PRAČLOVĚK

Nemohu popsat pocity, které prožíval profesor Liddenbrock. Jeho překvapení, nedůvěru a nakonec vztek. Nikdy jsem neviděl člověka tak vyvedeného z míry a potom tak rozzuřeného. Únava z přeplavby, prožitá nebezpečí, to vše mělo začít znova! Místo vpřed pluli jsme vzad!

Strýc se však rychle vzpamatoval.

„Ach, jaké kousky mi tu osud zahrál!“ zvolal. „Živly se proti mně spikly!

Vzduch, oheň a voda spojily své úsilí, aby se postavily proti mému postupu!

Dobrá! Uvidí, co má vůle dokáže! Nepovolím, neustoupím jim ani o píď a pak se ukáže, zvítězí-li člověk, nebo příroda!“

Jak tak stál vyzývavě na skalisku, podobal se rozzuřený profesor Liddenbrock strašnému Ajaxovi, zřejmě naplněn vzdorem k bohům. Pokládal jsem za vhodné zakročit a nasadit jeho nesmyslnému vzkypění uzdu.

„Poslyšte,“ řekl jsem rozhodně, „tady dole musí mít každá ctižádost své meze. Proti nemožnému nelze bojovat. Pro cestu přes moře jsme vybaveni špatně. Pět set mil se nedá zdolat na bídně svázaných trámech s pokrývkou místo plachty a s klackem místo stožáru. Nemůžeme prám řídit, jsme jen hříčkou bouří. Pokoušet se podruhé o tu šílenou přeplavbu bylo by šílenství.“ A bez přerušení jsem plných deset minut uváděl dlouhou řadu nezvratných důkazů. Strýc mi však nevěnoval pozornost a z argumentů nevnímal ani jediný.

„Na prám!“ vykřikl.

To byla jeho odpověď. Marně jsem se snažil, prosil ho, namáhal se. Narážel jsem na vůli tvrdší než žula.

Hans právě dokončil opravu prámu. Ten podivný člověk nejspíš uhodl strýcovy úmysly. Několika kusy lan plavidlo opravil. Už nad ním vztyčil plachtu, v je-jíchž vlajících záhybech si hrál vítr.

Profesor Hansovi řekl několik slov. Ten ihned začal nakládat zavazadla a připravovat vše k odplutí. Vzduch byl dost čistý a severozápadní vítr celkem stá-

lý.

Co jsem mohl dělat? Oběma vzdorovat? Nemožné. Kdyby se aspoň Hans spojil se mnou! Ale to ne. Zdálo se, že Islanďan se vzdal vlastní vůle a uložil si slib sebezapření. Od služebníka tak oddaného svému pánu jsem nemohl nic čekat.

Musil jsem jít vpřed.

Už jsem chtěl zaujmout na prámu své obvyklé místo, když mě strýc pokynem ruky zastavil.

„Odplujeme až zítra,“ řekl.

Odpověděl jsem gestem člověka smířeného se vším.

„Nesmíme nic opomenout,“ pokračoval strýc. „A protože mě osud zavál na tuto část pobřeží, neopustím je, dokud neprozkoumám okolí.“ Byla to poznámka zcela pochopitelná. Věděli jsme přece, že jsme se vrátili na severní pobřeží, ale nikoli na místo našeho vyplutí. Gretin přístav musel být víc na západ. Bylo tedy velmi rozumné místo našeho nového přistání pečlivě prohlédnout.

„Pojďme tedy na průzkum!“ řekl jsem.

Nechali jsme Hanse u jeho práce a odešli jsme. Prostor mezi okrajem moře a úpatím předhoří byl dost široký. Mohli jsme jít půl hodiny, než jsme narazili na skalní stěny. Naše nohy drtily nesčetné ulity všech tvarů a velikostí; kdysi v nich žili tvorové prvních geologických dob. Zahlédl jsem taky mamutí krunýře, jejichž průměr měl často přes patnáct stop. Patřily obrovským Glyptodonům z pliocenního útvaru; dnešní želvy by vedle nich byly malými zmenšeninami. Jinak půdu pokrývalo velké množství úlomků skal a vlnami ohlazených oblázků, urovnaných do postupných řad. To mě přivedlo k poznámce, že moře kdysi pokrývalo i tento prostor. Na roztroušených skálách, dnes mimo dosah vln, zanechal příboj jasné stopy svého působení.

Kráčeli jsme po terénu z mořských usazenin, jako jsou všechny terény z oněch dob, velmi rozšířené po celém povrchu Země. Profesor pozorně zkoumal každou mezeru ve skálách. Každá skulina kdekoli mohla být pro něho nesmírně důležitá jako pomocník při zjišťování hloubky.

Ušli jsme po pobřeží Liddenbrockova moře asi míli, když tu půda náhle změnila vzhled. Vypadala teď jako roztrhaná, popraskaná zvednutím spodních vrstev. Na mnoha místech svědčily propadliny nebo vyvýšeniny o mohutném posunu zemského masívu.

Postupovali jsme obtížně přes pukliny v žule, smíšen s pazourkem, s křemenem a s diluviálními usazeninami) když se našim zrakům objevilo pole, vlastně celá pláň posetá kostmi. Vypadala jako obrovský hřbitov, na němž generace dvaceti století ukládaly svůj věčný prach. Do dálky se táhly vysoké kupy zbytků.

Vlnily se až k hranici obzoru a mizely v rozpouštějící se mlze. Tady, snad na ploše tří čtverečních mil, se nahromadil popis zvířecího života, popis, jaký snad nemá obdoby.

Hnala nás netrpělivá zvědavost. Naše nohy s praskotem drtily zbytky prehistorických zvířat a kosti, o jejichž vzácné a zajímavé zbytky by se pohádala muzea největších měst. Ani život tisíce Cuvierů by nestačil k sestavení koster zvířat, uložených v této nádherné kostnici. Oněměl jsem překvapením. Strýc zdvihl své dlouhé paže k tvrdé klenbě, která nám sloužila za nebesa. Jeho široce rozevřená ústa a vytřeštěný zrak za čočkami brýlí, hlava kývající odshora dolů i odle-va doprava, prostě celý jeho postoj vyjadřoval bezmezný údiv. Stál před neoce-nitelnou sbírkou Leptotherií, Mericotherií, Mastodontů, Protopitheků, Ptero-dactylů a všech ostatních předpotopních nestvůr, shromážděných zde k jeho osobnímu uspokojení. Představte si vášnivého milovníka knih, přeneseného náhle do bájné alexandrijské knihovny, spálené Omarem, která by jako zázrakem vstala z popela! Tak vypadal můj strýc, profesor Liddenbrock.

Čekalo ho však ještě jiné překvapení. Když probíhal sopečným prachem, zvedl náhle jakousi ohlazenou lebku a vykřikl rozechvělým hlasem:

„Ach Axele, lidská lebka!“

“Lidská lebka, strýčku?” odpověděl jsem s nemenším údivem.

,,Ano, chlapče! Ach pane Milne-Edwardsi, ach pane Quatre — fagesi, jaká škoda, že nejste tam, kde jsem teď já, Otto Liddenbrock!"