UHELNÉ SLOJE

Bylo opravdu nutné vodu dávkovat. Naše zásoby nám mohly vydržet nejvýš tři dny. To jsem zjistil večer při večeři. A nejmrzutější vyhlídkou byla naše malá naděje na objev nějakého pramene v terénu z prvohor.

Po celý další den rozvíjela před námi chodba svá nekonečná loubí. Kráčeli jsme téměř beze slova. Hansova mlčenlivost nás nakazila.

Cesta nestoupala, aspoň ne nějak znatelně. Místy se mi dokonce zdálo, že klesá. Ale tato snaha, ostatně nevýrazná, nemohla profesora uklidnit, protože složení vrstev se neměnilo, naopak ještě ustálilo.

Břidlice, vápence a staré červené pískovce stěn jiskřily v elektrickém světle.

Mohli jsme si myslet, že jsme v odkrytých vrstvách uprostřed Devonshiru, který dal jméno devonskému útvaru. Druhy nádherných mramorů pokrývaly stěny.

Některé byly achátově šedé s výraznými bílými nitkami, jiné tmavě růžové nebo žluté s rudými Skvrnami. O trochu dál byly ukázky červeně a hnědě skvrnitých mramorů, na nichž vystupovaly živé barvy vápence.

Ve většině mramorů byly otisky dávných živočichů. Ale od včerejška učinilo tvorstvo zřetelný pokrok. Místo pradávných trilobitů jsme spatřili zbytky mnohem dokonalejších řádů. Mezi nimi byly i ryby z čeledi jeseterovitých a z čeledi Sauropteridae, u nichž by paleontologovo oko zjistilo první formy plazů. Devonské moře bylo oživeno velkým množstvím živočichů těchto druhů a usadilo je po tisících do skal tohoto nového útvaru.

Bylo zřejmé, že postupujeme po žebříčku živočišného života, jehož vrcholem je člověk. Ale profesor Liddenbrock si toho zdánlivě nevšímal.

Čekal na dvě věci. Buď se mu otevře pod nohama svislá šachta, nebo mu nějaká překážka zabrání v další cestě. Přišel však večer a jeho naděje se nesplnily.

Ve středu, po noci, v níž jsem počal pociťovat muka žízně, vnořila se naše malá skupina znovu do zákrutů chodby.

Po desetihodinové chůzi jsem zpozoroval, že odraz našich lamp na stěnách se podivně mění. Mramor, břidlice, vápence a pískovce stěn ustoupily tmavému a nelesklému povlaku. Namístě, kde se tunel velmi zúžil, opřel jsem se o stěnu.

Když jsem ruku odtáhl, viděl jsem, že je celá černá. Byli jsme v uhelné sloji!

„Uhelné vrstvy!“ zvolal jsem.

„Doly bez havířů,“ odpověděl strýc.

„Ach, kdo ví?“

„Já to vím,“ namítl strýc suše. „Jsem si jist, že tato chodba uhelnými vrstvami nebyla vyhloubena lidskou rukou. Nezáleží však na tom, zda to je nebo není dílo přírody. Přišla hodina večeře, a proto večeřme!“ Hans připravil trochu jídla. Jedl jsem jen málo a vypil několik kapek vody své denní dávky. Poloprázdná vůdcova láhev – to bylo vše, co zbývalo k napojení tří mužů!

Po jídle si moji dva společníci lehli na přikrývku a našli ve spánku lék na svou únavu. Já však spát nemohl. Až do rána jsem počítal hodiny.

Ve čtvrtek v šest hodin ráno jsme vyrazili. Za dvacet minut jsme přišli do široké jeskyně. Tam jsem poznal, že tento uhelný důl nemohla prorazit lidská ruka. Klenba by byla m ušila být podepřena výdřevou. Takhle se držela jen holým zázrakem rovnováhy.

Jeskyně byla asi třicet metrů široká a padesát metrů dlouhá. Podlaha byla podzemním otřesem roztržena. Zemský masív nevydržel obrovský tlak a pukl.

Tak vznikla široká trhlina, do níž vnikli pozemští obyvatelé poprvé.

Celá historie kamenouhelného útvaru byla napsána do těchto temných stěn. Geolog by zde byl mohl lehce sledovat různé vývojové fáze. Uhelná ložiska byla oddělena pískovcovými vrstvami nebo souvislými hlinitými pásy, jakoby stlačenými vrstvami horními.

V onom věku, který předcházel druhohorám, pokryla se Země mohutnou vegetací působením horka a trvalé vlhkosti. Zeměkouli obklopovaly ze všech stran shluky par a zbavovaly ji tak slunečních paprsků.

Právě z toho vyplývá závěr, že vysokou teplotu nezpůsobilo Slunce. To snad ještě nebylo připraveno na svou životodárnou roli. „Podnebí“ dosud neexistovala. Žhavé vedro se rozlévalo po celém povrchu Země, stejně na rovníku jako na pólech. Z čeho však pramenilo? Z nitra Země!

Navzdory teoriím profesora Liddenbrocka planul v zemském nitru zuřivý oheň. Jeho účin se projevoval až v posledních vrstvách zemské kůry. Rostliny bez blahodárného vlivu slunce nekvetly ani nevoněly. Ale jejich kořeny čerpaly dravý život ze žhavé půdy prvních dnů Země.

Bylo tehdy málo stromů. Jen byliny, rozlehlé trávníky, kapradiny, plavuně a přesličky; jen několik čeledí, ale tisíce druhů.

A právě z této přebujelé vegetace vznikly uhelné sloje. Dosud pružná zemská kůra podléhala pohybům tekuté hmoty, kterou v sobě uzavírala. Tím vznikly trhliny a časté sesuvy půdy. Rostliny byly strženy pod vodu a vytvořily tam pozoruhodné vrstvy. A tehdy zasáhly vlivy přírodní chemie. Na mořském dně vznikla ze spousty rostlin napřed rašelina. Ta pod vlivem plynů a teplem fermentace prodělala dokonalé zuhelnatění.

Tím došlo ke vzniku nesmírných uhelných vrstev, které těžba všech národů ani po dlouhá staletí nemohla vyčerpat.

Tyto úvahy mi probíhaly hlavou, když jsem zkoumal bohaté uhelné vrstvy uložené v této části zemského masívu. Ty zde nebudou patrně nikdy objeveny.

Těžba v tak hlubokých dolech by si vyžádala příliš vysoké náklady. A k čemu by to bylo ostatně dobré, když je uhlí rozseto v četných krajích při zemském povrchu? Tyto vrstvy budou ještě v posledních hodinách světa ve stavu stejně nedotknutém jako dnes.

Kráčeli jsme však dál a snad jen já z malé skupiny jsem zapomínal na délku cesty pohroužením do geologických úvah. Teplota byla zřejmě stejná, jako když jsme procházeli lávou a břidlicemi. Jen můj čich zjistil velmi výrazný pach důlního plynu. Okamžitě jsem poznal, že je v chodbě velké množství tohoto nebezpečného plynu, jehož výbuch způsobuje často strašné katastrofy. Naštěstí jsme si svítili důmyslnými Ruhmkorffovými přístroji. Kdybychom nešťastnou náhodou zkoumali tuto chodbu s pochodní v ruce, byl by naši pouť ukončil strašný výbuch.

Cesta uhelnou slojí trvala až do večera. Strýc jen stěží krotil svou i netrpělivost, vyvolanou jednotvárně vodorovným směrem chodby. Tma, kterou světlo pronikalo sotva na dvacet kroků, nedovolovala nám odhadnout délku chodby.

Už jsem ji počal pokládat za nekonečnou. Náhle v šest hodin se před námi objevila příčná stěna. Vpravo, vlevo, nahoře i dole nebyl žádný průchod. Došli jsme na konec štoly.

„Tím líp!“ zvolal strýc. „Aspoň vím, na čem jsem. Nejsme na Saknussemmově cestě a nezbývá nám než vrátit se zpět. Přenocujeme tady a do tří dnů budeme zas na místě, kde se chodby rozdělují.“

„Ano,“ řekl jsem, „budeme-li mít ovšem dost sil.“

„A proč bychom neměli?“

„Protože zítra nám dojde voda.“

„A odvaha taky?“ řekl profesor s přísným pohledem.

Neodvážil jsem se odpovědět.