27
Hledání. Mučivá činnost, kdy nejsme svými pány, protože naše kroky, činy a směr našich myšlenek určuje nepřítomnost něčeho – někoho, koho jsme měli nablízku, a teď tu není; ten, koho potřebujeme vidět, slyšet a vnímat, kdo nám chybí, po kom je tu prázdno…
Eva si mockrát přála, aby už měla tuhle děsnou situaci za sebou: aby už přestaly ty šílené maratony a chudoba a stres; chtěla si taky užít trochu maloměšťáckého štěstí: jít do kina – svézt se taxíkem. Koupit si něco na sebe. Nepočítat dvacetníky v obchodech s potravinami. Nebo jet na dovolenou někam k moři… To všechno si občas přála, když se tísnila ve frontách před zavřenými úředními dveřmi, ale bylo to jen pomyšlení, takový úlet – nic vážného, vždyť tahounem mízy jí byl Boris a jeho „papíry“…
Eva chodí po přelidněných ulicích jako mátoha; rozhlíží se kolem, jako by ho mohla potkat. Tu se jí zdá, že ho vidí mihnout se mezi lidmi – ale ne, to byl někdo jiný v podobně nemožném saku…
Eva chodí kolem domů s Ukrajinci na lešení, vyptává se dělníků kopajících jámy – všichni vrtí hlavou; pak sedí bezduše doma před vypůjčeným notebookem a snaží se překládat harlekýnku. Nejde to. Polyká slzy, skrze slzy se dívá na nemožné malůvky na zdech a slzy jí kapou do klávesnice. Jde zase ven – spolknout další hořkou piluli: jde se ptát k Matce Mafii.
Když stojí přede dveřmi, strašně se jí nechce zazvonit. Nakonec se odhodlá, zazvoní a slyší za dveřmi štrachání a řev:
„Hej! Haló! Někdo zvonil Tak kde ste kdo, sakra, slyšíte?? – parchanti – Kdo je?“
„Tady Štanglová – od Borise – jestli si pamatujete…“
Matka Mafie po chvíli štrachání a volání otevře – přesněji: pootevře na řetěz.
„Jsem se chtěla zeptat – pardon, že obtěžuju – Boris tu náhodou není?“
Matka za dveřmi se uklidní, napřímí a sundá řetěz. Tohle vypadá jako šance.
„No a co mu chcete?“
„Jen s ním mluvit – jsme se nějak špatně domluvili…,“ snaží se Eva zamlžit skutečnost, kterou už Matka cítí a hodlá jí využít.
„Nó jo, byl tu – a eště příde – dluží mi nějaký prachy – byste to mohla zatáhnout, když už jste tady…!“
Eva už ví svoje, tak tu možnost zdvořile odmítá, že s sebou bohužel nic nemá.
„Tak jen kolik máte – a zbytek můžete doplatit pak,“ míní Matka Mafie a sápe se Evě po peněžence. Eva ale peněženku nevydá, naopak se hrne dovnitř:
„Počkám – vyřídíme to až s Borisem – můžu se zeptat kamarádů?“
A už spěchá dozadu do předsíně a dál, k nevábné ubikaci, kde se válí pár Ukrajinců. Matka ji neochotně pouští a drží se za ní.
„Dluží mi tři tisíce. Byt, strava a tak.“
Eva pohledem hledá stopy po Borisově přítomnosti a Matčiny pokusy o vydírání, kterých by se před pár týdny lekla, už nebere vážně. Oslovuje dělníky:
„Promiňte – Borise jste neviděli?“
Nereaguje na dvojsmyslné poznámky a posměšky:
„I mě něchočeš?“ „Ubežál? Áá – plócho – špatně krmila, jésli ubežál…!!“ a podobně.
Matka vidí Evinu otrlost, tak to hodlá ukončit.
„Já vám zavolám, až se tu vobjeví…“ a vyprovodí Evu ze dveří.
Eva odchází, Matka za ní zavírá dveře, ale hned za ní vykoukne jeden z dělníků: ten, který pracoval s Borisem na lešení. Takto z očí do očí, bez obecenstva, už je o poznání krotší, slušnější a zdvořilejší.
„Madam!“
Eva se otočí.
„Borji tu něbolo!“
Eva bezradně vydechne: Matka zase lhala. Nebyl tu. Što dělať, řekl by Boris.
„Jésli dáte na cigara…“
Eva rezignovaně vyndá padesátku, v tomhle prostoru by o ni stejně přišla – poděkuje a je zas o jedno zklamání bohatší…