KDE TO JSME?

Otevřel jsem oči a cítil jsem, jak mě kolem pasu svírá silná vůdcova paže.

Druhou rukou podpíral Hans strýce. Nebyl jsem nijak vážně zraněn, spíš celý jako rozlámaný. Viděl jsem, že ležím na svahu nějaké hory, dva kroky od propasti, do níž by mě nejmenší pohyb svrhl. Užuž jsem se řítil po svahu kráteru, ale Hans mě před jistou smrtí zachránil.

„Kde to jsme?“ ptal se strýc, který byl velmi rozezlen tím, že se octl na zemi.

Lovec pokrčil rameny na znamení naprosté bezradnosti.

„Na Islandu?“ řekl jsem.

„Nej,“ odpověděl Hans.

„Jak to, že ne?“ zvolal profesor.

„Hans se mýlí,“ řekl jsem a zdvihl jsem se. Po nesčetných překvapeních této cesty nám bylo připraveno překvapení další. Očekával jsem, že spatřím horu pokrytou věčným sněhem, že uprostřed pusté severské krajiny uvidím bledý svit polární záře. Ale proti všemu očekávání strýce, Islanďana i mne jsme leželi na svahu jakési hory, vyprahlé žhavým sluncem, které nás zalévalo svým žárem.

Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Ale žár, jemuž bylo mé tělo vystaveno, nepřipustil žádné pochyby. Vyšli jsme napůl nazí z kráteru, a slunce, od něhož jsme dva měsíce nic nežádali, projevilo svou štědrost v teple, zalévalo nás ve vlnách nádherné záře. Chtěl jsem být přinejmenším na Špicberkách a neměl jsem chuť od toho upouštět.

První promluvil profesor:

„Tady to opravdu nevypadá jako na Islandu.“

„A co ostrov Jeana Mayena?“ zeptal jsem se.

„Ani ten ne, chlapče. Tohle není vůbec severská sopka s žulovými svahy a se sněžnou čepicí.“

„A přece…“

„Jen se podívej, Axele!“

Nad našimi hlavami ve výši nejvýše sta stop se otvíral kráter sopky, z něhož každou čtvrt hodiny vyšlehoval s prudkým výbuchem sloup plamenů s balvany pemzy, s popelem a s lávou. Cítil jsem záchvěvy sopky, která dýchala jako velryby a vyvrhovala občas svou obrovskou nozdrou oheň a vzduch. Pod kráterem stékaly po dost strmém svahu koberce sopečných hmot a táhly se do hloubky sedmi až osmi set stop. Úpatí vulkánu mizelo v houští zeleného porostu, v němž jsem poznával olivy, fíkovníky a vinnou révu obtíženou zardělými hrozny.

Takhle přece nevypadá arktický kraj! To jsem musel uznat.

Když zrak obhlédl zelený kruh, ztrácel se v nádherné vodě širého moře nebo jezera, které z této kouzelné země dělalo ostrov široký sotva několik mil. Na východě byl malý přístav a u něho několik domků. V něm se na modrých vlnách kolébalo něco málo lodí různých tvarů. Za přístavem vystupovalo z vodní pláně množství ostrůvků. Bylo jich tolik, že připomínaly velké mraveniště. Na západě se skláněly k obzoru vzdálené břehy. Na některých se tyčily půvabné modravé pahorky, na jednom vzdálenějším místě se zdvihala neobyčejně vysoká hora s chocholem par na vrcholu. Na severu jiskřila pod slunečními paprsky nesmírná vodní plocha z níž tu a tam čněly vrcholy stožárů nebo oblá, větrem nadmutá plachta.

Nečekanost této podívané byla ještě zesílena její úžasnou krásou.

„Kde to jsme? Kde to jen jsme?“ opakoval jsem šeptem.

Hans zavřel lhostejně oči a strýc se jen nechápavě rozhlížel.

„Ať je to cokoli, je tu trochu horko,“ řekl konečně. „Výbuchy sopky pokračují a nebylo by opravdu příjemné dostat hned po vyváznutí z kráteru balvanem do hlavy. Sestupme raději dolů a pak uvidíme, na čem jsme. Především umírám hladem a žízní.“

Profesor nebyl opravdu duch básnický. Já jsem aspoň zapomněl na tělesné potřeby i na únavu a byl bych zůstal na tomto místě ještě dlouhé hodiny. Musil jsem však jít za svými společníky.

Svah sopky byl velmi strmý. Klouzali jsme strží plnou popela a vyhýbali se proudům lávy, které se kolem nás plazily jako ohniví hadi. Během sestupu jsem neustále mluvil, protože mé zhuštěné představy se musily uvolňovat slovy.

„Jsme v Asii,“ zvolal jsem. „Na indickém pobřeží nebo na malajských ostrovech v Oceánii! Prošli jsme polovinu zeměkoule, abychom vystoupili u protinožců Evropy.“

„Ale co kompas?“ odpověděl strýc.

„Ano, kompas!“ řekl jsem v rozpacích. „Podle něho jsme šli stále na sever.“

„Lhal tedy?“

„Ach, lhal!“

„Ledaže je tohle severní pól!“

„Pól ne, ale…“

Bylo v tom něco nevysvětlitelného. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.

Zatím jsme se přiblížili k zelenému pásu, napohled tak příjemnému. Trápil mě hlad a žízeň. Naštěstí se po dvouhodinové chůzi otevřela před našimi zraky hezká krajina, porostlá olivami, granátovými jablky a vinicemi, které vypadaly, jako by patřily všem. A my jsme při svém zbídačení nebyli ochotni z takové blízkostí se na ně jen dívat. Jaká to byla rozkoš zakousnout se naplno do rudnoucího hroznu! Nedaleko v trávě, v chladném stínu stromů, jsem objevil pramen studené vody, do níž jsem s rozkoší vnořil ruce a celou tvář.

Zatímco jsme všichni vychutnávali slast odpočinku, objevilo se mezi kmeny jakési dítě.

„Hle, obyvatel této šťastné krajiny!“ zvolal jsem.

Byl to jakýsi chuďas, velmi bídně oděný, zřejmě neduživý a naším vzhledem značně vyděšený. Vždyť jsme byli polonazí a s nepěstovanými vousy jsme vypadali velmi nepěkně. Není-li tento kraj krajem zlodějů, musili jsme svým zjevem vyděsit všechno obyvatelstvo.

Ve chvíli, kdy se ten uličník chystal utéci, Hans za ním vyběhl a přes jeho křik a kopance ho dovlekl k nám.

Strýc ho počal, jak nejlépe uměl uklidňovat a řekl mu dobrou němčinou:

„Jak se jmenuje tahle hora, chlapče?“

Dítě neodpovědělo.

„Dobrá,“ řekl strýc, „nejsme tedy v Německu.“ A zeptal se na totéž anglicky.

Chlapec zas neodpověděl. Velmi mě to mátlo.

„Copak je němý?“ zvolal strýc, který byl vždy hrdý na své jazykové znalosti, a položil chlapci tuto otázku francouzsky.

Stejné mlčení.

„Pokusme se tedy o italštinu,“ pokračoval strýc a řekl italsky:

„Dove noi siamo?“

„Ano, kde to jsme?“ opakoval jsem netrpělivě.

Chlapec zas neodpověděl.

„No tohle! Budeš mluvit?“ zvolal strýc se vzrůstajícím vztekem a chytil chlapce za ucho. „Come si noma questaisola?“

„Stromboli,“ odpověděl malý pastýř, když se vytrhl Hansovi z rukou a rozběhl se mezi olivami na planinu. My jsme se o něho už dál nestarali. Stromboli!

Nelze popsat účin, jaký mělo na naši představivost toto nečekané jméno.! Byli jsme uprostřed Středozemního moře, v památném mytologickém eolském souostroví, na antickém ostrově Strongyle, na němž držel obr Eolus větry a bouře v řetězech. A ony modré hory, tyčící se na východě, byly hory Kalábrie. A ta sopka na jihu byla Etna, sama strašná Etna!

„Stromboli! Stromboli!“ opakoval jsem. Strýc mě doprovázel slovy i posuňky. Vypadali jsme, jako když zpíváme ve sboru.

Taká to cesta! Jaká úžasná cesta! Vstoupili jsme do sopky a vyšli jsme z druhé. A ta druhá leží přes dvanáct set mil od Sneffelsu, od pustého kraje na Islandu při samém konci světa! Náhoda nás na naší výpravě dopravila přímo doprostřed jednoho z nejkouzelnějších krajů na světě. Opustili jsme oblast věčného sněhu a octli se v nekonečné zeleni. Nad hlavou jsme nechali šedivou mlhu ledových plání a octli jsme se pod azurovým sicilským nebem!

Po skvělém jídle, které se skládalo z ovoce a z čerstvé vody, vydali jsme se znovu na cestu, abychom se dostali do přístavu Stromboli. Nepokládali jsme za vhodné říkat tam, jak jsme se na ostrově objevili. Pověrčiví Italové by v nás jistě viděli ďábly vyvržené z lůna pekel. Musili jsme se spokojit s rolí ubohých trosečníků. Nebylo to tak slavné, ale zato jistější.

Cestou jsem zaslechl, jak si strýc bručí:

„Ale co ta busola? Ta busola, co ukazovala k severu! Jak si to vysvětlit?“

„Bude snadnější, když se o vysvětlení nebudeme vůbec pokoušet,“ řekl jsem pohrdavě.

„No tohle! Aby profesor na gymnasiu nenašel příčinu fyzikálního jevu? To by byla hanba!“

Po těchto slovech se můj polonahý strýc s koženým pasem kolem beder a s brýlemi na špičce nosu stal zas obávaným profesorem mineralogie.

Prošli jsme olivovým hájem a za hodinu jsme dorazili do přístavu San Vincenzo, kde Hans požádal o plat. Byl mu vyplacen s vřelým stiskem ruky.

Jestliže se snad v té chvíli s námi nepodílel na pochopitelném vzrušení, dal aspoň najevo výraz neobyčejné sdílnosti.

Konečky prstů stiskl lehce naše ruce a usmál se.