HOREČNÁ NOC

Sestup teď pokračoval novou chodbou. Hans kráčel jako obvykle vpředu.

Neudělali jsme ani sto kroků, když profesor osvítil dlouhou stěnu a zvolal:

„Tohle je prahorní terén! Jsme na správné cestě! Pojďme! Pojďme!“ Když se Země v pradávných dobách zvolna ochlazovala, zmenšování jejího objemu způsobovalo v zemské kůře posuny, zlomy a trhliny. Naše chodba byla právě takovou trhlinou, kterou kdysi vytékala žhavá žula. Na tisíce jejích zákrutů vyvářelo v prahorních vrstvách opravdové bludiště.

Jak jsme sestupovali, jevil se nám sled prahorních vrstev stále zřetelněji.

Geologická věda pokládá prahorní masív za podklad nerostné zemské kůry a zjistila, že se skládá ze tří různých vrstev: z břidlice, z ruly a ze svoru. Tyto horniny spočívají na oné přepevné hornině, které se říká žula.

Žádný mineralog se nikdy neoctl v podmínkách tak úžasně vhodných ke studiu přírody přímo na místě. Vzorky vnitřní zemské struktury, které ani hlubinné sondy – pouhé hrubé stroje bez rozumu – nemohou vytáhnout na povrch, mohli jsme pozorovat vlastníma očima, dotýkat se jich vlastníma rukama.

Vrstvami břidlic, zbarvených krásnými odstíny zeleně, proplétala se kovová vlákna mědi a manganu se stopami zlata a platiny. Přemýšlel jsem o bohatství vloženém do nitra Země, o bohatství, z něhož se lidská chamtivost nebude nikdy těšit. Otřesy zemské kůry je v prvních dobách života Země pohřbily do takových hloubek, že ani motyka, ani špičák je nikdy nebudou moci vyrvat z jejich hrobu.

Po břidlicích se objevila rula vrstevnaté struktury, pozoruhodná především pravidelností a rovnoběžností vrstev. Pak následoval svor uspořádaný ve velkých plátech, výrazně jiskřících bílou slídou.

Světlo našich lamp se odráželo na malých ploškách skalnatého masívu a křížilo své paprsky ve všech úhlech, takže jsem si připadal, jako bych cestoval dutým diamantem, v němž se světlo láme tisícerými směry.

K šesté hodině večerní světelné hýření značně polevilo, ba skoro ustalo.

Krystalické stěny nabyly temného odstínu. Slída se mísila víc se živcem a s křemenem a vytvářela neobyčejně tvrdou horninu, která nese Čtyři poschodí zeměkoule, aniž se rozdrtila. Byli jsme zazděni v nesmírném žulovém vězení.

Bylo osm hodin večer. Vodu jsme stále neměli. Strašně jsem trpěl. Strýc kráčel vpředu. Nemínil se zastavovat. Napínal sluch, nezaslechne-li zurčení nějakého pramene. Nic.

Nohy mi už vypovídaly poslušnost. Vzdoroval jsem však útrapám, abych nenutil strýce k zastavení. Pro něho by to znamenalo zoufalou situaci, protože den už končil; poslední den, na který měl ještě právo.

Nakonec mě síly opustily. Upadl jsem s výkřikem:

„Pomoc! Umírám!“

Strýc se ke mně vrátil. Pozoroval mě se založenýma rukama. Pak mu z úst vyšla chmurná slova:

„To je konec!“

Zahlédl jsem ještě jeho gesto strašného hněvu a zavřel jsem oči.

Když jsem je otevřel, spatřil jsem oba své společníky ležet nehybně v přikrývkách. Spali? Já sám jsem ani na okamžik neusnul. Příliš jsem trpěl, především myšlenkou, že má nemoc musí zůstat bez léku. V uších mi zněla poslední strýcova slova: „To je konec!“ Vždyť za tohoto oslabení jsme na návrat k zemskému povrchu nemohli ani pomyslit.

Nad námi bylo půldruhé míle zemské kůry! Zdálo se mi, že mi ta hmota tlačí celou svou váhou na ramena. Cítil jsem, jak mě to drtí. Vyčerpával jsem se zuřivým úsilím obrátit se na svém žulovém loži.

Tak uplynulo několik hodin. Kolem nás vládlo hluboké ticho, ticho hrobu.

Jediný zvuk nepronikal těmito stěnami, z nichž nejtenčí byla jistě pět mil silná.

Ve svém otupěni jsem však náhle zaslechl jakýsi hluk. V tunelu byla tma.

Rozhlédl jsem se pozorněji. Zdálo se mi, že vidím Islanďana s lampou v ruce od-cházet.

Proč jde pryč? Že by nás opustil? Strýc spal. Chtěl jsem křičet. Ale suchými rty mi neprošel ani hlásek. Nastala hluboká tma a v ní utichl i poslední zvuk.

„Hans nás opouští!“ vykřikl jsem. „Hansi! Hansi!“ Volal jsem však ta slova jen v duchu. Daleko se nedonesla. Ale po prvním záchvěvu hrůzy jsem se hanbil za své podezření vůči muži, v jehož chování nebylo až dosud nic podezřelého. Jeho odchod nemohl být útěkem. Místo aby stoupal galerií vzhůru, scházel dolů. Zlé úmysly by ho přece vedly nahoru. Tyto úvahy mě trochu uklidnily. Napadlo mi něco jiného. Klidného Hanse mohl vyrvat ze spánku jen nějaký vážný důvod. Nevydal se sám na průzkum? Nezaslechl v tiché noci nějaký šumot, který jsem já nevnímal?