13

Eva je s Borisem na procházce. Co si budem nalhávat: mají k sobě blízko: Eva nevypadá nijak zvlášť, ale oči má samým vděkem vlahé. Boris se vyfikl: je vymydlený, učesaný, má jakési – ne zrovna módní – tmavé kalhoty, zřejmě od obleku – ale to mu promineme, protože mu dokonale padnou a spolu s černým tričkem vykreslují sošnou figuru sportovce: pevný zadek, štíhlý pas, široký hrudník a pevná ramena; vypadá stabilně a silně, což v beztvarých montérkách s laclem nebylo vidět.

Procházejí se večerním parkem. Eva sotva jde – Boris se ji snaží bavit, ale Eva by mu nejradši položila hlavu na rameno a zůstala tak několik let.

„Ja iměl tože lošaď, koňa, maladuju – krasávica! Ona vezdě – všúde – sa mnoj, kak pes!“

Názorně ukazuje kobylku, její hrdé držení hlavy a odfrknutí nozder.

„I tože iměl goluby, krasivije! Ja očeň mam rad, kak oni letajut – etot zvuk…“

Zdárné naznačuje zvuk pleskotu holubích křídel.

„Ja goluby choval – i pradaval, za peníze. Vot… No adin neletal – on chodil pěškom. Ty mogla jevo brosiť, hodit – kak kameň – i on tože tak padal – kak kameň, padal – pádl na zem, i potom ušol, pěškom – i zlobnyj!! Oj, kak on byl zlobnyj!“

Předvádí holuba, vrženého vzhůru a padajícího v kotrmelcích k zemi – a jak se oklepal a uraženě pochoduje pryč.

Eva to poslouchá skoro zamilovaně – v tuto chvíli je taky chovatelkou holubů a taky chce, aby za ní chodil kůň jako pes…

„Ja jemu dul v žopu! Žopa – znaješ – zádek…“ Ukazuje, jak na dlani drží imaginárního holuba, kterého hladí a krmí a fouká mu do zadku – ale on nechce lítat.

„On byl v parjadke – perfekt! Vsjo: Na každoj milimetr! Krasivij, silnyj – kridla perfekt, vsjo – no – byl turist – chodil pěškom – neletal!“

Eva se chabě usměje.

„No! Slava! Ulibnulas! – Usmalas. – Ja chaču, štoby ty porad smějalas! Davaj – pasedim…“

Sednou si, Boris je velmi galantní – otře lavičku, usadí Evu, vezme kolem ramen, ale nedovoluje si nic důvěrného; labužnicky vdechne, zakloní hlavu:

„Mmmm! Zděs charošaja energija! Citiš? Eti děreva očeň staryje – dadut silu – i zemlja zděs davajet charošuju energiju: možno zděs v prošlom věku žili lošadi, znaješ, koně, oni dadut charošuju energiju…“

Labužnicky vnímá energie, Evě to moc neříká, ale vzpomněla si, že má starost:

„Borisi: u těbja – pasport – papíry – všechno v pořádku?“

„Da, kaněšno! Ničevo něukral, nikavo něubil.“

„A – můžeš mi ukázat pas? Pasport – ne řidičák – pas na cestování – kde jsou víza a tak – máš?“

„Němaju u sebja – vsjo u etovo – kak jevo zavut – etovo čelavěka, na rabotě.“

„A máš všechno? Vízum, povolení k pobytu, pracovní povolení, zdravotní pojištění?“

„Kaněšno da! On skazal, što vsjo v porjadke! Ja jemu platil doláry! Tomu, katoryj organizirujet vsjo – i jevo žena – kagda on pijanyj – opilý – ona je šef.“

„A u něj bydlíte?“

„Vsjo u něvo. No – my bydlujem, kde rabotajem.“

„To chceš říct – tam? Že spíte u nás v domě?“

„Da – dole – vnizu…“

„Dole ve sklepě? V kotelně?“

Neochotné, stydlivé přitakání. Je vidět, že ač gastarbajtr, Boris má svou lidskou důstojnost a zná rozdíl mezi noclehem v hotelu nebo v kotelně…

„Ale tam je děsně vlhko a špína, ne?“

Zdrženlivé přitakání – jako by kus té špíny z kotelny nosil viditelně na hlavě. Přijel nezván, tak co by chtěl. Všichni přijeli snášet nepohodlí, dělat, co nechtějí dělat místní, za peníze, které jsou k smíchu, a miliony posílat domů. Nepočítali s nepřijetím a pohrdáním. O tom jim nikdo neřekl – a proč taky: když se kdosi snažil postavit práci gastarbajtrů na důstojnou úroveň, vysmáli se mu: v těch zemích není zájem. Proč věc komplikovat zdaňováním, pojištěním a vůbec možností kontroly: v zemích, odkud tito dělníci přicházejí, není zájem nic legalizovat. Vše je pod kontrolou černého trhu. Mafie sahá až do vlády: Nechcete je tam? Vyhoďte je! My pošleme další. Cestu a kontakt si platí sami v dolarech. Pojištění žádné: kdyby onemocněl, jede na své náklady domů.

Eva to nějak nemůže pochopit: slyšela už o tom, ano – ale bylo to tak daleko jako zemětřesení u protinožců…

„Za třicet korun na hodinu!!“

Boris opatrně doplňuje informace:

„Jiščo my platime za bydlevanije – i vodu, električestvo i tak…“

Boris si teď poprvé s nádechem studu trošku stěžuje.

„Nu – ničevo – uže bylo chuže.“

„A ten člověk, co to organizuje – to je Rus?“

„Nije! Eto Čech! – i on skazal, što s polícijej vsjo v porjadke! I jésli nět, ja jevo ubiju na chuj!“

„Jo? A kdo postaví tvé dceři dům?“