaký znal dřív jen z amerických filmů, a když se nic dalšího neděje, rázně a s velkým rachotem odkráčí, následován svým doprovodem.

Cvičící hoši, kteří se tázavě dívali, honem zas horlivě cvičí, protože jim stejně nikdo nic nevysvětlí…

Boris zamyšleně zajde za zástěnu – a pobůhvíkolikáté si pustí film s Brucem Lee; přejíždí dialogy a sleduje pasáže boje; zejména ty, kde je Bruce sám proti několika protivníkům…

Pak zvolna balí pár nezbytností – tričko, mobil, kartáček na zuby – znovu obchází a čte Leeovy citáty – pak postojí, vypne televizi a zavolá asistenta:

„Nevíš, kam jsem jel, nevíš, kde jsem; dávej pozor na mou dceru. Tady si vem, co chceš. Jestli to zaberou, nech je. Ozvu se ti. Zatím cvičte. Já jdu.“

Dává asistentovi klíče, ten mlčky a oddaně kývne. Boris se naposled podívá na hošíky, bere si nemožnou kostkovanou tašku, nemožné kostkované sako a odchází.