BEZ VODY
Nazítří jsme vyrazili za časného rána. Musili jsme si pospíšit, čekala nás třídenní cesta k jeskyni.
Nebudu čtenáře zatěžovat líčením útrap zpáteční cesty. Strýc je snášel se vztekem člověka, který se už necítí příliš silným, a Hans s odevzdaností své mírné povahy. Já se přiznávám, že jsem naříkal a ztrácel odvahu. Nedokázal jsem čelit nepřízni osudu.
Jak jsem předvídal, došla nám voda už na sklonku prvního dne. Naše zásoby tekutin se zmenšily jen na jalovcovou kořalku. Ale tento pekelný likér nám spaloval hrdla. Ani podívat jsem se na něj nemohl. Bylo dusivé vedro. Únava mě ochromovala. Několikrát bych byl málem bezmocně upadl. Musili jsme se zastavovat. Strýc i Islanďan mi pomáhali, jak mohli. Viděl jsem však, že i strýc už těžko bojuje s nesmírnou únavou a s mukami žízně.
Konečně v úterý 8. července jsme se po rukou a po kolenou a napůl mrtví dovlekli ke spojení obou chodeb. Zůstal jsem tam bezvládně ležet na lávové půdě. Bylo deset hodin ráno.
Hans a strýc se opřeli o stěnu a pokoušeli se rozkousat několik sucharů. Z
mých okoralých rtů vycházely dlouhé steny. Pak jsem vysílením upadl do hlubokého spánku.
Za chvíli se ke mně přiblížil strýc a nadzdvihl mě.
„Ubohý chlapče,“ šeptal s přízvukem skutečné soustrasti.
Jeho slova mě dojala. Nebyl jsem u divokého profesora na něhu zvyklý.
Vzal jsem jeho rozechvělé ruce do svých. Nechal si to líbit s pohledem upřeným do mých očí. Tekly mu slzy.
Viděl jsem, jak bere svou polní láhev zavěšenou u boku. K mému velkému překvapení mi ji přiložil ke rtům.
„Pij!“ řekl.
Slyšel jsem dobře? Nezešílel strýc? Díval jsem se na něho vytřeštěným zrakem. Nemohl jsem to pochopit.
„Pij!“ opakoval.
Zdvihl láhev a vlil mi její obsah do úst. Ach, jaká nekonečná rozkoš! Doušek čerstvé vody smočil mé vyprahlé rty. Jediný doušek, ale stačil k udržení života, který už ze mne unikal. Poděkoval jsem strýci stiskem ruky. „Ano,“ řekl, „doušek vody! Poslední, slyšíš? Poslední! Pečlivě jsem jej uschoval. Dvacetkrát, stokrát jsem musil vzdorovat strašné touze po napití. Ale přece jsem jej uchoval pro tebe, Axele.“
„Strýčku,“ šeptal jsem, zatímco se mi velké slzy valily z očí.
„Ano, ubohý chlapče, věděl jsem, že po návratu do této jeskyně padneš polomrtvý na zem. Proto jsem schovával poslední kapku vody, abych tě přivedl k životu.“
„Děkuji, děkuji,“ zvolal jsem.
Ač jsem uhasil žízeň jen částečně, přece jsem nabyl trochu sil. Až dosud sevřené svaly hrdla se mi uvolnily. Rozpálené rty mi trochu vychladly. Mohl jsem mluvit.
„A teď,“ řekl jsem, „můžeme udělat jen jedno. Protože nemáme vodu, musíme se vrátit po svých stopách zpět.“
Strýc se při těchto slovech bránil pohledu na mne. Sklonil hlavu a jeho oči se mi vyhýbaly.
„Musíme zpět,“ zvolal jsem. „Musíme vystoupit na Sneffels. Kéž máme sílu dostat se do kráteru!“
„Vrátit se!“ řekl strýc, jako by odpovídal spíš sobě než mně.
„Ano, vrátit se, a to okamžitě!“
Nastalo dlouhé ticho.
„Těch několik kapek vody ti tedy, Axele, nevrátilo odvahu a energii?“ zeptal se mě strýc zvláštním tónem.
„Odvahu?“
„Jsi stále tak zkrušen jako předtím. Slyším od tebe jen slova zoufalství.“ S jakým člověkem jsem to hovořil a jaké plány si jeho odvážný duch ještě dělal?
„Cože, vy nechcete?“
„Vzdát se této výpravy ve chvíli, kdy vše svědčí o možnosti jejího úspěchu?
Nikdy!“
„Mám se tedy smířit se smrtí?“
„Ne, Axele, ne! Pojď! Nepřeji si tvé smrti. Ať jde s tebou Hans! Mne nechte samotného!“
„Opustit vás?“
„Nech mě, říkám ti! Já tu výpravu začal, já ji dovedu až do konce, nebo se nevrátím. Jdi, Axele, jdi!“
Strýc mluvil v nejvyšším vzrušení. Jeho prve zněžnělý hlas opět hrozivě ztvrdl. S chmurnou energií bojoval proti nemožnému. Nechtěl jsem ho opustit na dně této propasti, ale pud sebezáchovy mě nutil k útěku.
Vůdce sledoval celou scénu se svou obvyklou lhostejností. A přece pochopil, co se mezi jeho dvěma společníky odehrává. Naše gesta jasně ukazovala různé cesty, na které se jeden druhého snažil zavést. Hans se však o věc vůbec nezajímal, ačkoliv šlo i o jeho život. Byl ochoten na znamení k návratu vyrazit zpět, nebo podle strýcovy vůle zůstat.
Jaká škoda, že jsem se s ním nemohl v takovéto chvíli dorozumět. Má slova, mé nářky, můj přízvuk by byly tuto chladnou povahu přesvědčily. Byl bych mu vysvětlil nebezpečí, o nichž neměl ani potuchy, byl bych ho hmatatelně přesvědčil. A oba dva bychom pak přemluvili tvrdohlavého strýce. Donutili bychom ho k návratu na vrchol Sneffelsu.
Přistoupil jsem k Hansovi. Sevřel jsem mu ruku. Ani se nehnul. Ukázal jsem mu na cestu do kráteru. Zůstal nehybný. Má zoufalá tvář prozrazovala všechna má utrpení. Islanďan však lehce zavrtěl hlavou a ukázal na strýce.
„Master,“ řekl.
„Pán?“ zvolal jsem. „Vůbec ne. Je to blázen! Není pánem tvého života! Musíme utéci! Musíme ho odvést! Slyšíš mě? Rozumíš mi?“ Vzal jsem Hanse za ruku. Chtěl jsem ho přinutit, aby vstal. Bojoval jsem s ním. Ale strýc zakročil.
„Klid, Axele, klid!“ řekl. „Z tohoto netečného chlapíka nedostaneš nic. Poslyš, co ti navrhuji!“
Založil jsem si ruce a podíval se zpříma na strýce.
„Nedostatek vody je jediná překážka splnění mého úmyslu,“ řekl. „Ve východní chodbě, vedoucí lávou, břidlicí a uhlím, jsme nenašli ani molekulu vody.
Je však možné, že budeme šťastnější, pustíme-li se chodbou západní.“ Zavrtěl jsem hlavou s výrazem naprosté pochybnosti.
„Poslyš mě až do konce,“ pokračoval profesor zvýšeným hlasem. „Zatímco jsi tu bez vlády ležel, prozkoumal jsem složení druhé chodby. Vede přímo do nitra Země a v několika hodinách nás zavede do žulového masívu. Tam najdeme bohaté prameny. Nasvědčuje tomu složení skal. A můj pud v souhlasu s logikou podpírá mé přesvědčení. Chci ti něco navrhnout. Když Kolumbus žádal svou posádku o tři dny k objevení nových zemí, jeho nemocní a vystrašení lidé žádosti vyhověli a Kolumbus objevil Nový svět. Já jako Kolumbus podzemní říše tě žádám o jediný den. Jestliže během té doby nepřijdeme na vodu, přísahám ti, že se vrátíme na zemský povrch.“
Přes své podráždění jsem byl dojat těmito slovy i úsilím, které strýc vynaložil na takový proslov.
“Nuže, ať je tedy po vašem,” zvolal jsem. “Kéž byste byl za svou nadlidskou energii odměněn! Máte jen několik hodin na pokoušení osudu. Vzhůru tedy!”