PŘÍPRAVY NA CESTU

Po těchto slovech mě v celém těle zamrazilo. Ovládl jsem se však. Dokonce jsem se rozhodl tvářit vlídně. Profesora Liddenbrocka mohly zastavit jen vědecké důvody. A proti možnosti takové cesty jich bylo dost — a dobrých! Jít do středu Země? Jaká pošetilost! Nechal jsem si své argumenty na vhodnou dobu a zasedl jsem k jídlu.

Nemusím snad uvádět strýcovy kletby u neprostřeného stolu. Vše se však vysvětlilo. Dobrá Marta získala zas svobodu. Rozběhla se na tržiště a činila se tak dobře, že za hodinu byl náš hlad utišen a já se mohl vrátit k naší záležitosti.

Během oběda byl strýc téměř veselý. Sypal ze sebe vědecké žerty, které nejsou nikdy nebezpečné. Po zákusku mi pokynul, abych s ním šel do pracovny.

Poslechl jsem. Sedl si tam na jeden roh svého pracovního stolu a já na druhý.

„Axele,“ řekl docela vlídně, „jsi velmi rozumný chlapec. Prokázal jsi mi velkou službu ve chvíli, kdy unaven marným bojem chtěl jsem už těch kombinací nechat. Kam bych se byl dostal? To nikdo neví. Nikdy na to, chlapče, nezapomenu. Na slávě, kterou oba získáme, budeš mít svůj podíl.“ Hleďme, pomyslil jsem si, má dobrou náladu. Přišel čas, abych mu tu slávu vymluvil.

„Především ti doporučuji naprostou mlčenlivost,“ pokračoval strýc, „rozumíš? Ve vědeckém světě je mnoho závistivců, z nichž mnozí by chtěli podniknout stejnou cestu. Nechť! Ale až po našem návratu.“

„Myslíte, že by bylo těch odvážlivců hodně?“

„Určitě. Kdo by taky váhal, když by mohl získat takový věhlas? Kdyby vešel obsah tohoto dokumentu ve známost, vrhla by se po stopách Arna Saknussemma celá armáda geologů.“

„O tom nejsem tak přesvědčen, strýčku, protože pravdivost tohoto zápisu není ničím doložena.“

„Jakže? A co kniha, v níž jsme jej našli?“

„Dobrá, věřím, že ty řádky psal sám Saknussemm, ale plyne snad z toho, že cestu opravdu podnikl? Nemůže ten starý pergamen obsahovat mystifikaci?“ Téměř okamžitě jsem litoval, že jsem tak náhodně vyslovil poslední slovo.

Profesor svraštil své husté obočí tak hrozivě, že jsem přestal věřit ve zdárný výsledek našeho rozhovoru. Naštěstí z toho nebylo nic. Můj přísný společník se pokusil o jakýsi úsměv a odpověděl:

„To uvidíme.“

„Dovolíte mi však, abych uvedl řadu důvodů proti tomu dokumentu?“ zeptal jsem se trochu zmaten.

„Jen mluv, chlapče, a nestyď se! Ponechávám ti plnou volnost k vyjádření tvého mínění. Nejsi už můj synovec, nýbrž spolupracovník. Mluv tedy!“

„Nuže, zeptám se vás napřed, co znamená Yocul, Sneffels a Scartaris. Nikdy jsem to neslyšel.“

„Nic snadnějšího. Právě nedávno jsem dostal od svého přítele Petermanna z Lipska nové mapy. Nemohly mi nikdy přijít víc vhod. Vezmi třetí atlas z druhého oddělení velké knihovny, řada Z, přihrádka 4!“ Vstal jsem a díky strýcovu přesnému označení jsem rychle žádaný atlas na-

šel. Strýc jej otevřel a řekl:

„Tohle je nejlepší mapa Islandu od Hendersona a já věřím, že nám podá rozluštění všech tvých nesnází.“

Sklonil jsem se nad mapu.

„Podívej se na ten ostrov plný sopek,“ řekl profesor, „a všimni si, že všechny mají jméno Yocul. Toto slovo znamená v islandštině ledovec. Na vysoké islandské šířce vytéká láva při většině erupcí ledovou vrstvou. Proto ono jméno Yocul, které dostávají všechny sopky.“

„Dobrá,“ odpověděl jsem, „ale co znamená Sneffels?“ Doufal jsem, že na tuto otázku odpověď nedostanu. Mýlil jsem se. Strýc pokračoval:

„Sleduj se mnou západní břehy Islandu. Vidíš hlavní město Reykjavík? Dobrá. Postupuj nyní podle nesčetných fjordů tohoto pobřeží, vyhlodaných mořem, a zastav se kousek pod pětašedesátou rovnoběžkou severní šířky. Co tam vidíš?“

„Jakýsi poloostrov, podobný ohlodané kosti s obrovskou kloubní hlavicí.“

„To srovnání je docela trefné, chlapče. A na té kloubní hlavici nepozoruješ nic?“

„Ano, jakousi horu, která se zdá vysunuta do moře.“

„Správně. To je právě Sneffels.“

„Sneffels?“

„Ano, právě on. Je to hora pět tisíc stop vysoká, jedna z nejpozoruhodnějších na celém ostrově a určitě nejslavnější na celém světě, jestliže její kráter ústí do zemského středu.“

„Ale to je nemožné!“ zvolal jsem s pokrčením ramen, pobouřen takovým předpokladem.

„Nemožné?“ ozval se profesor Liddenbrock přísným hlasem. „A proč?“

„Protože kráter je jistě zavalen lávou, žhavými balvany a…“

„A co když to je sopka vyhaslá?“

„Vyhaslá?“

„Ano. Na zemském povrchu je dnes jen na tři sta činných sopek. Mnohem víc je sopek vyhaslých. A Sneffels počítáme mezi ty druhé, protože v historické době v něm došlo k jediné erupci, roku 1219. Od té doby její život zvolna ochaboval a dnes už Sneffels mezi činné sopky nepatří.“ Na toto přesvědčivé tvrzení jsem nemohl nic odpovědět. Upjal jsem se proto na jiné nejasnosti dokumentu.

„Co znamená slovo Scartaris?“ ptal jsem se. „A co v tom má co dělat první červenec?“

Strýc se na chvíli zamyslil. Na okamžik jsem zas zadoufal, ale jen na jediný, protože strýc mi to hned vysvětlil.

„To, co nazýváš nejasností, je mi zcela jasné. Dokazuje to jen důmyslnou péči, s jakou chtěl Saknussemm svůj objev zpřesnit. Sneffels má několik kráterů.

Bylo tedy nutné označit právě ten, který vede do středu Země. A co ten učený Islanďan udělal? Všiml si, že před počátkem července, to je v posledních dnech června, vrhá jeden ze štítů sopky, Scartaris, svůj stín až k ústí onoho kráteru a tento fakt uvedl ve svém dokumentu. Mohl si snad vymyslit přesnější označení?

Jakmile se jednou dostaneme na vrchol Sneffelsu, nebudeme moci váhat nad správnou cestou.“

Strýc měl odpověď opravdu na vše. Viděl jsem už, že otázkami na slova pergamenu se nedá napadnout. Ustal jsem tedy v nátlaku tímto směrem, a protože mi šlo především o to, jak strýce přesvědčit, přešel jsem k námitkám vědeckým, podle mého soudu mnohem závažnějším.

„Musím opravdu uznat, že Saknussemmova věta je docela jasná a nenechává nikoho na pochybách,“ řekl jsem. „Přiznávám i to, že dokument vypadá zcela věrohodně. Ten vědec opravdu sestoupil do nitra Sneffelsu. Viděl stín Scartarisu hladit okraje kráteru před prvním červencem. Jistě slyšel vyprávět legendy své doby o tom, že tento kráter vede do středu Země. Ale nikdy neuvěřím, že se mu to podařilo, že tu cestu vykonal a vrátil se zpět, že to vůbec podnikl! Ne, ne a tisíckrát ne!“

„A důvod?“ řekl podivně výsměšným hlasem strýc.

„Všechny vědecké teorie dokazují, že podobný podnik není proveditelný.“

„To že dokazují všechny teorie?“ odpověděl strýc s dobráckým výrazem.

„Ach, ty ničemné teorie! Jak nás teď budou trápit, ty ubohé teorie!“ Viděl jsem, že se mi posmívá, ale přesto jsem pokračoval: Ano, je všeobecně známo, že zemská teplota stoupá asi o jeden stupeň na každých sedmdesát stop od zemského povrchu. A připustím-li pravidelnost zvyšování teploty, pak při zemském poloměru tisíc pět set mil dlouhém vychází pro zemský střed teplota dvě stě tisíc stupňů. Všechny hmoty v zemském středu jsou tedy ve stavu plynném, protože kovy jako železo, zlato a platina i nejtvrdší skály nemohou takové teplotě vzdorovat. Mám tedy právo ptát se, je-li možné proniknout do takového prostředí.“

„Tebe trápí ta teplota, Axele?“

„Určitě. Kdybychom sestoupili jen do hloubky deseti mil, podařilo by se nám tím dosáhnout hranic zemské kůry, protože teplota by tam už byla větší než tisíc tři sta stupňů.“

„A ty máš strach, že by ses roztavil?“

„Tuhle otázku nechávám k rozhodnutí vám,“ řekl jsem žertem.

„A já ti na ni odpovím,“ řekl profesor Liddenbrock shovívavě. „Ani ty, ani nikdo jiný neví přesně, jak to uvnitř zeměkoule vlastně vypadá. Vždyť známe sotva dvanáct tisícin zemského poloměru. Proto se musí věda neustále zdokona-lovat, proto je každá teorie ihned porážena teorií novou. Což se až do Fouriera nevěřilo, že teplota meziplanetárních prostorů neustále klesá? A nevíme snad dnes, že teplota vesmíru neklesá pod jistý počet stupňů pod nulou? Proč by to-mu nemohlo být podobně s vnitřní teplotou Země? Proč bychom v určité hloubce nemohli přijít na stálou teplotu, které už ani nenapadne stoupat na výši, v niž se taví i nejohnivzdornější nerosty?“

Jestliže strýc stavěl otázky na půdu domněnek, nemohl jsem na ně odpoví-

dat.

„Nuže, řeknu ti, že skuteční vědci, jako Poisson a mnozí jiní, dokázali, že kdyby byla v zemském nitru teplota dvou set tisíc stupňů, pak by tlak plynů z roztavených hmot nabyl takové síly, že by jí zemská kůra už nemohla vzdorovat a roztrhla by se jako stěny parního kotle při přetlaku páry.“

„To je Poissonovo mínění, strýčku, a to je vše.“

„Souhlasím. Avšak i jiní významní geologové jsou přesvědčeni, že jádro Země netvoří ani plyny, ani voda, ani nejtěžší známé horniny, protože v tom pří-

padě by měla Země jen poloviční váhu.“

„Ach, s čísly se dá dokázat všechno!“

„A s fakty snad ne, chlapče? Není snad známo, že počet sopek se od vzniku světa pozoruhodně změnil? A je-li nějaké vnitřní teplo, nedá se z toho soudit, že se neustále snižuje?“

„Strýčku, přejdete-li na pole předpokladů, nemohu se s vámi přít.“

„Já však tvrdím, že k mému mínění se přiklánějí i mínění lidí velmi odpovědných. Vzpomínáš si na návštěvu slavného anglického chemika Humphry Davyho roku 1825?“

„Vůbec ne, protože jsem se narodil až za devět let potom.“

„Aha! Nuže, Humphry Davy mě při svém průjezdu Hamburkem navštívil. Dlouho jsme spolu hovořili, mezi jiným i o hypotézách o tekutém jádru Země. Oba dva jsme se shodli, že onen tekutý stav nemůže existovat z důvodů, pro které věda nenašla dosud vysvětlení.“

„O jaké důvody jde?“ ptal jsem se udiveně.

„Že by tato tekutá hmota podléhala stejně jako oceány přitažlivosti Měsí-

ce, a tak by dvakrát denně vytvářela vnitřní příliv a odliv, který by zdvihal zemskou kůru a způsoboval pravidelná zemětřesení.“

„Je však známo, že zemský povrch podléhal ochlazování, a lze přece předpokládat, že nejdříve se ochladila zemská kůra, kdežto vnitřní teplota ustupovala do středu.“

„Omyl,“ odpověděl strýc. „Země se zahřívala spalováním na povrchu a ne jinak. Povrch zeměkoule byl složen z velkého množství kovů, jako je sodík a draslík, které mají tu vlastnost, že se vzněcují pouhým stykem se vzduchem a s vodou. Tyto kovy se vznítily, když se atmosférické páry srazily a spadly v podobě deště na Zemi. A jak potom vody zvolna vnikaly do puklin kůry, způsobovaly další vzněcování a výbuchy. Proto bylo v prvních dobách Země tolik sopek.“

„To je opravdu důmyslná hypotéza,“ zvolal jsem bezděčně.

„Kterou mi Humphry Davy taky jednoduchým pokusem dokázal. Zhotovil kouli z kovů, o nichž jsem právě mluvil. Představovala nám naši Zemi. Když její povrch mírně pokropil vodou, koule se počala bortit a okysličovat a na jejím povrchu narostla malá hora. V jejím vrcholu se otevřel kráter, došlo k erupci a celá koule se zahřála tak, že už ji nebylo možné držet v ruce.“ Počal jsem opravdu pod strýcovými argumenty kolísat. Uváděl je se svou obvyklou vášní a zanícením.

„Vidíš, Axele,“ dodal, „že stav zemského nitra známe jen z nejrůznějších domněnek slavných geologů. Nic není tak málo dokázáno jako vnitřní zemské teplo. Podle mého soudu vůbec neexistuje. Nemohlo by existovat. Ostatně to uvidíme. V této otázce budeme vědět, na čem jsme, stejně jako Arne Saknussemm.“

„Dobře tedy,“ odpověděl jsem, cítě už, že i mne se zmocňuje ono nadšení.

„Ano, uvidíme, je-li tam vůbec co vidět.“

„A proč ne? Nemůžeme snad počítat s elektrickými jevy, které nám posvítí, a dokonce s ovzduším, které cestou k zemskému středu musí pod tlakem světélkovat?“

,Ano,“ řekl jsem, ,,i to je docela možné.“

„To je jisté,“ odpověděl vítězně strýc. „Tiše však, rozumíš? Nikomu ani muk, aby někoho nenapadlo vniknout do středu Země před námi!“