HRŮZNÉ ZJEVENÍ

Ještě půl hodiny jsme kráčeli po vrstvách kostí. Spěchali jsme vpřed, hnáni žhavou nedočkavostí. Jaké další divy jeskyně skrývá, jaké další poklady vědy tají?

Můj pohled byl připraven na každé překvapení, má představivost na každý úžas.

Mořské pobřeží už dávno zmizelo za pahorky u kostnice. Neopatrný profesor nedbal na to, že bychom mohli zabloudit, a vlekl mě dál. Postupovali jsme tiše záplavou elektrického světla. Z důvodů, které neumím vysvětlit, a díky úplnému rozptylu osvětlovala elektrická záře stejnoměrně všechny strany předmětů. Její zdroj nebyl v jediném bodu v prostoru a nevytvářel žádný stín. Mohli jsme si myslit, že je pravé poledne uprostřed léta a my stojíme na rovníku pod kolmými slunečními paprsky. Všechna pára zmizela. Skaliska, vzdálené hory i nejasné pruhy dalekých lesů nabyly pod stejně se šířícím světelným zářením podivného vzhledu. Podobali jsme se oné fantastické postavě z Hoffmannových povídek, která ztratila svůj stín.

Po dvouhodinovém pochodu se objevil okraj rozlehlého lesa, ne ovšem lesa hub, s jakým jsme se setkali u Gretina přístavu.

Rostla zde v celé své nádheře třetihorní vegetace. Velké palmy dnes už vymizelých druhů nádherné předpotopní flóry, jedle, tisy, cypřiše a túje zastupovaly zde jehličnany, spojené navzájem sítí lián. Půdu kryl měkký koberec mechů a játrovek. Ve stinném šeru, které si nezasloužilo onen název pro nedostatek stínu, bublalo několik potůčků. Na jejich březích rostly stromovité kapradiny, podobné oněm ze skleníků na obydlené zemi. Jen barvy chyběly stromům, keřům a rostlinám, zbaveným oživujícího slunečního tepla. Vše zde splývalo v jednotvárný tón, jakoby šedivý stářím.

Strýc Liddenbrock se odvážil do hustého podrostu. Šel jsem za ním, ne bez určitých obav. Jestliže zde příroda hýřila rostlinnou potravou, proč bychom se tu nemohli setkat s nebezpečnými savci? Na světlinách, vytvořených padlými a věkem rozpadlými stromy, jsem zahlédl některé kořenné luštěniny, mařinovité rostliny a tisíce chutných keřů, vyhledávaných přežvýkavci všech dob. Pak se objevila spleť a směsice nejrůznějších stromů z povrchu zemského. Vedle palem rostly duby, australské blahovičníky se mísily s norskými smrky, severské břízy křížily své větve s větvemi novozélandských kauri. Bylo by to zmátlo i nejbystřej-

ší rozum znalce systematiky pozemských rostlin. Náhle jsem se zastavil. Rukou jsem zadržel i strýce, rozptýlené světlo nám umožnilo zahlédnout v hustém Podrostu i nejmenší předměty. Zdálo se mi, že vidím… ne! Ale opravdu! Na vlastní oči jsem zahlédl jakési obrovské tvary, zmítající se pod stromy. Byla to vskutku gigantická zvířata, celé stádo Mastodontů, ne však zkamenělých, nýbrž živých, podobných těm, jejichž zbytky byly nalezeny roku 1801 v bažinách řeky Ohio!

Spatřil jsem ty obrovské slony, jejichž choboty se kroutily pod stromy jako celé hejno hadů. Zaslechl jsem zvuk jejich dlouhých slonovinových klů, narážejí-

cích do starých kmenů. Větve praskaly a listí, orvávané v celých kupách, mizelo v širokých tlamách příšer.

Teď se konečně stal skutečností můj sen, v němž jsem viděl rodit se celý prehistorický svět! A my jsme byli zde, sami, v nitru Země, vydáni napospas zdejším strašným obyvatelům.

Strýc se na ně zahleděl.

„Pojďme,“ řekl náhle a vzal mě za ruku. „Kupředu! Kupředu!“

„Ne!“ zvolal jsem. „Ne! Nemáme zbraně! Co bychom si počali uprostřed stáda těch obrovských čtvernožců? Pojďte, strýčku, pojďte! Žádný lidský tvor nemůže beztrestně čelit vzteku takových příšer.“

„Žádný lidský tvor!“ odpověděl strýc ztišeným hlasem.

„Mýlíš se, Axele. Podívej se! Podívej se tamhle! Zdá se mi, že tam vidím živého tvora! Tvora podobného nám! Člověka!“ Pohlédl jsem tam nedůvěřivě, rozhodnut trvat co nejdéle na svých pochybách. Ale přes všecky pochybnosti jsem se musel sklonit před skutečností.

Ve vzdálenosti necelé čtvrt míle byla opravdu opřena o kmen obrovského kauri lidská bytost, jakýsi Proteus podzemních krajů, nový syn Neptunův, hlídající nesčetné stádo Mastodontů.

Immanis pecoris custos, immanior ipse!*

Ano! Immanior ipse! To už nebylo fosilní tělo, mrtvola, jakou jsme našli v kostnici. Byl to obr schopný poroučet těmto příšerám. Jeho tělo přesahovalo výšku dvanácti stop. Jeho hlava, velká jako hlava býka, mizela pod záplavou rozcuchaných vlasů. Byla to skutečná hříva, podobná hřívě předvěkých slonů. V ruce držel obrovskou větev, vhodnou to hůl pravěkého pastevce.

Zůstali jsme překvapeni stát. Ten tvor nás však mohl spatřit. Musili jsme utéci.

„Pojďte! Pojďte!“ zvolal jsem a vlekl jsem strýce pryč. Poprvé si to nechal líbit.

Po čtvrthodině jsme byli z dohledu nebezpečného nepřítele.

Když o tom teď střízlivě přemýšlím, když už mám v duši klid, když od nadpřirozeného setkání uplynuly celé měsíce, nevím, co si o tom myslet a mám-li tomu vůbec věřit. Ne! Je to nemožné! Naše smysly nás šálily, naše oči nehleděly na to, co viděly! V podzemním světě neexistuje žádná lidská bytost! Žádné lidské generace neobývají podzemní dutiny, nestarajíce se o obyvatele zemského povrchu, bez spojení s nimi! Je to nesmysl, holý nesmysl!

Spíš připouštím existenci nějakého zvířete, jehož tvar se blíží tvaru lidského těla, existenci nějaké opice z prvních geologických dob, nějakého Protopitheka nebo Mezopitheka, podobného tvoru, jakého objevil Lartet mezi kosterními nálezy v Sansanu. Tento však svou postavou převyšoval všechna nám známá paleontologická zjištění. Na tom ale nezáleží! Byla to opice, ano, opice, i když sebe nepravděpodobnější! Člověk však, živý člověk, a s ním celý rod pohřbený v zemském nitru? Ni-kdy!

* Hrůzného dobytka pasák, sám ještě hrůznější.

Přesto jsme opustili jasný a světlý les plni údivu a zdrceni překvapením, které se blížilo až otupení. Bezděčně jsme běželi. Byl to vskutku útěk, podobný děsivému úprku, jaký někdy zažíváme v těžkých snech. Pudově jsme se vrátili k Liddenbrockovu moři a já věru nevím, kam až bych se byl v myšlení dostal, kdyby mě byla nutnost nezavedla k úvahám praktičtějším.

Ač jsem byl přesvědčen, že jsme prošli krajem zcela novým, spatřil jsem místy jistá skalní seskupení, tvarem mi připomínající okolí Gretina přístavu. Několikrát mě to opravdu zmátlo. Z převislých skal se po stovkách řítily potoky a vodopády. Zdálo se mi, že podle zvláštního tvaru poznávám i náš věrný Hansův potok a jeskyni kde jsem byl přiveden k životu. O několik kroků dál mě o tom skoro přesvědčilo uspořádání předhoří, objev potoku a podivný obrys jedné skály.

Profesor byl stejně nerozhodný. Nemohl se v jednotvárném kraji vyznat.

Poznal jsem to podle několika slov, která mu unikla.

„Určitě jsme nezamířili k našemu východisku,“ řekl jsem mu, „ale obešli jsme pobřeží a blížíme se teď ke Gretině přístavu.“

„Ale pak je zbytečné pokračovat v průzkumu,“ odpověděl strýc. „Bude lepší, vrátíme-li se k prámu. Nemýlíš se však, Axele?“

„To nemohu říci, protože všechny skály tu jsou stejné. Přesto se mi však zdá, že poznávám výběžek, u něhož Hans sestavoval své plavidlo. Musíme tedy být u malého přístavu, není-li to už tady,“ dodal jsem, prohlížeje si zátoku, která mi připadala známá.

„Nu, Axele, našli bychom přece vlastní stopy a já tu nic nevidím…“

„Ale já vidím!“ zvolal jsem a ukázal jsem strýci nůž, který jsem právě zdvihl.

„I hleďme! Tys ho měl s sebou?“ ptal se strýc.

„Já? Vůbec ne! Myslím, že vy.“

„Já taky ne, pokud vím. Nikdy jsem takovou věc nevlastnil.“

„Tím méně já, strýčku.“

„To je opravdu zvláštní.“

„Ba ne, je to docela prosté. Takové nože nosívají Často Islanďané. A Hans, kterému nůž patří, jej tu na pobřeží ztratil…“

„Hans?“ řekl strýc a potřásl hlavou.

Pak si nůž pozorně prohlédl.

„Axele,“ řekl mi vážným hlasem, „tahle dýka je zbraň ze šestnáctého století, skutečná dýka, jakou nosívali šlechtici za pasem, aby s ní zasazovali ránu z milosti. Je španělského původu. A nepatří ani tobě, ani lovci.“

„Chcete snad tvrdit…“

„Podívej se! Takové zuby si nenadělala vpichováním do lidských hrdel. Její ostří je pokryto vrstvou rzi, která nevznikla ani dnes, ani v tomto roce, ani v tomto století!“

Profesor se vzrušoval podle svého zvyku, dávaje se unášet představivostí.

„Axele,“ pokračoval, „jsme na stopě velkého objevu. Tato dýka zde ležela na písku sto, dvě stě, tři sta let a otupila se o skály tohoto podzemního moře.“

„Ale nepřišla sem přece sama!“ zvolal jsem. „Nemohla si přece nadělat sama zuby! Někdo nás předešel!“

„Ano, jeden člověk…“

„A tento člověk…“

„Tento člověk tu vyryl dýkou své jméno. Chtěl znovu vlastnoručně označit cestu do středu Země. Hledejme! Hledejme!“ Úžasně vzrušeni, pustili jsme se podle vysoké skalní stěny, která se mohla změnit v chodbu.

Tak jsme došli až k místu, kde se pobřeží zužovalo.

Moře tam takřka omývalo úpatí předhoří, nechávajíc sotva na sáh široký průchod. Mezi oběma skalními výčnělky jsme zahlédli vchod do temné chodby.

Tam se na žulové desce objevila dvě tajemná, napůl vyhlodaná písmena, dvě počáteční písmena odvážného a fantastického cestovatele:

,,A. S.!" vykřikl strýc. ,,Arne Saknussemm! Stále ten Arne Saknussemm !"