V JESKYNI

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem v pološeru na tlustých přikrývkách.

Nade mnou bděl strýc, pátrající v mé tváři po zbytcích života. Při mém prvním vzdechu mě vzal za ruku, při mém prvním pohledu vykřikl:

„Žije! Žije!“

„Ano,“ odpověděl jsem slabým hlasem.

„Chlapče,“ řekl strýc, když mě k sobě přitiskl, „už jsi zachráněn!“ Byl jsem nesmírně dojat přízvukem, s nímž tato slova pronesl, a ještě víc péčí, kterou je doprovázel. Ale musela přijít tak strašná zkouška, aby v profesorovi vzbudila podobné citové projevy.

V této chvíli přišel Hans. Spatřil mou ruku v strýcově dlani. Troufám si tvrdit, že v jeho očích zasvítilo živé uspokojení.

„God dag,“ řekl.

„Dobrý den, Hansi, dobrý den,“ šeptal jsem. A teď mi, strýčku, řekněte, kde to vlastně jsme!“

„Až zítra, Axele, až zítra. Dnes jsi ještě slabý. Dal jsem ti na hlavu obvaz, který nesmíš uvolnit. Spi tedy, chlapče, a zítra se dovíš vše.“

„Tak mi aspoň řekněte, kolik je hodin a který je den.“

„Je jedenáct hodin večer a dnes je neděle 9. srpna. Ale do desátého tohoto měsíce ti zakazuji všechny otázky.“

Byl jsem opravdu příliš slabý. Očí se mi samy zavíraly, potřeboval jsem noc k odpočinku. Usnul jsem tedy s myšlenkou, že mé osamění trvalo tři dlouhé dny.

Když jsem se nazítří probudil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Mé lůžko, sestavené ze všech cestovních přikrývek, bylo upraveno v krásné jeskyni, ozdobené nádhernými krápníky. Podlahu pokrýval jemný písek. Bylo pološero. Ani pochodeň, ani lampa nikde nesvítila, a přece zvnějšku vnikalo úzkým otvorem ve stropu nepochopitelné světlo. Slyšel jsem taky nejasné a neurčité šumění, podobné hukotu vln rozbíjejících se o břeh. Občas jsem zaslechl i hvízdání větru.

Napadlo mi, zda jsem se vůbec probudil, zda ještě nespím, zda můj mozek poraněný pádem nevnímá nějaké neskutečné zvuky. Ale ani oči, ani uši mě v tom nemohly klamat.

To je přece denní světlo, pomyslil jsem si, které sem vniká puklinou skal! A tohle je šumot vln i svist větru! Buď se mýlím, nebo jsme se vrátili k povrchu Země. Že by se byl strýc vzdal své výpravy? Nebo ji už šťastně dokončil? Právě jsem si kladl tyto obtížné otázky, když strýc vstoupil.

„Dobrý den, Axele,“ řekl vesele. „Vsadil bych se, že ti je už dobře.“

„Ano,“ odpověděl jsem a posadil se na své přikrývky. „Musí tomu tak být, protože jsi spal docela klidně, Bděl jsem u tebe střídavě s Hansem a oba jsme viděli, jak viditelně se zotavuješ.“

„Opravdu, cítím se docela svěží a na důkaz toho jsem ochoten vzdát čest snídani, kterou mi nabídnete.“

„Budeš jíst, chlapče. Horečku už nemáš. Hans namazal tvé rány jakousi mastí, jejíž tajemství znají jen Islanďané. Opravdu zázračně se ti zacelily. Ten náš lovec je ohromný chlapík!“

Za rozmluvy připravil strýc trochu jídla, jež jsem přes jeho výstrahu rychle zhltl. Přitom jsem strýce zavalil otázkami, na které si pospíšil s odpověďmi.

Dověděl jsem se tak, že můj šťastný pád mě přivedl právě na konec téměř svislé chodby. Protože jsem se zřítil spolu s lavinou kamenů, z nichž nejmenší by mě byl stačil rozdrtit, dalo se z toho soudit, že část skalního masívu se zřítila se mnou. Tento strašný dopravní prostředek mě vrhl přímo do strýcovy náruče, kam jsem dopadl celý zakrvácený a v bezvědomí.

„Opravdu,“ řekl strýc, „je podivné, že ses aspoň tisíckrát nezabil. Ale napříště se už proboha nerozdělujme, protože by nám hrozilo nebezpečí, že se už nikdy nesetkáme.“

Nerozdělujme se? Cesta tedy ještě neskončila? Rozevřel jsem doširoka udivené oči, což okamžitě vyvolalo strýcovu otázku:

„Co je ti, Axele?“

„Chtěl bych vám dát jednu otázku. Říkáte, že jsem už zachráněn a zdráv?“

„Určitě.“

„Mám všechny údy v pořádku?“

„Jistě.“

„A hlavu?“

„Hlavu až na několik škrábnutí máš přesně na svém místě mezi rameny.“

„Ale já se bojím, že mám poraněný mozek.“

„Poraněný?“

„Ano. Což jsme nevystoupili na zemsky povrch?“

„To jistě ne.“

„Pak tedy musím blouznit, protože vidím denní světlo a slyším svist větru i hučení moře.“

„Ach, jenom to?“

„Můžete mi to vysvětlit?“

„Nevysvětlím ti nic, protože to je nevysvětlitelné. Uvidíš však a pochopíš, že nám geologie ještě neřekla své poslední slovo.“

„Vyjděme tedy ven!“ zvolal jsem a prudce jsem vstal.

„Ne, Axele, ne! Čerstvý vzduch by ti mohl ublížit!“

„Čerstvý vzduch?“

„Ano, je tam velmi prudký vítr. A já nechci, aby ses mu vystavoval.“

„Já vás však ujišťuji, zeje mi báječně.“

„Trochu trpělivosti, chlapče! Novým onemocněním bys nás přivedl do úzkých a my nesmíme ztrácet čas, protože nás čeká patrně ještě dlouhá plavba.“

„Plavba?“

„Ano. Dnes si odpočiň a zítra vsedneme na loď.“ Po jeho posledních slovech jsem vyskočil.

„Na loď? Cože? Vsednout na loď? Je tu snad řeka, jezero nebo moře? Je snad v nějakém podzemním přístavu zakotvena loď?“ Má zvědavost byla na nejvyšší míru vzrušena. Marně se mě strýc snažil zadržet. Když viděl, že má netrpělivost by mi ublížila víc než uspokojení mé touhy, podlehl.

Rychle jsem se oblekl. Z nadbytku opatrnosti jsem se zabalil do jedné z přikrývek a vyšel jsem z jeskyně.