ODJEZD

Tak skončil náš pamětihodný rozhovor. Rozpálil mne. Vyšel jsem ze strýcovy pracovny jako omámený, a protože v hamburských ulicích nebylo pro mne dost vzduchu, vydal jsem se na břeh Labe k parnímu přívozu, který spojuje město s hamburským nádražím.

Byl jsem přesvědčen vším tím, co jsem právě slyšel? Nepodlehl jsem převaze profesora Liddenbrocka? Měl jsem brát vážně jeho rozhodnutí sestoupit do zemského nitra? Měl jsem souhlasit s nesmyslnými úvahami šílence? Nebo to snad byly vědecké důvody velkého génia? Ostatně kde končí pravda a začíná omyl?

Zmítal jsem se mezi tisíci protichůdnými domněnkami, neschopen upnout se na některou z nich.

Přesto jsem cítil, že jsem přesvědčen, ač mé nadšení už počalo vyprchávat.

Byl bych však chtěl odjet hned a neztrácet úvahami čas. Ano, v této chvíli mi nechyběla odvaha k balení zavazadel.

A přece musím doznat, že po hodině mé vzrušení opadlo, nervy se mi uklidnily a já jsem z hlubokých zemských propastí vystoupil zas na povrch.

To je směšné, pomyslil jsem si. Nemá to vůbec smysl. Rozumnému chlapci nelze přece dát takový návrh vážně. Nic z toho neexistuje. Špatně jsem spal a měl jsem zlé sny!

Pustil jsem se po břehu Labe a obešel město. Když jsem došel k přístavu, dostal jsem se na altonskou silnici.

Vedla mě tam předtucha, oprávněná předtucha, protože brzy nato jsem zahlédl svou malou Gretu, která se pružným krokem vracela do Hamburku.

„Greto!“ vykřikl jsem už z dálky.

Děvče se zastavilo, myslím, že trochu zmateno zvukem svého jména na velké silnici. Deseti kroky jsem byl u ní.

„Axele!“ zvolala překvapeně. „Tys mi přišel naproti? To je od tebe hezké.“ Když se na mne Greta podívala, všimla si mého znepokojeného a zmateného výrazu.

„Co je ti?“ zeptala se a podala mi ruku.

„Co mi je, Greto?“ řekl jsem.

A v několika vteřinách jsem třemi větami zasvětil hezkou dívku do celé situace. Chvíli mlčela. Tlouklo jí srdce stejně jako mně? To nevím, ale její ruka se v mé dlani chvěla. Ušli jsme tak beze slova asi sto kroků.

„Axele,“ řekla konečně.

„Má drahá Greto!“

„To bude krásná cesta.“

Po těchto slovech jsem poskočil.

„Ano, Axele. A hodná učencova synovce. Je dobře, když se může člověk vyznamenat nějakým velkým činem.“

„Cože, Greto, ty mě od té výpravy nezrazuješ?“

„Ne, drahý Axele. Dokonce bych hrozně ráda jela s tebou a s tvým strýcem, kdyby vám ovšem nebylo obyčejné děvče na obtíž.“

„Mluvíš pravdu?“

„Pravdu.“

Ach vy ženy! Nepochopitelná ženská srdce! Nejsteli nejskromnější z bytostí, jste jistě nejstatečnější! Rozum nad vámi zůstává stát. Tohle dítě mě povzbuzuje, abych se výpravy zúčastnil! Sama by se nebála pustit do takového dobrodružství. A nutí tam mne, kterého má přece ráda!

Byl jsem vyveden z míry a nutno říci, že zahanben. „Greto,“ pokračoval jsem, „uvidíme, budeš-li tak hovořit ještě zítra.“

„Zítra, drahý Axele, budu mluvit stejně jako dnes.“ Drželi jsme se za ruce a pokračovali mlčky v cestě. Byl jsem dojmy dnešního dne zničen. Nakonec jsem si pomyslil, že začátek července je ještě daleko, že snad ještě dojde k mnoha událostem, které mého strýce vyléčí z touhy po podzemním cestování.

Když jsme došli k domu na Královské třídě, byla už noc. Byl jsem přesvědčen, že najdu klidný dům, strýc že bude už spát a Marta že bude dělat v jídelně poslední úklid.

Nepočítal jsem však se strýcovou netrpělivostí. Našel jsem ho, jak křičí a pobíhá ve skupině nosičů, kteří vybalovali na ulici nějaké věci. A stará hospodyně nevěděla, kde jí hlava stojí.

„Pojď rychle, Axele! Pospěš si, nešťastníku!“ volal už z dálky strýc, když mě zahlédl. „Nemáš sbalená zavazadla, já nemám v pořádku papíry, nemohu najít klíč od svého cestovního kufru a hledám marně kamaše!“ Zůstal jsem jako omráčen. Nemohl jsem vůbec promluvit. Jen stěží jsem dostal se rtů slova:

„My tedy odjíždíme?“

„Ano, nešťastníku! A místo abys tu byl, tak se někde touláš!“

„Tak my odjíždíme,“ opakoval jsem slabým hlasem.

„Ano, pozítří ráno hned za svítání.“

Víc jsem už nechtěl slyšet a utekl jsem do pokojíku.

Nedalo se o tom pochybovat. Strýc využil dnešního odpoledne k nákupu několika předmětů a přístrojů, nezbytných k jeho cestě. Zahrada před domem byla zavalena provazovými a uzlovými žebříky, pochodněmi, láhvemi, železnými háky, špičáky, okovanými holemi a motykami nejméně pro deset lidí.

Strávil jsem strašnou noc. Nazítří brzy ráno mě někdo volal. Byl jsem rozhodnut neotvírat dveře. Nemohl jsem však odolat sladkému hlasu, který pronesl slova:

„Drahý Axele!“

Vyšel jsem z pokoje. Myslel jsem, že můj neupravený zjev, má bledost a mé oči bděním zrudlé zapůsobí na Gretu a změní její názor.

„Ach drahý Axele,“ řekla mi, „vidím, že ti je už líp, že tě noc uklidnila.“ Vrhl jsem se k zrcadlu. Vypadal jsem opravdu líp, než jsem si myslel. Bylo to k neuvěření.

„Axele,“ řekla Greta, „mluvila jsem dlouho se svým pěstounem. Je to odvážný učenec, velmi statečný muž; ty si jistě uvědomuješ, že jeho krev proudí i v tvých žilách. Vyprávěl mi o svých úmyslech a nadějích, proč a jak chce dosáhnout svého cíle. Nepochybuji, že to dokáže. Ach drahý Axele, jak je krásné věnovat se plně vědě! Jaká sláva čeká na pana Liddenbrocka i na jeho společníka! Až se vrátíš, Axele, budeš už mužem, který se mu vyrovná, budeš moci volně mluvit, volně jednat a budeš konečně moci…“

Dívka zrudla a nedomluvila. Její slova mě vzpružila. A přesto jsem stále nemohl uvěřit ve svůj odjezd. Odvedl jsem Gretu k profesorově pracovně.

Strýčku, je tedy rozhodnuto, že odjedeme?“ zeptal jsem se. v

„Ty o tom ještě pochybuješ?“

„Ne,“ řekl jsem, abych ho nedráždil. „Chtěl jsem se vás jen zeptat, co vás nutí k takovému spěchu.“

„No přece čas! Čas, který ubíhá závratnou rychlostí.“

„Vždyť je teprve 26. května a do konce června…“

„Ach, myslíš si snad, hlupáku, že se na Island dostaneme tak snadno? Kdybys byl neutekl jako blázen, mohl jsi se mnou jít do kodaňské cestovní kanceláře Liffender & spol. a byl bys viděl, že z Kodaně vyjíždí na Island loď jen dvaadvacátého každého měsíce.“

„Nu a…“

„Nuže, kdybychom čekali do 22. června, přišli bychom příliš pozdě a neviděli bychom stín Scartarisu hladit kráter Sneffelsu. Musíme proto odjet co nejrychleji do Kodaně a najít si tam nějakou přepravní možnost. Běž si sbalit kufr!“ Nemohl jsem říci ani slovo. Vrátil jsem se do svého pokoje. Greta šla se mnou. Vzala si na starost můj kufřík, do něhož uložila nezbytné cestovní potřeby. Nebyla nijak vzrušena, jako by šlo o vyjížďku do Lübecku nebo na Helgoland.

Ručky se jí jen míhaly. Přitom docela klidně hovořila. Uváděla nejrozumnější důvody ve prospěch naší výpravy. Okouzlovala mě a zároveň ve mně vzbouzela zlost. Několikrát už jsem chtěl vybuchnout, ale ona si toho nevšímala a pokračovala ve své klidné práci.

Konečně byl kufr zavřen. Sestoupili jsme do přízemí.

Po celý den se u nás střídali dodavatelé fyzikálních přístrojů, zbraní a elektrických aparátů. Dobrá Marta z toho ztratila hlavu.

„Což se náš pán zbláznil?“ ptala se mě.

Přikývl jsem.

„A vás bere s sebou?“

Další přikývnutí.

„A kam vlastně?“

Ukázal jsem prstem ke středu Země.

„Do sklepa?“ zvolala stará hospodyně.

„Ne,“ řekl jsem. „Mnohem hlouběji.“

Přišel večer. Neměl jsem vůbec ponětí, jak rychle čas plyne.

„Zítra ráno na shledanou! Přesně v šest odjíždíme,“ řekl strýc.

V deset hodin jsem bezvládně padl na postel.

V noci jsem prožíval znovu všechny ty hrůzy. Zdálo se mi o kamaších. Měl jsem snad horečku. Cítil jsem, jak mě rdousí silná profesorova ruka, jak mě vleče do propasti. Padal jsem do bezedných hlubin se vzrůstající rychlostí volně padajícího tělesa. Můj život se změnil v nekonečný pád.

Probudil jsem se v pět hodin, zničen únavou a vzrušením. Sestoupil jsem do přízemí. Strýc už seděl u stolu a hltal snídani. S hrůzou jsem na něho pohlédl.

Byla tam však i Greta. Neřekl jsem proto nic. Jíst jsem však nemohl.

V půl šesté se ozval na ulici rachot. Přijel těžký vůz, aby nás odvezl na altonské nádraží. Brzy byl naložen strýcovými zavazadly.

„Co tvůj kufr?“ zeptal se profesor.

,Je připraven,“ odpověděl jsem skomíravě.

„Tak ho rychle snes, nebo ještě kvůli tobě zmeškáme vlak!“ Zdálo se mi nemožné bojovat proti osudu. Vystoupil jsem do svého pokoje, spustil kufr po schodech a sestoupil za ním.

V té chvíli strýc právě slavnostně odevzdával Gretě „otěže“ domu. Má hezká snoubenka byla jako vždy klidná. Objala svého pěstouna, ale když se dotkla svými rty mé tváře, nemohla už zadržet slzy.

„Greto!“ zvolal jsem.

„Jdi, drahý Axele,“ řekla mi. „Opouštíš svou nevěstu, ale po návratu tu najdeš svou ženu!“

Sevřel jsem Gretu v náručí a usadil se ve voze. Marta a Greta nám z prahu domu posílaly poslední pozdravy. Kočí pak zapísknutím pobídl oba koně. Klusem se vydali k altonské silnici.