KRÁTER SOPKY

Ano, zbláznila se! Střelka skákala od jednoho pólu k druhému, vystřídala všechny směry větrné růžice a točila se, jako by byla stižena závratí. Věděl jsem, že podle obecně přijaté teorie není nerostná kůra zemská nikdy ve stavu absolutního klidu. Neustále je zmítána otřesy způsobenými posunem spodních vrstev a velkých tekutých proudů i vlivem zemského magnetismu, ač tvorové roztroušení na povrchu zemském nemají o těchto pohybech nejmenší tušení. Tyto jevy samy o sobě by mě ovšem byly nepoděsily a nevyvolaly v mé mysli ani jedinou strašnou představu.

Byly zde však jiné projevy, jisté podrobnosti, které mě nemohly nechat dlouho na pochybách. Ozývalo se zde se stoupající silou stále častější rachocení.

Mohl jsem je srovnat jedině s rachotem velkého počtu vozů tažených rychle po dláždění. Byl to trvalý hromový zvuk.

A v mém mínění mě utvrzovala i ta poblázněná busola, zmítaná elektrickými vlivy. Zemská kůra mohla puknout, žulový masív se mohl rozestoupit, puklina zvětšit, prázdnota se naplnit a my, ubohé atomy, jsme měli být ve strašném sevření rozdrceni.

„Strýčku! Strýčku!“ vykřikl jsem. „Jsme ztraceni!

„Co tě to zase poděsilo?“ odpověděl mi s překvapivým klidem profesor.

„Co je ti?“

„Co je mi? Podívejte se, jak se ty stěny zmítají, jak celý masív puká, jak strašně stoupá teplota, jak voda vře, jak z ní stoupá pára, jak magnetka blázní!

To všechno jsou příznaky zemětřesení!“

Strýc zavrtěl lehce hlavou.

„Zemětřesení?“ řekl.

„Ano!“

„Myslím, že se mýlíš, chlapče.“

„Takže? Vy ty příznaky nevidíte?“

„Příznaky zemětřesení? Ne! Čekám něco lepšího!“

„Co tím myslíte?“

„Sopečný výbuch, Axele.“

„Výbuch!“ zvolal jsem. „Jsme však v kráteru činné sopky!“

„Na to právě myslím,“ řekl strýc s úsměvem. „A to by bylo to nejlepší, co nás může potkat.“

To nejlepší! Zbláznil se snad strýček? Co jeho slova znamenala? Jak to, že je tak klidný, že se usmívá?

„Cože?“ zvolal jsem. „Jsme strženi výbuchem. Osud nás vrhl na cestu žhavé lávy, rozpálených kamenů, vařící vody a všech ostatních sopečných hmot! Budeme jimi strženi, vyvrženi, vystřeleni, vychrleni, vyhozeni o vzduchu s celými bloky skal, s deštěm popela a strusky uprostřed plamenných vírů! A to je to štěstí, které nás může potkat!“

„Ano,“ odpověděl profesor a podíval se na mne přes brýle. „V tom je naše jediná naděje, že se zase dostaneme na zemský povrch.“ Mozkem mi prolétlo na tisíce myšlenek. Strýc měl pravdu, úplnou pravdu.

Nikdy se mi nezdál tak odvážný a tak přesvědčivý jako v této chvíli, kdy očekával a klidně propočítával naději na sopečný výbuch.

Zatím jsme stále stoupali. Noc uplynula v neustálé cestě vzhůru. Rachot kolem nás ještě zesílil. Byl jsem už skoro udušen. Myslil jsem, že se blíží má poslední hodinka. A přesto je lidská obrazotvornost tak podivná, že i teď jsem se zabýval opravdu dětinskými výzkumy. Podlehl jsem myšlenkám, které jsem už neovládal.

Bylo zřejmé, že jsme byli vyvrženi sopečným výbuchem. Pod prámem vřela voda a pod vodou tekutá láva s vrstvou skal. Láva se nad vrcholem sopky rozlétne všemi směry.

Byli jsme tedy v kráteru sopky. O tom jsme už nemohli pochybovat. Ale tentokrát to nebyla vyhaslá sopka jako Sneffels. Šlo o sopku v plné činnosti. Napadlo mi, co je to za horu a v které části světa nás vyvrhne.

Nemohl jsem pochybovat, že to bude v severském kraji. Busola se před poblázněním nikdy takto nechovala. Od Saknussemmova mysu jsme byli vlečeni přímo na sever na vzdálenost několika set mil. Nevrátili jsme se snad zase pod Island? Nevyvrhne nás kráter Hekly nebo jiná ze sedmi sopek tohoto ostrova? V

okruhu pěti set mil je jen na západě při této rovnoběžce několik málo známých sopek na severozápadním pobřeží Ameriky. Na východě je jediná na osmdesátém šířkovém stupni, sopka Esk na ostrově Jeana Mayena nedaleko Špicberků.

Kráterů je tu tedy dost – a dost rozměrných, aby vychrlily najednou celou armádu! Ale já jsem se snažil uhodnout, která z nich nám poslouží jako východ z nitra Země.

K ránu se náš výstup ještě zrychlil. Jestliže teplota s naším přiblížením k zemskému povrchu místo poklesu ještě stoupla, dalo se to vysvětlit místními podmínkami pod sopečným vlivem. Náš způsob cestování mě nemohl nechat na pochybách. Obrovská síla, tlak několika set atmosfér, vyvozený párami nahromaděnými v útrobách Země, nás nezadržitelně hnal výš. Ale jakým nesčetným nebezpečím nás vystavoval?

Do svislé šachty, která se teď rozšiřovala, vnikly brzy žlutavé odlesky. Vpravo i vlevo jsem spatřil hluboké chodby podobné obrovským tunelům, z nichž unikaly husté páry. Jejich jiskřivé stěny olizovaly dlouhé plameny.

„Hleďte, strýčku, hleďte!“ zvolal jsem.

„Nu, jsou to plameny z hořící síry. Za sopečného výbuchu to je zcela přirozené.“

„Ale co když nás zasáhnou?“

„Nezasáhnou nás.“

„A co když nás udusí?“

„Neudusí nás. Šachta se rozšiřuje, opustíme prám a schováme se.“

„A co stoupající voda?“

„Už tu žádná voda není, Axele. Jen jakési lávové těsto, které nás vynáší až k ústí kráteru.“

Tekutý sloupec skutečně zmizel a uvolnil místo dost hustým vroucím sopečným hmotám. Teplota se stávala nesnesitelnou. Teploměr by byl v tomto ovzduší ukazoval přes sedmdesát stupňů! Topil jsem se v potu. Nebýt rychlosti výstupu, byli bychom se určitě udusili.

Profesor však neprovedl svůj nápad a prám neopustil. Bylo to dobře. Několik špatně spojených trámů nám přece jen skýtalo oporu, která by nám všude jinde chyběla.

K osmé hodině ranní došlo poprvé k nové události. Náš výstup náhle ustal.

Prám zůstal zcela nehybně stát.

„Co je?“ ptal jsem se, otřesen zastavením jako úder prudkým.

„Zastávka,“ odpověděl strýc.

„Že by sopečný výbuch ustal?“

„Doufám, že ne.“

Vstal jsem. Pokoušel jsem se rozhlédnout. Snad se prám zarazil o nějaký skalní výstupek a na okamžik přemohl tlak sopečných hmot. V tom případě bychom ho musili co nejrychleji uvolnit.

Nebylo tomu tak. Přestal stoupat celý sloupec popela, strusky a úlomků skal.

„Což se sopečný výlev zastavil?“ zvolal jsem.

„Tak toho se tedy bojíš, chlapče?“ řekl strýc se sevřenými zuby. „Uklidni se! Naše nehybnost nebude dlouho trvat. Stojíme už pět minut a za chvíli budeme pokračovat ve výstupu k ústí kráteru.“ Profesor při těchto slovech nepřestával sledovat svůj chronometr. A měl mít ve svých odhadech opět pravdu. Prám se dal znovu do prudkého a nepravidelného hybu který však trval jen dvě minuty a pak“ znovu

„Dobrá,“ řekl strýc s pohledem na hodinky. „Za deset minut se vydáme zase na cestu.“

„Za deset minut?“

„Ano. Jsme v sopce s přerušovaným výlevem lávy. Nechává nás oddechnout.“

Byla to vskutku pravda. V označenou minutu jsme zase vylétli úžasnou rychlostí vzhůru. Musili jsme se chytat trámů, abychom nebyli z prámu sraženi.

Pak pohyb opět ustal.

Uvažoval jsem o tomto podivném jevu, aniž jsem našel uspokojivé vysvětlení. A přece se mi zdálo jasné, že nejsme v hlavním kráteru, nýbrž v kráteru vedlejším, kde se projevuje účin protiproudu.

Nevím, kolikrát se to opakovalo. Mohu jen uvést, že při každém novém vymrštění jsme vylétli větší rychlostí, jako by nás unášela nějaká střela. Ve chvílích zastavení jsme se přímo dusili. Ve chvílích výstupu nám bral dech žhavý vzduch. V jednom okamžiku jsem si představil, jakou rozkoší by bylo ocitnout se náhle v polárním kraji v mrazu třiceti stupňů pod nulou. Ve své vzrušené představivosti jsem putoval arktickou plání a čekal na chvíli, až se octnu na ledovém koberci u pólu. Neustálými nárazy jsem pomalu ztrácel hlavu. Bez Hansovy po-moci bych si byl několikrát rozrazil lebku o žulovou stěnu.

Na to, co se dělo v dalších hodinách, nezachovala se mi přesná vzpomínka.

Jen zmateně jsem vnímal neustálé výbuchy, otřesy masívu a krouživý pohyb, kterým byl prám stržen. Točil se na lávových vlnách v hustém dešti popela. Obklopovaly nás žíravé plameny. Vichr, jakoby buzený obrovským měchem, oživoval podzemní oheň. V jeho odlescích se mi naposled objevila Hansova tvář a mou jedinou myšlenkou zůstal chmurný pocit odsouzenců přivázaných k ústí děl, pocit chvíle, kdy vychází rána a roztrhává údy do všech stran.