8

Náměstí. Ne nepodobné Rynku světa, jak ho známe od Komenského: radnice, tři hospody, stánky, krámky v podloubí, trhovci, nakupující.

Před obchodem cikánská matka s miminem v náručí posílá další čtyři děti krást: pracují v týmu: jedno u kasy sleduje, kam dává platící peněženku, druhé strkáním a překážením odvádí pozornost, zatímco třetí najisto hrábne do tašky.

To se nelíbí kapsářce, slušně vypadající starší paní, která už má svůj styl: odvádí pozornost překážením u kasy s doširoka zářícím úsměvem: tohle je její rajon a cikány tu nerada vidí…

Ukrajinští kopáči kolem jámy uprostřed náměstí se opírají o lopaty a přijímají instrukce od chlapíka s blokem. Jsou malí, tuzí a houževnatí.

Nezbytní Vietnamci postávají kolem stánků, před vchodem do restaurace žebrák hraje na píšťalku, aby lidem s prázdnými břichy a plnými peněženkami znepříjemnil poledne, homelesák spí na lavičce u kašny, přikrytý novinami, zfetovaný hubený mladík s vyhublým rancem na ramenou se vratce pohybuje mezi lidmi a blekotavě prosí o korunu.

Všechny formy lidského života: hledání, odmítání, přijetí, obžerství, radost, závist, slepota, touha – a nekonečno dalších životních postojů, každý jediný a správný, jsou zde, na rynku světa, a mezitím kamelot vykřikuje aktuální titulky o válkách, teroru a násilí:

„Další vražedný útok si vyžádal šest set mrtvých! Hromadný vrah píše paměti!“

Eva sedí za oknem kavárny, nepřítomně sleduje cvrkot venku a zasmušile míchá kafe. Těžko říct, na co myslí. Ta neklidná mladá dívka v rohu místnosti, co se pořád ošívá a rovná si ofinu, se jistě domnívá, že Eva myslí na ni, jak jí to nesluší. Mladý suverénní číšník si správně myslí, že Eva má problém, jak jinak než kvůli chlapovi, a že nešťastní dávají malé tuzéry. Automaticky se na ni zdvořile usměje. Eva úsměv chabě opětuje a gestem kývne:

„Pane vrchní – mohl byste mi přinést ještě trochu šlehačky –?“

Číšník přitaká a zmizí – Eva se směsí soucitu a nechuti sleduje špinavou stařenku s odpudivou taškou na kolečkách: přišourala se do kavárny se sežmoulanou kytičkou v dlani, kterou se pokouší prodat, protože jí připadá, že ti všichni tady mají víc peněz, než si zaslouží, tak proč je tedy trochu neočesat. Vkládá do svého pohledu zoufalství a usouženost.

A každej jsme byl jednou něčí sladký miminko, říká si Eva při pohledu na tu různost, do níž sama patří jako další z mnoha kuriozit.

Číšník přinesl Evě ke kávě kyblík šlehačky – Eva se bezduše dívá na ruku, která ji pokládá – dívá se výš a výš – žádná manžeta, žádný rukáv, ta ruka je nahá, Eva pomalu vzhlédne a vidí, že číšník je nahý, krásná hruď hraje pevnými svaly, na krku motýlka – klade před Evu horu sněhobílé šlehačky téměř milostně: prosím, ještě nějaké přání…???

Ach bože, přání…!

Eva si promne oči a pak bezmocně složí hlavu do dlaní…

„Všechno v pořádku?“ ptá se zdvořile oblečený číšník a Eva přitaká, že ano, jo, všechno v pořádku…

Přeřeky – přeslechy – vidiny; někdo mi v hlavě vyrábí náhradní světy. Musím k doktorovi, to je děs. Eva míchá kafe a neúčastně sleduje, jak se číšník snaží vyhodit stařenku, která dle jeho soudu patří do vedlejšího bufetu. Stařenka nicméně cosi slyšela o lidských právech a trvá na tom, že patří do restaurace; jako posilu za sebou táhne kamarádku, tlustou cikánku, která má ale svoje zkušenosti, a tak se drží zpátky. Jakmile jde číšník zasáhnout, cikánka se stahuje z dobytých pozic a vrací se do bufetu. Bojovná stařenka se ovšem rozječí:

„Já chci taky kafe! Já jsem taky člověk!“

Několik lidí se otočí, připraveno zasáhnout ve prospěch lidských práv, číšník neochotně couvá, ohavná stařenka si přisedá k Evě.

„Já si k vám sednu, už mě bolej nohy – nechcete hádat z ruky? Za kafe? Tam mám kámošku, ta umí hádat z ruky.“

Číšník je ve střehu, Eva shovívavě vrtí hlavou, že klid, všechno je v pořádku. Jen ještě jedno kafe, tady pro pani.

Stařenka se rozplývá vděkem a hodlá si svoje kafe zasloužit.

„Móc děkuju! Ste móc hodná! Mě už bolej nohy – furt tam tak stát – v tom bufetu.“

Eva ji zamyšleně pozoruje: stařenka dostala kafe do hrnku, ne do skla. Eva si řekne, že ten číšník to přehání. Pak si všimne, jak se jí stařenka chtivě dívá do sklenice – a pomyslí si, že to ten číšník ani moc nepřehnal.

„Jaký to je s tou šlehačkou?“

„Dobrý, dík…“

„Že byste mi tam kousek nedala, máte toho tam takovej kopec…“

Eva je sama zaskočena, jak velmi je jí to nepříjemné: lidská práva ano, ale ne na šlehačku z mýho kafe! Nicméně se řádně a vychovaně zastydí a veškerou svou šlehačku stařence předá. Přispěchal číšník: nějaký problém? Nene, všechno v pořádku. S tím hrnkem to opravdu nepřehnal…

Stařenka tento skrytý dialog neslyší: spokojeně mlaská, což ji Evě ještě víc vzdaluje.

Teď vzhlédla. Vidí, že je pozorována – nerada odvrací pozornost od šlehačky a hledí se věnovat konverzaci:

„Ste taková pěkná, čistá, to máte určitě bohatýho pána!“

Eva nevěří svým uším: „Prosím?“

„No, se kterým ste, ne? Ten, co sem s nim já, to je lump, ten mi všecko sebere.“

Mimoděk šlápla, kam neměla.

„Tak od něj jděte pryč!“

„É – a nekoupila byste mi panáka?“

Eva rázně zavrtí hlavou; tyhle zmuchlané, zašlé ostatky ženství jako by se jí přišly vysmát: jdi na hrad a řekni jí, že ať se líčí na prst tlustě, téhle podobě že neujde…!

„Povídám: vykašlete se na něj!“

„A – koupíte mi panáka?“

„Ne!“

Stařenka překvapeně zamžiká: umí se vlichotit, ano, umí se vloudit, ale téhle reakci moc nerozumí. Eva je sama sebou taky trochu zaskočena; zavrtěla se na židli, uvolňuje si svetr kolem krku a má najednou nějak daleko do té profesorky, co ještě předevčírem v jedné městské knihovně tak moudře rozprávěla o manželství. Očima ne že by hledala číšníka, to ne, ale –

Stařenka už pochopila, kam všechno směřuje, a tak ještě poslední pokus –

„A nemáte nějaký drobný?“

„Ne! Platim daně! Platim sociální a zdravotní – obraťte se na ně! Na policii – na sociálku – co já vim…“

„Se na mě každej akorát vyprdne,“ řekne stařenka zamyšleně a velmi tiše.

„Tak vyhoďte toho chlapa…!“

„Co já – sama bába – bez mužskýho…“

Ale to už je tu číšník, kterého Eva sice nezavolala, ale ani neodmítla…

„Promiňte, na někoho čekám,“ říká s pohledem mimo a objednává si další kávu s velikou šlehačkou, zatímco číšník stařenku i s jejím kafem odvádí směrem k bufetu; už jí jde naproti tlustá cikánka; věděla, jak to bude dál, a tak tu celou dobu čekala za skleněnými dveřmi – a teď si kamarádku odvádí, kam obě patří: za skleněné dveře do bufetu na stojáka.

Evě je z toho mizerně; nikdy neměla peněz nazbyt; ale teď se vždycky odněkud vynoří někdo, kdo jich má ještě míň, a loudí. Má ona čas trávit celé dny v bufetu, sakra? Ona pracuje – tak ať ostatní taky pracujou, sakra, a budou mít na svý kafe s vlastní šlehačkou, hergot. Že pro ně jsou jen pomocné práce? Soráč: měli se ve škole líp učit!

„Neměla byste umřít?“

Eva vzhlédne. Číšník zdvořile opakuje otázku:

„To okno: nechtěla byste ho zavřít? Netáhne na vás?“

Eva zavrtí hlavou – a dá si ji do dlaní, tu nebohou hlavu, na kterou toho je teď najednou tak moc – a v níž se právě teď míhají fleše rodinných fotek: Vánoce, narozeniny, on s dcerou, ona s dcerou, oni dva, tady je ta do časopisu o rodině: Eva kdesi cosi přednášela, přišel fotograf udělat k článku pár fotek: ona s dcerou, oba s dcerou: tulí se k ní každý z jedné strany – úsměv! Výborně! A teď vy dva spolu! Blíž k sobě, ještě blíž! Pane, vemte svou ženu nějak kolem ramen, víte, jak to myslim, víc k sobě, pani doktorko, usmějte se na muže – nebo se aspoň nějak přitulte! Nevyšlo to. Strnule, ztuhle vedle sebe, ne spolu: vedle sebe.

„Oni se neuměj objímat,“ řekla tehdy dcera…

Ach ano, dcera. Ty děti. Není kam se před nimi schovat s nervozitou, zklamáním, lítostí a slzami žalu; v práci je vše komilfo: zajisté, ovšem, nikoli, děkuji mnohokrát; smutky ponechte prosím v šatně – žal? To je nevkusné! Jak se omluvit dceři, že mě nacházela doma s očima rudýma pláčem? Jednou řekla: mami, jak chceš, abych byla šťastná, když ty seš nešťastná? Mučíme své dcery svými žaly, jako kdysi naše matky mučily nás…

Naštěstí se sem hrne Pavla: začínající, nepochybující, plná otázek a odpovědí a energie a budoucnosti – jenže Eva má svýho dost a v ten moment lituje, že na tuhle schůzku šla…

„Teda, to je věc: samá objížďka, všechno rozkopaný – u každý díry smečka Ukrajinců – kafe! presso – nebo ne, turka! – nebo pardon: pres­so, ale s mlíkem!“ (Číšník nese něco na talířku.) „Jé – a tohle chci taky!“

Pavla se usazuje a vysvětluje svůj nástup: „No co – chci všechno a hned!“

No a co? Všechno a hned, sakra, je mladá, je chtivá, nemá čas: když jí to nedáte, tak si to vezme! Copak se Eva nedokáže poučit?

„Tak co je?“ Unavený pohled. Pavla by z něj měla pochopit, že Eva mele z posledního.

„Ále – jen tak – chtěla jsem tě vidět, mluvit s tebou, rozumíš.“

Eva nic: čeká na detaily.

„Prostě je to na pytel – cejtim se blbě – Tůma někoho má – já měla taky, ale – ten taky někoho má…“

No a co. Tys měla – on měl – je mi to fuk, chci domů…

„Takže teď nějak nevim…“

Eva nic.

„Není ti něco?“

Evě nic není. Evě je do breku.

„Že nic neřikáš…“

„Nic – dobrý – nervy…“

„Nervy? Ty? Taková frajerka?“

Eva se zděšeně zadívá: tahle slova už dneska slyšela. Za svítání.

„No že seš vždycky tak nad věcí.“

Frajerka nad věcí. Bořte se, světy, neboť nedosti na jednom trápení…!

„A jaks na to přišla, že někoho má?“

„Kdo – Tůma? – ten druhej: no, měli jsme spolu bejt pár dní – a on to odpískal, jako že má práci a tak – a celou dobu byl někde mimo s nějakou fuchtlí…“

Eva nic – ale přemýšlí.

„Když to udělá manžel, neřeknu, ale milenec… To člověka otráví!“

„Kdo to byl?“

Neurčité pokrčení ramen: „Ále – takovej – romantika – červený víno – tlumený světla – znáš to…“

„Nebyl to náhodou můj manžel, že ne?“

„Prosim tě!“ Ta reakce byla trochu přehnaná – ale Evě je teď všechno jedno…

„… Ale tys přece řikala, že spolu nežijete – tak i kdyby, ne? A musim přiznat – že jednou se na mě sápal – kdysi – na loňskym silvestru, myslim – ale já mu řekla helehele, vodpal, Eva je moje kámoška. Toť vše!“

Eva bolestně zavře oči: Toť vše. To jeho ohavné úsloví. Takže vlastně – Eva se chabě usmívá – italská babice vstoupila do hry jako Evina mstitelka – za to by jí ovšem patřil vřelý dík!

„Toť vše…?“

„Co je ti? Hele, já si ti přišla postěžovat, ale ty vypadáš fakt děsně… dáme panáka: pane vrchní!“

Objednává a dostanou vodky.

„Kopni to do sebe – no tak – ták – dobrý? Hele, uděláme si někdy pěknej den, co řikáš: manikúru – pedikúru – láhev vína, laky na nehty, pleťový masky – co?“

„Proč nám to nikdo neřek? Že je život tak strašnej…“ To byla tichá vzpomínka na starou Popelku tenkrát v knihovně – ale Pavla to nechápe.

„Hele, já se ptala – u odborníků, na to na všechno: manželství – vztahy a tak; mám si koupit psa. Koupit psa, chápeš? To jako s nim mám spát, s tim psem? Mám s nim chodit do kina?“

„Tiše!“

„A že to všechno – ty Tůmovy podrazy, to jeho věčný zalítávání, když já byla doma s dětma – že to celý ty léta rostlo a čekalo za dveřma – to je nezajímá?? Idioty?“

„A ten – cos ho měla – bylo to nějak – hodně dobrý?“

„Ále – nic moc – v posteli dobrý, ale stejně by se nerozved; hele: já se ukázněně starám vo rodinu – třináct let! – a mám si koupit psa??!!“

Kumulující se krize posledních hodin nachází uvolnění v jediném upřímném Evině výdechu: „Do prdele!!“

Několik lidí se ohlédne, Pavla je svěžím projevem staré profesorky udivena.

„No co! Ulevuju si… Pak se přestanu mejt a potom si budu dělat do kalhot.“