POČÁTEK CESTY DO STŘEDU ZEMĚ

Opravdová cesta začala. Až dosud jsme – byť s námahou – zmohli všechny obtíže. Ty se však teď budou pod našima nohama přímo rojit.

Já jsem se doposud nepodíval do nezměřitelné jámy, kam jsme se měli vnořit. Teď ta chvíle přišla. Ještě jsem se mohl rozhodnout. Buď se výpravy zúčastnit, nebo ten pokus odmítnout. Styděl jsem se však couvnout v přítomnosti lovce. Hans přijal dobrodružství zcela klidně, s naprostou lhostejností a s úplným nezájmem o všechna nebezpečí. Zarděl jsem se při pouhém pomyšlení, že bych byl méně statečný než on. Připravil jsem si sice dlouhou řadu námitek, ale před vůdcem jsem mlčel. Jedna z mých vzpomínek zalétla ke Gretě. Ale to jsem už vstoupil do prostřední chodby.

Řekl jsem, že měla asi třicet metrů v průměru, to jest asi sto metrů v obvodu. Naklonil jsem se nad ni z vyčnívajícího skaliska a pohlédl jsem dolů. Vlasy se mi zježily. Zmocnila se mě hrůza z prázdnoty. Cítil jsem, jak se mi posouvá těžiště, a hlava se mi zatočila strašnou závratí. Nic nepůsobí tak důrazně jako přitažli-vá síla propasti. Málem bych tam byl spadl. Zadržela mě silná ruka. Byl to Hans.

Lekcí v přemáhání závrati na kodaňské věži nebylo zřejmě dost.

Když jsem se odvážil podívat se znova do chodby, zpozoroval jsem její utváření. Téměř strmé stěny byly plné výčnělků, které musily sestup usnadnit. I když tu však byly schody, nebylo tu žádné zábradlí. Za oporu by nám sice postačilo lano připevněné u vchodu, ale jak je potom odvázat, když sestoupíme dolů?

Aby tuto nesnáz překonal, použil strýc docela jednoduchého prostředku.

Rozvinul lano na palec silné a dlouhé sto dvacet metrů. Odvinul napřed polovinu a pak je obtočil kolem vystupujícího lávového balvanu. Druhou polovinu hodil do jámy. Tak mohl každý z nás sestupovat, svíraje v rukou obě poloviny lana, aby se nemohlo posunovat. Po sestupu o šedesát metrů bude snadné jeden konec pustit a druhým lano stáhnout dolů. A tento postup se může donekonečna opakovat.

„Teď se podívejme na zavazadla!“ řekl strýc, když skončil s přípravami.

„Rozdělíme si je na tři části a každý z nás si vezme svůj díl na záda. Mám na mysli především křehké věci.“

Nás do této skupiny předmětů zřejmě nepočítal.

„Hansi,“ pokračoval, „ty si naložíš nástroje a část potravin. Ty, Axele, druhou třetinu potravin a zbraně. Já vezmu zbytek potravin a jemné přístroje.“

„A co oděvy a ta kopice lan a žebříků, které nám mají sloužit při sestupu?“ ptal jsem se.

„Sestoupí samy,“

„Jak to?“ zvolal jsem udiveně.

„Uvidíš.“

Strýc rád a bez váhání používal velkorysých prostředků. Na jeho příkaz udělal Hans z nekřehkých věcí velký balík, pevně jej převázal a hodil prostě do hlubiny.

Zaslechl jsem zvučný svist rozráženého vzduchu. Strýc se naklonil nad propast a sledoval spokojeným okem pád svého zavazadla. Vztyčil se, až když je ztratil z dohledu.

„Dobrá,“ řekl, „a teď my!“

Ptám se všech upřímných lidí, zda bylo možné uposlechnout toho rozkazu bez zachvění!

Profesor si naložil na záda balík přístrojů, Hans vzal své nástroje a já zbraně. Počali jsme sestupovat tak, že první šel Hans, za ním strýc a pak já. Sestup začal v naprostém tichu, rušeném jen pádem skalních úlomků, které se zřítily do propasti.

Já jsem se nechal takřka vést. Jednou rukou jsem křečovitě svíral dvojité lano a druhou jsem se opíral o okovanou hůl. Ovládala mě jediná myšlenka. Bál jsem se, abych neztratil oporu. Lano mi připadalo příliš slabé, než aby uneslo 90

váhu tří osob. Používal jsem ho tedy co nejméně a předváděl jsem pravé zázraky rovnováhy na lávových výčnělcích, po kterých jsem tápal rukama i nohama.

Když se některý z kluzkých schodů pod Hansovýma nohama zakymácel, říkal vůdce klidně:

„Gif akt!“

„Pozor!“ opakoval strýc.

Po půlhodině jsme se octli na plošince pevně zapuštěné ve stěně chodby.

Hans zatáhl za jeden konec lana. Druhý vylétl do výše. Když přejel přes horní skalisko, spadl dolů a strhl pravý déšť kamení a lávy, lépe řečeno nebezpečné krupobití.

Naklonil jsem se přes naši úzkou plošinu a zjistil jsem, že na dno propasti není dosud vidět.

Opakovali jsme práci s lanem a za půl hodiny jsme sestoupili o dalších šedesát metrů.

Nevím, zda by se i nejzanícenější geolog odvážil při takovém sestupu studovat utváření půdy kolem sebe. Já se o to aspoň vůbec nestaral. Nezajímalo mě, jde-li tu o útvar pliocénní, miocénní, eocénní, jurský, permský nebo karbonský, devonský, silurský nebo prahorní. Ale profesor bezpochyby vše zkoumal a uvědomoval si to, protože při jedné přestávce mi řekl:

„Čím dál jdeme, tím více nabývám důvěry. Uspořádání těchto sopečných vrstev plně potvrzuje Davyho teorii. Jsme uprostřed prahorních vrstev, v nichž došlo k chemickým reakcím rozžhavených kovů ve styku s vodou a se vzduchem.

Zcela odmítám teorii o žhavém nitru Země. Ostatně to sami uvidíme.“ Stále stejné závěry. Je pochopitelné, že mě nebavilo přít se. Strýc chápal mé mlčení jako souhlas, a tak jsme pokračovali v sestupu.

Ani koncem třetí hodiny jsem ještě nedohlédl na dno chodby. Když jsem zdvihl hlavu, viděl jsem její značně zmenšený vchod. Lehce skloněné stěny se sbíhaly. Nastávala zvolna tma.

My jsme však postupovali dál. Zdálo se mi, že kameny uvolněné ze stěn řítí se dolů s odezvou mnohem temnější a že dopadají na dno propasti o trochu dřív.

Protože jsem si přesně pamatoval naše manévry lanem, mohl jsem stejně přesně vypočítat dosaženou hloubku i uplynulý čas.

Opakovali jsme ten manévr čtrnáctkrát a pokaždé trval půl hodiny. Znamenalo to sedm hodin a čtrnáctkrát čtvrt hodiny odpočinku, to jest tři a půl hodiny. Celkem deset a půl hodiny. Vydali jsme se na cestu v jednu hodinu; muselo tedy být teď jedenáct hodin. A čtrnáct manévrů s lanem šedesát metrů dlouhým dávalo dosaženou hloubku asi osmi set čtyřiceti metrů.

V této chvíli zazněl Hansův hlas:

„Halt!“

Zastavil jsem se právě v okamžiku, kdy bych byl už kopl strýce do hlavy.

„Jsme na místě,“ řekl strýc.

„Kde?“ ptal jsem se, když jsem sklouzl až k němu.

„Na dně svislé šachty.“

„A dál už nevede?“

„Ano. Šikmo vpravo vidím jakousi chodbu. Uvidíme zítra. Teď se napřed navečeříme a pak vyspíme.“

Tma nebyla ještě úplná. Otevřeli jsme vak s potravinami, najedli jsme se a uložili se co nejlépe na lůžka z kamení a z lávových úlomků.

Když jsem si lehl na záda a otevřel oči, spatřil jsem na konci šachty dlouhé tisíc metrů lesklý bod.

Byla to nějaká hvězda, zbavená všeho jiskření. Odhadoval jsem, že to je be

ta hvězda ze souhvězdí Malého vozu.

Pak jsem usnul těžkým spánkem.