HANSŮV POTOK

Nazítří jsme už zapomněli na prožité útrapy. Především mě udivilo, že už nemáme žízeň, a ptal jsem se sám sebe proč. Starost o odpověď si vzal potůček, který mi tekl u nohou.

Nasnídali jsme se a napili výborné železité vody. Byl jsem plně posílen a odhodlán jít dál. Proč by neměl mít úspěch člověk tak sebejistý jako strýc, s vůdcem tak důmyslným jako Hans a se synovcem tak „odhodlaným“ jako já? Takové myšlenky mi vířily hlavou. Kdyby mi byl někdo navrhl návrat do Sneffelsu, byl bych to s rozhořčením odmítl. Naštěstí teď šlo jen o sestup dolů.

„Pojďme!“ zvolal jsem, probouzeje svým nadšeným hlasem staré ozvěny zeměkoule.

Na novou cestu jsme vyrazili ve čtvrtek v osm hodin ráno. Žulová chodba se stáčela klikatými zákruty s nečekanými ohyby jako spletité bludiště. Ale její hlavní směr byl stále celkem jihovýchodní. Strýc nepřestával pečlivě pozorovat busolu, aby si mohl zaznamenávat ušlou cestu.

Chodba pokračovala téměř vodorovně, s klesáním nejvýš dvou palců na sáh. Potok tekl s klidným šumotem pod našima nohama. Napadlo mi přirovnat ho k dobrému skřítkovi, který nás vede zeměkoulí. V duchu jsem hladil vodní vílu, která doprovázela naše kroky svým zpěvem. Má dobrá nálada se ráda obra-cela k mytologickým představám.

Strýc však vodorovné chodbě zlořečil. Byl vyložený přívrženec svislosti.

Takto se cesta nekonečně prodlužovala. Říkal, že jdeme po přeponě. Neměli jsme však jinou volbu, a pokud jsme postupovali – byť i sebepomaleji – ke středu Země, nemohli jsme si stěžovat.

Svah chodby se ostatně místy zvětšoval. Naše vodní víla pak sténavě klopýtala a my jsme s ní pronikali stále hlouběji.

Celkem jsme prvního a druhého dne urazili velký kus vodorovné a poměrně málo svislé cesty.

Ve čtvrtek 10. července večer musili jsme být podle našeho odhadu třicet mil jižně od Reykjavíku a v hloubce dvou a půl míle.

Pod nohama se nám otevřela strašná propast. Strýc se neubránil nadšenému zatleskání, když prozkoumal strmost jejích stěn.

„Tahle nás dovede daleko!“ zvolal. „A docela lehce, protože výstupky skal tu tvoří opravdové schodiště.“

Hans připravil lana tak, aby nedošlo k žádné nehodě. Sestup začal. Neodvažuji se říkat, že byl nebezpečný, protože jsme si na toto tělesné cvičení už zvykli.

Šachta byla vlastně jen úzká puklina v masívu. Vznikla jistě smrštěním zemské kůry v dobách jejího ochlazování. Jestliže dříve sloužila jako cesta sopečných hmot chrlených Sneffelsem, pak mi bylo divné, že tu láva nezanechala žádné stopy. Sestupovali jsme po jakési otáčivé šroubovici, která vypadala jako dílo lidských rukou.

Každou čtvrthodinu jsme se musili zastavit k nezbytnému odpočinku, abychom vrátili svým kotníkům pružnost. Usedali jsme se spuštěnýma nohama na některý z výstupků, jedli, hovořili a u potoka se pak napili. Je samozřejmé, že v této šachtě se Hansův potok měnil v kaskády, ovsem na újmu svého objemu. Ale k uhašení naší žízně stále stačil. Ostatně v místech s malým spádem se měnil zas v klidný tok. Svým spěchem a netrpělivostí mi připomínal strýce, kdežto na mírném svahu měl zas klid islandského vůdce.

Dne 11. a 12. července jsme stále postupovali spirálou trhliny a vnikli skoro na dvě míle pod mořskou hladinu. Ale 13. července k poledni se trhlina stočila k jihovýchodu mnohem mírněji, asi pod úhlem pětačtyřiceti stupňů.

Cesta teď byla snadnější, ale velmi jednotvárná. A nemohlo tomu být jinak.

Náš pochod nemohl být zpestřen žádnými výhledy do kraje.

Konečně v úterý 15. července jsme byli sedm mil pod zemským povrchem, asi padesát mil od Sneffelsu. Ač jsme byli hodně unaveni, naše zdraví bylo v uspokojivém stavu; cestovní lékárničky jsme se dosud nedotkli.

Strýc hodinu za hodinou zaznamenával údaje busoly, chronometru, tlakoměru a teploměru. Zjištěná měření Později zveřejnil ve vědeckém pojednání o své cestě. Naše postavení mohl určovat celkem snadno. Když mi řekl, že jsme urazili horizontálně vzdálenost padesáti mil, nemohl jsem se ubránit výkřiku údivu.

„Co je?“ ptal se mě strýc.

„I nic. Jen o něčem uvažuji.“

„O čem, chlapče?“

„O tom, že jsou-li vaše výpočty správné, nejsme už pod Islandem.“

„Myslíš?“

„O tom se můžeme lehce přesvědčit.“

Přenesl jsem údaje kompasu na mapu.

„Nemýlil jsem se,“ řekl jsem. „Překročili jsme Portlandský mys a těch padesát mil jihovýchodním směrem nás přivedlo na širé moře.“

„Pod širé moře,“ opravil mě strýc a zamnul si ruce.

„Správně,“ zvolal jsem. „Oceán se rozkládá nad našimi hlavami.“

„To je docela přirozené, Axele. Nejsou snad v Newcastlu uhelné doly, které se taky táhnou až pod moře?“

Profesor mohl pokládat naše postavení za docela prosté. Mne však nepřestávala tížit myšlenka, že se I procházím pod spoustami vod. A přece celkem málo I záleželo na tom, máme-li nad hlavami pláně a hory Islandu nebo vody Atlan-tiku. Žulový základ Země je přece pevný. Zvykl jsem si rychle i na tuto představu, protože brzy přímá, brzy klikatá chodba se svahy a zákruty stále klesala a vedla nás rychle do velkých hloubek.

Po čtyřech dnech, v sobotu 19. července večer, přišli jsme do značně velké jeskyně. Strýc tam vyplatil Hansovi obvyklé týdenní tři rixdaly a rozhodl, že zít-

řejší den bude dnem odpočinku.