6

Rodinná fotografie: Eva, manžel a dcera; šťastná rodina. Manžel je bohémsky vlasatý a objímá obě své ženy kolem ramen; Eva bere fotografii do rukou, jako by ji chtěla odprosit – jsou rozesmátí a opálení – tenkrát na horách: pamatuje se – žádná velká radost. Už spolu dlouho nespali, Eva navíc podrážděná, jak po Jaromírovi jede ta mladá instruktorka. Sošná a blbá. Blbá až k smíchu, nebýt toho, že se to Jaromírovi líbilo. Ta jeho ozářená přitroublost. Jeliman, utáhnutelný na vařené nudli. Takového troubu jsem si přece nebrala? Zaskočená Popelka zjišťuje, že princ se spokojí s kýmkoli, kdo mu lichotí. Co s tím? Myška něco vycítila, v noci plakala a chtěla domů… Eva se dívá na fotografii tří rozesmátých opálených lidí. U nezasvěceného by ta fotka mohla budit dojem štěstí… Fotografie jí v ruce vzplála a hoří – shořela na popel.

Eva se s trhnutím probouzí: leží napříč přes postel, oblečená, bolí ji hlava. Jde si do kuchyně pro prášek: v pokoji míjí onu fotografii, která by mohla budit závist – a kterou ve snu viděla hořet; co s tím? Je půlnoc: měla by spát. Jenže jí vládne první signální soustava, veliká lítost, staré žaly a emoční turbulence, co s tím vším?

Eva s práškem a se sklenicí vody odevzdaně usedá před televizi, kde je nějaká beseda o manželství:

Na židli sedí odborník, který všechno ví. Proti odborníkovi jsou on a ona: on je brunátný, tlustý, rozvalený na židli s koleny od sebe, beztvarý a spokojený. Ona vedle něj je drobná, suchá, bledá, kostlivá, s nohou přes nohu a rukama pevně založenýma, rty semknuté: sedí v předklonu na krajíčku židle, svinutá do sebe; v obraně.

Televizní odborník, v civilu psycholog a manželský poradce, žoviálně konstatuje, jak dobře umí muž předstírat, že ženu vnímá – ovšem potom pozor na kontrolní otázky! Hahaha!

V hledišti oddaný smích: všichni jsme zajedno, jaká je to legrace, když muž předstírá, že ženu vnímá.

Rozteklý partner se roztekle usmál: „My chlapi berem to ženský mluvení jako takovej šum, žejo.“ Hahaha.

Svinutá partnerka, která by na židli možná seděla jinak, mít jiného muže, konstatuje:

„… tady pan doktor mi vysvětlil, že manžela nepředělám, že ho musim brát, jaký je…“

Rozteklý partner: „Já se nepředělám!“ Hahaha!

Jasně že ne – eště to tak: předělat se přece musí ona. On má právo trvat na svých omylech, chybách a nedostatcích. Ona má povinnost to akceptovat a předělat se.

Eva nevěří svým uším: „Idioti…!“

V tu chvíli televizní odborník sedí vedle Evy v pokoji a velmi vědecky vraští čelo:

„Mmm – to se nedá tak říct…“

„Jo? Tak mi řekni, co mám dělat!“

„Hm – zajímavá otázka, co si slibuješ od odpovědi?“ Odborník se mračí ještě soustředěněji, aby to vypadalo, že má na Evině situaci nějaký zájem.

„Potřebovala jsem poradit – vykašlal ses na mě – jdi do háje!“

Odborník z křesla poslušně zmizí, ale v televizi nevzrušeně pokračuje: „Ano – říká se tomu krize prázdného hnízda: dospělé děti opouštějí společný prostor bydlení – a žena najednou neví, co se životem – vemte si na ně obušky – dobrá je oprátka…“

Eva sebou trhne: asi zas usnula. Odborník na obrazovce zasvěceně pokračuje:

„Zájmové kroužky, zvířátka, zahrádka – společná turistika – to všechno může ženu příjemně zaměstnat…“ Najednou se z obrazovky otočí rovnou k Evě: „Kup si psa!“

Eva zmámeně zamžiká a vypne televizi. Jako v polosnu se zvedá, že půjde spát, ale zděšeně sebou trhne ještě jednou: ve vedlejším pokoji se něco děje: pohyb – tlumené světlo. Eva se polekaně zadívá na pootevřené okno k lešení – a zchromlá strachem, že sem opravdu někdo vlezl, vezme do ruky svícen jako zbraň a opatrně pootevře dveře.

Vidí manžela, jak hrabe v zásuvkách a něco hledá za svitu baterky. Neví o ní. Chová se jako zloděj. To je polehčující okolnost, kdyby ho teď praštila tím svícnem. Ale to ona neudělá. Není ten typ, že by jednala rychle. Nemá tu odvahu a míjí tuto možnost, která by ji zavedla úplně jinam… A vlastně se přece nic nestalo! Oficiálně přece nic neví – všechno je to jen hra její přechodem zjitřené fantazie: že přijela o den dřív, manžel není doma a najednou se v noci hrabe v sekretáři s baterkou – oba jsou dospělí – a tohle je přece mezi dospělými normální…

Rozsvítila. Manžel sebou trhl, jako by ani nebyl doma, a civí na ni s pusou otevřenou. Měla ho přece jen praštit…

„Co tu děláš?“

„Já? Snad co ty tu děláš? – S baterkou…“

„Nechtěl jsem tě budit…“

„Jo? Takže víš, že jsem tu a co tu dělám…“

„Nech toho, prosim tě nech toho!“

Skvělá replika! Všechny její pokusy nějak se domluvit, všechny její otázky a snaha o otevřenost, přímost a kontakt bez lží – všechno to vždycky hladce sklouzlo po té neprůstřelné skořápce prosimtěnechtoho. Nic se nezmění, protože tenhle šneček svůj domeček neopustí – proč by taky? Je v něm odjakživa. A Eva může zkřehlými prstíky drápat na jeho studené dveře – může prosit – spílat mu – odejít – nebo si hodit mašli – cokoli; je to fuk: zůstane před vraty spolu s dalšími viníky: jeho starším bratrem, zlým tatínkem, studenou matkou, přísnými učitelkami – a vrátnými a domovnicemi a úředníky a zbytkem světa, který malému Jaromírkovi potvrdil, že nejlíp je z domečku nevylejzat – a všechno přežije… Měla ho praštit.

Eva si ho soustředěně prohlíží.

Je vyfiknutý jako ze žurnálu: krátký sestřih, svetr kolem krku, sluneční brýle na hlavě – ta nejdražší značková ledabylost. Přes ruku společenský oblek, v ruce motýlka: strká si ho do kapsy.

„My někam jdeme?“

„Co? Nojo, vlastně – jsme měli jít do toho dííívadla, žejo?“ Uchechtnutí. Jeden z jeho defenzivních zvyků: komolit, prodlužovat, zkracovat, prostě mrzačit slova, která hrozí ho usvědčit: dííívadlo.

„É – sorry – mám toho teď moc…“ Má rozmazaná gesta, rozmazaný úsměv – je neurčitost sama. Eva zkameněla. Tohleto je zase její reakce na neurčitost, přibližnost, mlžení a úhybné manévry. Že zkamení. Nenávidí tyhle situace, kdy z ní je bohyně trestající a z něho červ, ale nelze jinak:

„Čeho máš moc?“ Řekl si o to. Měla ho praštit. On se přiblble usmívá a civí. „Promiň, nerozuměla jsem: Čeho máš moc?“

„Tak, znáš to –“

„Neznám.“

Zase neurčité gesto. Povytažená ramena, dlaně výmluvně před sebou: podívejte se na mě. É?! Nemám! Italský prodavač zmrzliny nemá drobné.

„Prostě sem to nestih, to dívadlo. Toť vše.“

Toť vše: povytažené obočí a nádech ironie má naznačit, že víc pro ubohou tazatelku nemůže udělat.

Eva si ho mlčky prohlíží.

„Co je? No musel jsem se trošku slušně vohodit.“

„Musel?“

„Jo, musel! Abych se zas konečně cejtil jako člověk!“

„Zas? Konečně?“

„Jo, šerloku! Jako člověk! Ne jako vonuce! Nýmand! Niente!“

„Niente? – to proto máš na hlavě ty černý brejle – jako že seš Ital? A kdes byl celej tejden? Myška tě nemohla sehnat, doma jsi nebyl, mobil vypnutej, pošta nevybraná, lednička plná…“

Špatná hra, sakra, tohle je špatná hra! Já se mám ptát – a on má odpovídat – jako dva dospělí lidé… Jenže já vyslýchám a on kličkuje – to je špatně, špatně, špatně!

Dává najevo, jak je k smrti znuděn; aby ji naštval. Aby ji sesadil z piedestalu, kam si ji kdysi nainstaloval místo maminky, tatínka, staršího bratra a soudružek učitelek – ach bože, tudy cesta nevede…!

„Tak proč sis naporoučel tolik jídla, když jsem to pak musela vyhodit? Pročs neřek, že tu nebudeš, pročs říkal, že jdeme do divadla…?“

„Hele, skúzi…“

Teď by Eva dala nevím co, kdyby tuhle situaci někdo zrušil – kdyby prostě nebyla – a všechno začalo znovu a jinak – jinudy – o jiném – bez paměti…

„Skúzi?“

„Ále – Taliáni tady okukujou nějaký baráky…“

A jde do tuhého. Eva vydechne a sedne si: stála ve dveřích, opírala se o futro – a měla řadu možností: nemusela se už dál ptát. Mohla odejít. Mohla by mlčet – rozplakat se – pokrčit rameny, zívnout – a jít spát. Jenže Eva dotahuje věci do konce:

„Taliáni? A kolik jich je, těch Taliánů?“

„Hele, nech toho, mě už to nebaví…“ Tohle zas byla Jaromírova poslední šance: dělat, že nic. Odpískat to, uklidnit ji, něco jí nalhat, když na to čeká… Jenže co z toho? A čemu to posloužilo těch posledních deset let?

A Eva chce vypít svůj pohár hořkosti až do dna: „Kolik jich bylo, těch Taliánů? Lučía a kdo?“

„Lučía – a nikdo…“

Svítá. Bylo by krásné být v krásném bytě šťastná s milujícím mužem – jenže Eva je ve tváři šedivá, má oči rudé vyčerpáním, zatímco manžel září, šťasten, že si má s kým popovídat o své nové lásce:

„… nojo, to byla ona – to je celá ona, položit telefon – vona je jak malý dítě – hele, já vim, že vona je starší, ale vona je fakt bezvadná…“

„Je jí šedesát!“

„Padesát devět!“

„Zrovna když jsme se dohodli, že začnem znova, že budem chodit na večeře a do divadla…“

„Hele a víš, že se ve svým věku začala učit na kolečkovejch bruslích?“

„A to už si nepamatuješ, jak jsme si z ní dělali srandu? Z maškary? Jaks mě před ní varoval: že je to hysterka? A že je na prachy?“

„Ona je vlastně – taková – křehká… slabá! Ona není tak silná jako ty: ona se tě bojí…!“

„Jasně: slaboučká chudinka ubohá – a ty seš její rytíř…“

„Koukej, tohle manželství stejně pořádně nefungovalo, samas to říkala…!“

„Ale já to chtěla změnit! K čemu myslíš, že bylo to vytloukání manželskejch poraden?“

„Hele, o nic nejde – ona sem nepude a já tam taky nemůžu: tam ti architekti mezi sebe nikoho nepustěj – můžem se klidně kamarádit, jestli chceš – akorát mám jinou partnerku, toť vše.“

„A kde jsou ty řeči: patříme k sobě, eště k sobě najdeme cestu, přece nerozbijem, co jsme spolu stavěli…?“

„Skúzi, karissima! Láska! Blesk z čistýho nebe! Takovej je život!“

„Seš větší hajzl, než jsem tušila…“

A manžel – ten, co jí slíbil, že jí bude oporou v dobrém i zlém; její budoucí bývalý manžel, který by se jinak naježil, urazil, rozkvičel – ten skvělý elegán, co je pyšný, že vypadá úplně jako Ital, a před společnými známými se vytahuje, že má starší milenku, ten se teď spokojeně usmál a řekl: „Ale už nejseš taková frajerka, co? Tak inteligentní, tak chytrá, tak nad věcí…?“