LIDDENBROCKOVO MOŘE

Zprvu jsem neviděl nic. Oči odvyklé světlu se mi rázem zavřely. Když jsem je mohl otevřít, zůstal jsem stát, spíš udiven než okouzlen.

„Moře!“ zvolal jsem.

„Ano,“ odpověděl strýc. „Liddenbrockovo moře. A těším se pomyšlením, že se žádný plavec nebude se mnou přít o čest z tohoto objevu a o právo dát mu své vlastní jméno!“

Rozlehlá vodní plocha, začátek jezera nebo oceánu, táhla se až do nedozírna. Široce vykrojené pobřeží nabízelo posledním vlnám jemný zlatý písek, posetý lasturkami, v nichž žili první zemští tvorové. Vlny se v nesmírném uzavřeném prostoru lámaly se zvláštním zvučným šumotem. Při závanech čerstvého větru se z nich zvedala lehká pěna. Několik spršek mi dopadlo na tvář. Na lehce skloněném pobřeží, asi sto sáhů od hranice vln, končily poslední výběžky skal, šíří

cích se a stoupajících do nezměřitelné výše. Některé z nich přerušovaly nízké pobřeží ostrými hřebeny a vytvářely výběžky i mysy, ohlodávané zuby příboje. V

dáli sledoval zrak jejich hřbety, ostře se rýsující proti mlžnému pozadí obzoru.

Byl to skutečně oceán s křivolakou linií břehu, ale oceán zcela pustý a vzhledu neobyčejně divokého.

Jestliže jsem mohl dohlédnout po tomto moři do značné dálky, zasloužilo se o to zvláštní světlo, které osvětlovalo i nejmenší podrobnosti. Nebylo to sluneční světlo oslnivých paprsků s nádhernou jiskřivostí, ani bledé a matné světlo hvězd, které je jen světelným odrazem bez tepla. Ne. Mohutnost tohoto světla, jeho chvějivý rozptyl, jeho jasná a suchá běl, jeho mírné teplo, jeho jas vskutku silnější než jas luny, to vše svědčilo o původu ryze elektrickém. Byla to jakási severní zář, trvalý kosmický jev, který naplňoval tuto jeskyni, schopnou pojmout celý oceán.

Klenba zavěšená nad našimi hlavami, chcete-li jakási obloha, zdála se vytvořena z velkých mraků, z pohyblivých a měnivých shluků par, které se jistě v některých dnech musí srážet v prudké lijavce. Musil jsem věřit, že pod takovým atmosférickým tlakem nemůže dojít k vypařování vody. A přece z nějakých neznámých důvodů byly zde v ovzduší mohutné mraky. Toho dne však „bylo hezky“. Elektrické pole vytvářelo ve vysokých oblacích podivnou hru světla. Na spodních plochách mračen přebíhaly živé stíny a mezi rozdělenými oblaky k nám pronikaly pozoruhodně jasné paprsky. Slunce to však nebylo, protože tomuto světlu chybělo opravdové hřejivé teplo. Jeho účin byl smutný a nesmírně pochmurný. Místo nebe plného zářivých hvězd jsem vytušil nad těmito mraky žulovou klenbu, která mě drtila celou svou ohromnou váhou. A celý ten prostor by byl přes svou rozlehlost nestačil k procházce ani té nejskromnější družici.

Vzpomněl jsem si tehdy na teorii jistého kapitána, který si představoval zeměkouli jako dutou kouli, v níž stlačený vzduch světélkuje a kde obíhají po tajemných dráhách dvě hvězdy, Pluto a Proserpina. Měl snad pravdu?

Byli jsme opravdu uvězněni v obrovské dutině. Její šířku jsme nemohli zjistit, protože pobřeží se táhlo do nedozírna. Ani její délku ne, protože našemu rozhledu se stavěl v cestu trochu nejasný obzor. Co se výšky týče, musila přesahovat několik mil. Opírala se snad klenba o žulové výběžky? Zrak to zjistit nemohl. V ovzduší se však vznášely mraky, jejichž výšku bylo možno odhadnout na dva tisíce sáhů, což je víc než výška oblaků pozemských. Byl to zřejmě důsledek neobyčejně velké hustoty vzduchu.

Slovo „jeskyně“ jistě nevystihuje mé myšlenky při popisu onoho obrovské ho prostoru. Ale slova lidského jazyka nemohou vystačit na popis odvážných vý-

tvorů zemských hlubin.

Nevěděl jsem ostatně, jakým geologickým procesem vysvětlit existenci takové dutiny. Vznikla snad ochlazováním zeměkoule? Z vyprávění cestovatelů jsem znal některé slavné jeskyně, ale žádná z nich nemá takové rozměry. I když jeskyně Guachara v Kolumbii, navštívená Humboldtem, neprozradila tajemství své hloubky tomuto slavnému vědci, který ji prozkoumal v délce dvou tisíc pěti set stop, netáhne se jistě už daleko za tuto hranici. Obrovská Mamutí jeskyně v Kentucky má též gigantické rozměry, protože její klenba se zdvihá do výše pěti set stop nad hladinou nezměřitelně hlubokého jezera. Cestovatelé jí projeli v délce víc než deset mil a konce nedojeli. Co však znamenají tyto jeskyně proti dutině, kterou jsem teď obdivoval, s jejím oblačným nebem, s elektrickým zářením a s rozlehlým mořem, sevřeným jejími boky? Před touto nesmírností byla má představivost zcela bezmocná.

Pozoroval jsem tiše všecky tyto divy. K vyjádření mých pocitů mi chyběla slova. Zdálo se mi, že přihlížím na některé vzdálené planetě – na Uranu nebo na Neptunu – úkazům, o nichž mé „pozemské“ vědomí nemělo ani tušení. Pro nové vjemy je třeba nových slov, ale má fantazie mi je nenabízela. Díval jsem se, pozoroval a obdivoval vše se směsí překvapení a jisté dávky hrůzy.

Nečekanost této podívané mi vehnala do tváří barvu zdraví. Počal jsem se uzdravovat údivem a uspišoval jsem své zotavování novou léčebnou metodou.

Ostatně čerstvost hustého vzduchu mě oživovala tím, že mi dodávala do plic víc kyslíku.

Každý snadno pochopí, že po sedmačtyřicetidenním uvěznění v úzké chodbě jsme pociťovali nekonečnou radost ze závanů větru, přinášejícího vlhké slané výpary.

Neměl jsem tedy čeho litovat, že jsem opustil temnou jeskyni. Strýc už všechny tyto divy znal a nedivil se jim.

„Cítíš už dost sil k malé procházce?“ ptal se mě.

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Nic by mi nebylo příjemnější.“

„Nuže, opři se o mne, Axele, a pojďme podle zákrutů pobřeží!“ S nadšením jsem souhlasil. Vyšli jsme po břehu nového oceánu. Vlevo se na sebe zavěšovala strmá skaliska a vytvářela obrovská seskupení úžasného účinu. Po jejich bocích se řinuly nesčíslné vodopády, stékající v čistých, šumivých clonách. Lehké páry stoupaly od skály ke skále a prozrazovaly teplé prameny.

Četné potoky tekly klidně ke společné nádrži, hledajíce ve svazích příležitost k příjemnému zurčení.

Mezi potoky jsem poznal i našeho věrného cestovního průvodce, Hansův potok, který se ztrácel klidně v moři, jako by byl od počátku světa nic jiného nedělal.

„Teď nám bude chybět!“ řekl jsem s povzdechem.

„I co!“ odpověděl profesor. „Ten nebo jiný! Co na tom záleží?“ Pokládal jsem jeho odpověď za trochu nevděčnou.

Ale v této chvíli byla má pozornost upoutána nečekanou podívanou. Pět set kroků před námi za ohybem vysokého výběžku se objevil našim zrakům vysoký a hustý les. Tvořily jej stromy střední výšky, pravidelně formované do tvaru deštníků, s geometricky přesnými obrysy. Vzdušný proud se v jejich korunách vůbec neprojevoval. Stromy stály nehybně jako les zkamenělých cedrů.

Zrychlil jsem krok. Neuměl jsem tyto podivné druhy pojmenovat. Nepatřily k žádnému z dvou tisíc dosud známých rostlinných druhů. Nebude třeba vyhradit jim v přímořské flóře zvláštní místo? Ne. Když jsme přišli do jejich stínu, vyrovnal se můj údiv mému obdivu.

Octli jsme se skutečně mezi pozemskými rostlinami, ale vytvořenými podle gigantické šablony. Strýc je okamžité nazval pravým jménem.

„Není to nic jiného než les hub!“ řekl.

A nemýlil se. Připomeňte si rozměry těchto rostlin, milujících teplé a vlhké prostředí! Věděl jsem, že choroš obrovský dosahuje v obvodu klobouku podle Bulliarda osmi až deseti stop. Tady však rostly bílé houby, vysoké třicet až čtyřicet stop a s klobouky o stejně velkém průměru. A byly jich tu tisíce! Jejich hustým zákrovem světlo nemohlo proniknout, takže pod stěsnanými klobouky hub vládlo úplné šero jako pod kulatými střechami africké osady.

Chtěl jsem přesto proniknout dál. Z masité klenby však čišel smrtelný chlad. Tak jsme asi půl hodiny bloudili vlhkým šerem, až jsme se s pocitem opravdové úlevy octli zas na břehu moře.

Ani ostatní vegetace podzemní krajiny si v ničem s mamutími houbami nezadala. O trochu dál se tyčily početné skupiny jiných stromů s bezbarvými listy.

Snadno jsme je poznali. Byly to obyčejné pozemské rostliny, ovšem úžasných rozměrů. Plavuně sto stop vysoké, obří přesličky a stromovité kapradiny, vysoké jako smrky horských poloh, lepidodendrony s dvojitými válcovitými kmeny s nekonečně dlouhými listy a posetými tvrdými chlupy jako obrovské tučnolisté rostliny.

„Úžasné! Nádherné! Skvělé!“ volal strýc. „To je úplná květena druhohor.

Tohle jsou prosté rostliny našich zahrad, které v prvních dobách zemského věku vytvářely stromovité formy!

Podívej se, Axele, a obdivuj to! Žádný botanik se nikdy neoctl na takové hostině!“

„Máte pravdu, strýčku! Příroda nám chtěla v tomto obrovském skleníku uchovat předpotopní rostlinstvo, které s takovým štěstím nám rekonstruovala moudrost vědců.“

„Správně, chlapče, je to opravdu skleník. Ale bylo by správnější dodat, že tu je možná i zvěřinec.“

„Zvěřinec?“

„Jistě. Vidíš ten prach, do něhož tu šlapeme, a kosti rozházené po zemi?“

„Kosti?“ zvolal jsem. „Ano, kosti předpotopních zvířat!“ Vrhl jsem se k věkovitým zbytkům, nasyceným nerozbitnou nerostnou hmotou fosforečnanu vápenatého. Bez zaváhání jsem pojmenovával obrovské kosti, podobající se kmenům suchých stromů.

„Tohle je horní část Mastodonta,“ řekl jsem. „A tady stoličky Dinotheria; stehenní kost, která nemůže patřit nikomu jinému než největšímu z dávných zvířat, Megatheriu! Ano, je to vskutku zvěřinec, protože tyto kosti sem jistě nebyly zaneseny nějakým zemětřesením. Zvířata, jimž patřily, žila na tomto pobřeží podzemního moře, ve stínu těchto stromovitých rostlin. Pohleďte, vidím zde ce-lé kostry! A přece…“

„Co přece?“ ptal se strýc.

„Nechápu přítomnost takového množství čtvernožců v žulové jeskyni.“

„Proč?“

„Protože živočišný život existoval na Zemi až od druhohor, kdežto usazeniny vznikly v době naplavenin a nahradily vyvřelé horniny z nejranějších dob.“

„Na tvou námitku, Axele, je docela prostá odpověď. Tento terén není totiž usazenina.“

„Jakže? V takové hloubce pod zemským povrchem?“

„Zcela jistě. Dá se to vysvětlit geologicky. V jisté době měla Země pružnou kůru, podléhající neustálým zdvihům a poklesům podle zákona o přitažlivosti. Je pravděpodobné, že došlo k poklesu půdy, při němž se část usazenin propadla až na dno náhle vytvořené propasti.“

„To by mohlo být. Ale jestliže ta předpotopní zvířata žila v těchto podzemních prostorách, co nám pak dokazuje, že některá z těch oblud nežije dosud v těchto temných lesích nebo za těmito rozeklanými skalami?“ Při této myšlence jsem se ne bez hrůzy rozhlédl po obzoru. Na pustých březích se však neobjevil ani jediný živý tvor.

Byl jsem už trochu unaven, šel jsem si proto sednout na konec jednoho vý-

běžku, o nějž se s hlukem tříštily vlny. Odtud jsem obhlédl celý záliv, vytvořený vydutým pobřežím. V pozadí se mezi jehlancovitými skálami ukrýval malý pří-

stav. Jeho klidné vody spaly v závětří. Byla by tam snadno mohla kotvit briga a dvě tři goelety. Skoro se mi už zdálo, že vidím nějakou loď vyplouvat pod plnými plachtami s jižním větrem na širé moře.

Ale tato iluze rychle zmizela. Byli jsme opravdu jedinými živými tvory v tomto podzemním světě. Za občasného utišení větru nastávalo ticho, hlubší než ticho pouště, které se kladlo na pusté skály a doléhalo tíživě na oceán. Snažil jsem se proniknout zrakem vzdálenou mlhu. Chtělo se mi roztrhnout mlžnou clonu na tajemném pozadí obzoru. Kolik otázek se mi dralo na rty! Kde toto mo-

ře končí? Kam až se táhne? Budeme moci někdy poznat i jeho protější břehy?

Strýc o tom aspoň nepochyboval. Já jsem po tom toužil a zároveň se toho bál.

Po hodině strávené pozorováním tohoto úžasného divadla jsme se vydali po pobřeží na cestu zpět do jeskyně, kde jsem s hlavou plnou nejpodivnějších myšlenek upadl do hlubokého spánku.