ZTROSKOTÁNÍ

Zde končí to, co jsem nazval „palubním deníkem“ tak šťastně zachráněným při ztroskotání. Pokračuji v líčení jako dřív.

Nemohu říci, co se stalo s prámem po nárazu na skaliska při pobřeží. Cítil jsem, že padám do vody. Jedině proto, že mě silná Hansova ruka vyrvala propasti, unikl jsem smrti a mé tělo nebylo rozerváno ostrými skálami.

Odvážný Islanďan mě odnesl z dosahu vln na žhavý písek, kde jsem se octl vedle strýce.

Pak se vrátil ke skaliskům, do nichž bily zuřivé vlny, aby zachránil několik trosek z rozbitého prámu. Nemohl jsem mluvit. Byl jsem zmožen dojmy i únavou. Trvalo to celou hodinu, než jsem se vzpamatoval.

Diluviální déšť však padal stále, ale už s onou zdvojenou silou, která věští konec bouře. Několik převislých skal nám poskytlo přístřeší před proudem vod z nebe. Hans připravil trochu jídla, kterého jsem se však nemohl ani dotknout. Vyčerpáni třídenním bděním, upadli jsme všichni do bolestného spánku.

Nazítří bylo nádherné počasí. Nebe i moře se jako ve vzájemné dohodě uklidnily. Všechny stopy bouře zmizely. Mé probuzení doprovázela veselá profesorova slova:

„Nu, chlapče, spal jsi dobře?“

Byl bych řekl, že jsme v našem domě na Královské třídě, sestupuji klidně k snídani, a že ještě téhož dne budu mít svatbu s Gretou.

Běda! Vrhla-li nás bouře k jihu, propluli jsme pod Německem, pod mým drahým Hamburkem, pod ulicí, kde bydlí ta, kterou mám na světě nejraději. Oddělovalo nás sotva čtyřicet mil! Ale čtyřicet mil svislého směru žulovou zdí, ve skutečnosti přes tisíc mil!

Všechny tyto bolestné úvahy prošly rychle mou myslí, než jsem odpověděl na strýcovu otázku:

„Nu,“ opakoval, „nechceš mi říci, jak ses vyspal?“

„Velmi dobře,“ odpověděl jsem. „Jsem sice celý rozlámaný, ale to nic není.“

„To opravdu nic není. Trochu únavy a to je vše.“

„Ale vy mi připadáte, strýčku, dnes ráno nezvykle veselý.“

„Jsem okouzlen, chlapče, okouzlen! Jsme na místě.“

„Na konci naší výpravy?“

„To ne, ale na konci tohoto moře, které nemělo konce. Teď se zas vydáme na cestu po souši a vnikneme už opravdu do nitra Země.“

„Dovolte mi jednu otázku, strýčku.“

„Dovoluji, Axele.“

„Co bude s návratem?“

„S návratem? Ty myslíš na návrat, když jsme sem sotva došli?“

„Ne, chci jen vědět, jak se budeme vracet.“

„Tím nejprostším způsobem na světě. Jakmile se dostaneme do středu zeměkoule, buď tam najdeme novou cestu zpět na povrch, nebo se docela měšťácky vrátíme dosavadní cestou. Doufám aspoň, že se za námi neuzavře.“

„Ale pak budeme muset dát prám zase do pořádku.“

„Nezbytně.“

„Ale budeme mít k dokončení tak velké výpravy dost potravin?“

„Jistě. Hans je obratný chlapík a já si jsem jist, že většinu zásob zachránil.

Pojďme se o tom ostatně přesvědčit.“

Opustili jsme jeskyni, otevřenou všem větrům. Měl jsem naději, která byla zároveň obavou. Zdálo se mi nemožné, že by strašný náraz prámu na břeh nezničil vše, co jsme na něj naložili. Mýlil jsem se. Po příchodu na pobřeží jsem spatřil Hanse uprostřed hromady pečlivě složených věcí. Strýc mu sevřel se vřelým pocitem vděčnosti ruku. Tento muž pracoval po dobu našeho spánku s nadlidskou obětavostí, s jakou bychom se asi u jiného nesetkali, a zachránil s nasa-zením života všechny cenné věci.

Utrpěli jsme vlastně jen jednu citelnou ztrátu: přišli jsme o zbraně. Ale bez těch jsme se mohli obejít. Zásoba střelného prachu zůstala však nedotčena, i když v bouři málem vyletěla do povětří.

„Protože už pušky nemáme, musíme se zříci lovu, řekl strýc.

„Dobře, ale co přístroje?“

„Tady je tlakoměr, nejužitečnější ze všech, za který bych dal všechno ostatní! S ním mohu propočítat hloubku a zjistit, kdy dosáhneme zemského středu. Bez něho bychom mohli jít stále dál a vyjít až u našich protinožců.“ Strýcovy žerty byly nemožné.

„A co busola?“ ptal jsem se.

„Tady je, na téhle skále, a v dokonalém stavu! Stejně i chronometr a teploměr. Ach, ten lovec je vzácný člověk!“

To jsem musel uznat. Z přístrojů nechybělo nic. Co se nástrojů a nářadí týče, viděl jsem na písku rozházené žebříky, lana, špičáky, motyky atd.

Zbývalo objasnit ještě otázku potravin.

„A co zásoby?“ řekl jsem.

„Podíváme se!“ odpověděl strýc.

Bedny s potravinami byly srovnány na pobřeží, všechny neporušené. Moře jich většinu ušetřilo. Sucharů, soleného masa, jalovcové kořalky a sušených ryb jsme měli ještě na čtyři měsíce.

„Čtyři měsíce!“ zvolal profesor. „Můžeme jít dál, zase se vrátit a ještě z toho, co zbude, uspořádat hostinu pro všechny mé kolegy z gymnasia.“ Mohl jsem si už dávno zvyknout na strýcovu povahu, a přece mě ten člověk stále znovu překvapoval.

„A nyní,“ řekl, „doplníme zásobu vody z nádrží v žule, které bouře naplnila.

Muk z žízně se tak nemusíme bát. Co se prámu týče, doporučím Hansovi, aby jej opravil, ač si myslím, že nám už nemůže posloužit.“

„Jak to?“ zvolal jsem.

„Tak mi to napadlo, chlapče. Věřím, že nevyjdeme tam, kudy jsme vešli.“ Podíval jsem se na profesora s určitou nedůvěrou. Pomyslil jsem si, zda se nezbláznil. A přece nikdy nemluvil tak předvídavě.

„Pojďme se nasnídat!“ pokračoval.

Dal lovci pokyny a odešel se mnou na vyvýšený mys. Tam nás čekalo výtečné jídlo složené ze sušeného masa ze sucharů a z čaje. Musím doznat, že to bylo jedno z nejlepších jídel mého života. Hlad, čerstvý vzduch a klid po bouři přispěly ke zvýšení mé chuti.

Během snídaně jsem položil strýci několik otázek, abych se dověděl, kde teď jsme.

„Myslím, že to těžko zjistíme,“ řekl jsem.

„Ano, přesné zjištění bude dokonce nemožné,“ odpověděl, „protože za té třídenní bouře jsme nemohli změřit rychlost a směr prámu. Ale odhadem můžeme polohu přece jen určit.“

„Opravdu. Vždyť poslední měření jsme provedli na gejzírovém ostrůvku…“

„Na Axelově ostrově, chlapče. Nevzdávej se cti, že tvým jménem byl pokřtěn první ostrov, objevený uvnitř zemského masívu.“

„Dobrá tedy. Na Axelově ostrůvku jsme měli za sebou asi dvě stě sedmdesát mořských mil a octli jsme se více než šest set mil od Islandu.“

„Dobrá. Vyjděme z toho místa a počítejme se čtyřmi dny bouře, kdy naše rychlost neklesla pod osmdesát mil za čtyřiadvacet hodin.“

„Souhlasím. To bychom tedy museli připočítat tři sta mil.“

„Ano. A Liddenbrockovo moře by tedy mělo od břehu k břehu skoro šest set mil. Uvědomuješ si, Axele, že může velikostí srovnávat se Středozemním mořem?“

„Jistě. Zvlášť jestli jsme je přepluli jen v jeho šířce!“

„Což je velmi pravděpodobné.“

„A je zajímavé,“ dodal jsem, „že jsou-li naše výpočty správné, máme teď Středozemní moře právě nad hlavou.“

„Opravdu.“

„Je to tak, protože jsme přibližně devět set mil od Reykjavíku!“

„To je hezký kus cesty, chlapče. A jsme-li místo pod Středozemním mořem pod Tureckem nebo pod Atlantikem, dá se to vysvětlit odchylkou od směru.“

„Ne, vítr se zdál stálý. Myslím tedy, že toto pobřeží musí být jihovýchodně od Gretina přístavu.“

„Dobrá. Můžeme se o tom lehce přesvědčit s pomocí busoly. Pojďme se na ni podívat!“

Profesor zamířil ke skálám, kde Hans uložil naše Přístroje. Byl veselý, čilý, mnul si ruce a vůbec se choval náramně živě. Jako mladík! Šel jsem za ním, zvědav, zda jsem se ve svém odhadu nemýlil.

Když přišel strýc ke skále, vzal kompas, položil ho vodorovně a pozoroval střelku, která se po četných výkyvech ustálila v základní poloze, určené magnetickým působením.

Strýc se na ni zahleděl, protřel si oči a podíval se znova. Konečně se otočil udiveně ke mně.

„Co je?“ ptal jsem se.

Pokynul mi, abych se podíval na přístroj. Unikl mi výkřik překvapení. Hrot střelky ukazoval sever tam, kde jsme předpokládali jih! Místo k širému moři stáčel se k pobřeží!

Otřásl jsem kompasem a znovu se na něj zadíval. Střelka byla ve stejné poloze. Ať jsem jí dal jakýkoli směr, vracela se umíněně do nečekané polohy.

Nemohli jsme už pochybovat, že za bouře došlo k nepozorované změně větru. A ten zanesl prám k pobřeží, které podle strýcova přesvědčení zůstalo za námi!