NA ISLANDU

Nastal den odjezdu. Ráno nám ochotný pan Thomson přinesl nutný doporučující dopis pro islandského guvernéra barona Trampea, pro biskupova tajemníka pana Pieturssona a pro reykjavíckého starostu pana Finsena. Strýc mu oplátkou co nejvřeleji stiskl ruku.

Dne 2. června v šest hodin ráno byla naše vzácná zavazadla složena na palubě Valkýry. Kapitán nás odvedl do dvou velmi úzkých kabin, zařízených v jakémsi přístěnku.

„Máme příznivý vítr?“ ptal se strýc.

„Výborný,“ odpověděl kapitán Bjarne. „Jihovýchodní vítr. Vyplujeme na Sund s větrem v zádech a pod všemi plachtami.“ Za několik minut byla vytažena přední hlavní plachta, brigantina, košová i brámová plachta a goeleta vyplula plně vystrojená z úžiny. Za hodinu se hlavní město Dánska už ztrácelo z dohledu ve vzdálených vlnách a Valkýra plula podle břehů Elseneuru. V mém nervovém stavu se mi zdálo, že na legendárních terasách vidím bloudit Hamletův stín.

„Vznešený bláhovče,“ oslovil jsem ho, „ty bys naši cestu jistě schválil a jel možná s námi, abys ve středu Země našel odpověď na své věčné pochyby!“ Na starých hradbách však nebylo nic. Zámek je ostatně mnohem mladší než hrdinný dánský princ. Slouží dnes jako přepychové sídlo strážci Sundské úžiny, kterou projíždí ročně na patnáct tisíc lodí všech národností.

Krongborský hrad zmizel brzy v mlze stejné jako hälsingborská věž, stojící na švédském břehu. Goeleta se pod větrem od Kattegatu lehce naklonila.

Valkýra byla výtečná plachetnice, ale u plachetnic člověk nikdy neví, s čím má u nich počítat. Vezla do Reykjavíku uhlí, domácí nářadí, nádobí, vlněné obleky a náklad obilí. Pět mužů posádky, všichni Dánové, stačilo plně k obsluze.

„Jak dlouho bude plavba trvat?“ ptal se strýc kapitána.

„Deset dní,“ odpověděl tázaný, „nesetkáme-li se u ostrovů Faerer se severozápadním větrem.“

„Ale vy jistě nedopustíte, abychom měli nějaké zpoždění.“

„To ne, pane Liddenbrocku. Buďte klidný, připlujeme včas.“ K večeru obeplula goeleta mys Skagen na severním cípu Dánska, v noci proplula Skagerrakem, minula jižní výběžek Norska u mysu Lindness a zamířila do Severního moře.

Po dvou dnech jsme se obeznámili se skotskými břehy u Peterheadu a Valkýra zamířila mezi Orknejemi a Shetlandami k Faererům.

Tam byla goeleta brzy napadena vlnami, a tak jen s námahou se k Faererům dostala. Dne 8. června poznal kapitán nejvýchodnější část souostroví, ostrov Mygannes. Od tohoto místa plul už přímo k mysu Portlandu na jižním pobřeží Islandu.

Za přeplavby nedošlo k žádné pozoruhodné příhodě. Já jsem snášel projevy moře celkem dobře. Ale strýc ke své velké nelibosti a k ještě větší hanbě trpěl neustále mořskou nemocí.

Nemohl se proto zeptat kapitána Bjarna na Sneffels, na možnosti spojení, na způsob dopravy. Musil si nechat své dotazy až na dobu po příjezdu a trávil celý čas ve své kabině, jejíž stěny při mohutných výkyvech lodi praskaly. Musím přiznat, že si svůj osud trochu zasloužil.

Dne 11. června jsme spatřili mys Portland. Jasné počasí nám dovolilo zahlédnout i horu Myrdals Yocul, která se nad ním zvedá. Celý mys je jen chmurná skála se strmými stěnami, zdvihající se osaměle z rovné pláže.

Valkýra se držela v rozumné vzdálenosti od břehu a plula stále k západu mezi četnými hejny velryb a žraloků. Brzy se objevilo obrovské vyčnívající skalisko, o něž se zuřivě rozbíjelo zpěněné moře. Westmanovy ostrůvky tu vystupovaly z oceánu jako skály rozseté po tekuté planině. Od tohoto místa zamířila goeleta velkým obloukem kolem mysu Reykjanessu, kterým končí západní cíp Islandu.

Velmi vzduté moře bránilo strýci vyjít na palubu a obdivovat rozervané pobřeží, bičované jihozápadními větry.

Po osmačtyřiceti hodinách jsme vypluli z bouře, které goeleta unikla se spuštěnými plachtami. Na východě jsme spatřili boje u mysu Skagenu, jehož nebezpečná skaliska se táhnou daleko do vln. Na palubu vystoupil islandský lodivod a za tři hodiny Valkýra zakotvila v zálivu Faxa před Reykjavíkem.

Profesor vyšel konečně ze své kabiny, trochu bledý a trochu neupravený, ale stále nadšený a se spokojeným výrazem v očích.

Obyvatelé města se neobyčejně zajímají o příjezd každé lodi, na níž je pro každého z nich něco. Také teď se sešli na nábřeží.

Strýc rychle opustil své plující vězení, ne-li plující nemocnici. Ale dříve než odešel z paluby goelety, odvedl mě na příď a tam mi ukázal prstem k severní části zátoky na vysokou horu s dvojitým vrcholem, na dva kužele pokryté věčným sněhem.

„Sneffels!“ zvolal. „Sneffels!“

Pak mi gestem nařídil přísné mlčení a sestoupil do člunu, který už na nás čekal. Šel jsem za ním a brzy nato jsme kráčeli po islandské půdě.

Nejdříve se nám objevil jakýsi člověk dobrácké tváře v uniformě generála.

Byl to však jen prostý úředník, guvernér ostrova, baron Trampe osobně. Profesor ihned poznal, s kým má tu čest. Odevzdal guvernérovi dopisy z Kodaně a zapředl s ním krátký dánský rozhovor, při němž jsem zůstal přirozeně naprosto stranou. Z hovoru však vyplynulo, že baron Trampe se dává profesorovi Liddenbrockovi plně k dispozici.

Můj strýc pak přijal velmi milý pozdrav starosty pana Finsena, oblečeného do neméně válečné uniformy jako guvernér, ale svou povahou a úřadem stejně mírumilovného. Co se biskupova tajemníka Pieturssona týče, ten byl právě na cestě po biskupských statcích na severu.

Seznámení s ním jsme musili zatím odložit. Ale zato pan Fridriksson, profesor přírodních věd na reykjavícké škole, byl velmi příjemný muž, jehož pomoc nám byla velmi cenná. Tento skromný vědec hovořil plynně islandsky a latinsky.

Nabídl mi své služby v Horácově jazyku a já cítil, že jsme stvořeni k tomu, abychom si porozuměli. Byla to opravdu jediná osobnost, s níž jsem se mohl za svého islandského pobytu domluvit.

Ten výtečný muž nám dal k dispozici dva ze tří pokojů, z nichž se skládal jeho dům. Brzy jsme se tam usadili i s našimi zavazadly, jejichž množství obyvatele Reykjavíku trochu udivilo.

Nu, Axele,“ řekl mi strýc, „až dosud jde vše dobře a to nejhorší už máme za sebou.“

„Jakže, to nejhorší?“ zvolal jsem.

„Jistě. Vždyť nám už nezbývá než sestoupit dolů.“

„Chápete-li to takhle, pak máte pravdu. Ale jestliže sestoupíme dolů, soudím, že musíme taky vystoupit.“

„Ach, to mě vůbec neznepokojuje! Nesmíme však ztrácet čas. Musím do knihovny. Možná že tam je nějaký Saknussemmův rukopis. Velmi rád bych si jej prohlédl.“

„Nu, já si zatím prohlédnu město. Vy to neuděláte?“

„To mě málo zajímá. Všechny zajímavosti islandské země nejsou na povrchu, nýbrž pod zemí.“

Odešel jsem na zcela náhodnou potulku.

Zabloudit ve dvou reykjavických ulicích není tak snadné. Na cestu jsem se tedy nemusel ptát, čímž bych se podle starých zpěvů vystavoval mnohým omylům.

Město se táhne v nízké a močálovité krajině mezi dvěma pahorky. Z jedné strany je kryje mohutný lávový proud, který sestupuje mírným svahem k moři. Z

druhé strany se táhne široká zátoka Faxa, vroubená na severu obrovským sneffelským ledovcem. Nyní tam jako jediná loď kotvila Valkýra. Obyčejně tam na širém moři kotví anglické a francouzské lodi dozorců rybolovu. Teď je však služba zavedla k východním břehům ostrova.

Brzy jsem prošel těmito prostými a smutnými ulicemi. Občas jsem zahlédl cíp bezbarvého trávníku, podobného opotřebovanému vlněnému koberci. Jinde zas jakousi zahradu, jejíž sporá zelenina, brambory, zelí a salát by se dobře vyjímala na stole liliputánů. Trochu neduživých fial se tam pokoušelo ulovit zásvit slunce.

Uprostřed obchodní ulice jsem přišel ke hřbitovu, obehnanému hliněnou zdí, na němž bylo ještě dost místa. Po několika krocích jsem se octl před domem guvernéra, což byla stavba podobná hamburské radnici. Vedle chýší islandského obyvatelstva to byl úplný palác.

Mezi malým jezerem a městem stál kostel v protestantském slohu, vybudovaný z kamenů a z vápna, u něhož zde výdaje za pálení přejímají sopky. V

prudkých západních větrech se střecha kostela z červených tašek už téměř celá rozpadla k velké škodě věřících.

Na sousedním pahorku jsem spatřil Národní školu, na níž se vyučuje – jak jsem se později dověděl – hebrejštině, angličtině, francouzštině a dánštině. Tedy čtyřem jazykům, z nichž jsem ke své hanbě neznal ani slovo. Byl bych tam tedy posledním ze čtyřiceti žáků této malé školy, nejsa hoden spát s nimi v dvoudílných kobkách, kde se ti nejslabší první noc div neudusí.

Ve třech hodinách jsem si prohlédl nejen celé město, ale i okolí. Jeho celkový vzhled byl velmi smutný. Žádné stromy, žádná vegetace. Všude jen strmé srázy sopečných skal. Islandské chýše jsou postaveny z hlíny a z rašeliny, se stěnami skloněnými dovnitř. Podobají se střechám posazeným na zem. A jedině na těchto střechách jsou poměrně úrodné louky. Díky teplu v chýších roste na nich dost slušná tráva, v době zrání pečlivě sklízená, protože jinak by ji domácí zvířata na zelených obydlích spásla.

Při své potulce jsem potkal jen málo lidí. Když jsem se vrátil do obchodní ulice, spatřil jsem většinu obyvatelstva zaměstnanou sušením, solením a nakládáním tresek, hlavního předmětu islandského vývozu. Muži byli silní, ale těžcí, jacísi plaví Němci se zamyšlenýma očima. Zřejmě se pokládali tak trochu za vyvržence lidstva, za ubohé uprchlíky do ledové země, jejíž příroda byla stvořena spíš pro Eskymáky, protože přinutila lidi k životu za polárním kruhem. Marně jsem se snažil postřehnout na jejich tvářích úsměv. Několikrát se o něj sice pokoušeli jakýmsi nedobrovolným stahem svalů, ale neusmáli se nikdy.

Jejich oděv tvořila hrubá kazajka z černé vlny, známá ve všech skandinávských zemích pod jménem „vadmel“, klobouk s širokým okrajem, kalhoty s červenou lemovkou a kus ohrnuté kůže místo obuvi.

Zeny se smutnými a odevzdanými tvářemi vypadaly dost příjemně, ale bezvýrazně. Oblečeny byly do živůtků a sukní z tmavého „vadmelu“. Dívky nosily na vlasech spletených do copů malé čepečky z hnědého trikotu. Vdané ženy si zahalovaly hlavu do barevných šátků, na nichž nosily bílé plátěné mašle.

Když jsem se po dlouhé procházce vrátil do domu pana Fridrikssona, našel jsem tam už strýce ve společnosti našeho hostitele.