VÝBUCH

Nazítří, ve čtvrtek 27. srpna, nastal slavný den této podzemní cesty. Pokaždé, když si na to vzpomenu, rozbuší se mi znovu srdce hrůzou. Od oné chvíle nás už neovládaly rozum, úsudek a důmysl. Stali jsme se hříčkou projevů Země.

V šest hodin jsme byli vzhůru. Blížil se okamžik, v němž jsme si měli otevřít náloží cestu do žulového masívu. Žádal jsem, abych byl poctěn zapálením doutnáku. Až se tak stane, měl jsem si pospíšit za svými společníky k prámu, který nebyl dosud vyložen. Na něm jsme měli vyplout na širé moře, abychom se vyhnuli nebezpečným důsledkům výbuchu, jehož účin uvnitř žulového masívu nemohl selhat.

Doutnák měl podle našeho propočtu hořet deset minut, než se oheň dostane k prachové náloži. Měl jsem tedy dost času odběhnout na prám.

Chystal jsem se splnit svůj úkol ne bez jistého vzrušení.

Po rychlé snídani nasedl strýc s lovcem na prám, zatímco já zůstal na břehu. Měl jsem hořící lampu, kterou jsem chtěl doutnák zapálit.

„Jdi tedy, chlapče,“ řekl mi strýc, „ale ihned se vrať!“

„Buďte klidný, strýčku, nebudu se cestou nikde zdržovat.“ Zamířil jsem k ústí chodby, otevřel lampu a zdvihl konec doutnáku. Profesor držel v ruce svůj chronometr.

„Jsi připraven?“ zavolal.

„Připraven!“

„Tak tedy zapal, chlapče!“

Přiložil jsem rychle doutnák k plameni, a když na konci zajiskřil, vrátil jsem se během na břeh.

„Na prám!“ zvolal strýc. „A odrazme!“

Hans nás mohutným odrazem dostal na moře. Prám se vzdálil na dvacet sáhů od břehu.

Byly to hrozné chvíle. Profesor sledoval zrakem ručičku chronometru.

„Ještě pět minut,“ řekl. „Ještě čtyři. Ještě tři.“ Puls mi tepal po půlvteřinách.

„Ještě dvě! Jedna! Rozbořte se, žulové skály!“ Co se tehdy stalo? Mám dojem, že jsem rachot výbuchu neslyšel. Ale skála před mýma očima změnila náhle tvar. Rozevřela se jako opona. Spatřil jsem nezměřitelnou propast, která se rozšklebila na pobřeží. Závratné vzdutí moře vytvořilo jedinou vlnu, na jejíž hřeben vylétl téměř svisle náš prám.

Všichni tři jsme upadli. V necelé vteřině vystřídala světlo naprostá tma. Pak jsem cítil, že ztrácím pevnou oporu, ne pod nohama, ale pod prámem. Zdálo se mi, že se řítíme ke dnu. Ale nebylo tomu tak. Byl bych rád promluvil na strýce, ale hukot vod má slova přehlušil.

Navzdory tmě, překvapení a úděsu jsem pochopil, co se stalo. Za skálou, která právě vylétla do povětří, byla propast. Výbuch způsobil ve vrstvách plných trhlin jakési zemětřesení, propast se rozevřela a moře, změněné v divoký proud, nás do ní strhlo.

Byl jsem přesvědčen, že jsme ztraceni.

Tak uplynula hodina či dvě, kdoví? Tiskli jsme se lokty k sobě, drželi se za ruce, abychom nebyli sraženi z prámu. Naráželi jsme na skály a prám se vždycky strašně otřásl. Naštěstí to nebylo často. Usoudil jsem z toho, že se chodba podstatně rozšiřuje. Bezpochyby jsme byli na Saknussemmově cestě. Ale místo abychom se po ní ubírali sami, vzali jsme svou neopatrností s sebou celé moře!

Je pochopitelné, že tyto myšlenky mi probíhaly hlavou jen v nejasné a temné formě. Jen těžko jsem si je srovnával při naší závratné plavbě, podobné spíš pádu. Soudě podle rychlosti vzduchu, který nám bičoval tváře, pohybovali jsme se rychleji než nejrychlejší vlak. Za těchto podmínek se nedala zapálit pochodeň a náš poslední elektrický přístroj byl výbuchem zničen.

Proto jsem byl značně překvapen, když jsem před sebou náhle spatřil světlo. Klidná Hansova tvář se ozářila. Obratnému lovci se podařilo zapálit lampu.

Ačkoli její plamen se třásl, div nezhasí, přece jen vrhal trochu jasu do strašné tmy.

Chodba byla široká. Odhadl jsem to správně. Naše nedostatečné světlo nám nedovolilo zahlédnout obě stěny zároveň. Spád vody nás unášel rychlostí převyšující rychlost amerických rychlíků. Její povrch vypadal jako svazky tekutých šípů, vystřelených největší prudkostí. Nemohu popsat svůj dojem přiléhavějším srovnáním. Prám byl často strháván vírem a řítil se v prudkém otáčení dál. Když jsme se přiblížili ke stěně chodby, posvítil jsem si na ni lampou a mohl pak odhadovat rychlost podle toho, jak se výčnělky skal měnily v souvislé čáry.

Vypadalo to, jako bychom byli sevřeni síti pohyblivých čar. Odhadoval jsem naši rychlost na třicet mil za hodinu.

Strýc i já jsme přihlíželi s vytřeštěným zrakem, držíce se pahýlu stožáru, který se v okamžiku katastrofy zlomil. Otočili jsme se zády proti větru, abychom se nezadusili rychlostí pohybu, který žádná lidská moc nemohla zastavit.

Tak plynuly hodiny. Situace se nezměnila. Nová událost ji pak ještě ztížila.

Pokoušel jsem sedat trochu do pořádku náklad prámu. Ale zjistil jsem, že většina předmětů ve chvíli výbuchu, když nás moře tak prudce napadlo, zmizela.

Chtěl jsem vědět přesně, co nám zbylo, a proto jsem to s lampou v ruce počal zjišťovat. Z přístrojů nám zbyla jen busola a chronometr, z žebříků a lan jen kus kabelu, ovinutý kolem pahýlu stožáru. Nezůstala nám jediná motyka, jediný špičák, jediné kladivo. A nenapravitelným neštěstím byla ztráta potravin, z nichž nám zbyla zásoba na jediný den!

Počal jsem prohledávat škvíry v prámu, nejmenší mezery mezi kmeny a ve spojení prken. Nic! Všechny naše zásoby tvořil jen kus sušeného masa a několik sucharů.

Tupě jsem se na ně zahleděl. Nemohl jsem to pochopit. Ale čeho jsem se vlastně bál? I kdybychom měli zásob na několik měsíců nebo roků, jak bychom se dostali z propasti, kam nás unášel nezadržitelný proud? K čemu obavy ze smrti hladem, když nám hrozila smrt tolika jinými způsoby! Což budeme mít vůbec čas zemřít nedostatkem potravin?

A přesto nevysvětlitelným působením představivosti jsem zapomněl na okamžité nebezpečí pro hrozby budoucnosti, které se přede mnou objevily v celé své děsivosti. Snad budeme ostatně moci uniknout hrůzám prudkého toku a vrátit se na zemský povrch.

Ale jak? To jsem nevěděl. A kde? Na tom nezáleží. Naděje jedna k tisíci je vždy nadějí, zatímco smrt hladem nám neponechávala naději pražádnou, ani tu nejmenší.

Napadlo mi říci to všechno strýci, ukázat mu, na jaké řešení jsme odkázáni, a vypočítat přesně čas, který nám k životu ještě zbývá. Sebral jsem však všechnu odvahu a mlčel jsem. Chtěl jsem tím prokázat svou chladnokrevnost.

V této chvíli počala lampa slábnout a pak úplně zhasla. Knot dohořel až do konce. Nastala zas naprostá tma. Nemohli jsme už pomýšlet na rozptýlení těchto neproniknutelných temnot. Zbývala nám sice ještě jedna pochodeň, ale tu jsme teď zapálit nemohli. Zavřel jsem jako malé dítě oči, abych tu tmu neviděl.

Po delší době se rychlost naší plavby ještě zvětšila. Zjistil jsem to podle nárazů vzduchu do tváře. Spád vody byl strašný. Byl jsem přesvědčen, že už neplujeme, nýbrž padáme. Měl jsem dojem téměř svislého pádu. Strýcovy a Hansovy ruce mě pevně držely.

Náhle jsem po nevímjak dlouhé době ucítil náraz. Prám sice nenarazil na tvrdý předmět, ale presto se najednou prudce zastavil. Dopadl na něj vodní vír, obrovská tekutá smršť. Dusil jsem se. Topil jsem se. Bohudíky ta prudká záplava netrvala dlouho. V několika vteřinách jsem zase z plných plic vdechoval volný vzduch. Strýc a Hans mi svírali ruce, div mi je nezlomili. A prám nás unášel všechny tři dál.