BLOUDĚNÍ

Nemohu popsat své zoufalství. Žádné slovo lidské mluvy nedokáže vyjádřit mé pocity. Byl jsem zaživa pohřben s výhledem na smrt v mukách hladu a žízně.

Mechanicky jsem přejel horečnýma rukama po zemi. Jak se ta skála zdála suchá!

Ale jak jsem mohl opustit tok potůčku? Opravdu tu nebyl! Teď jsem pochopil ono podivné ticho, když jsem se zaposlouchal, zda k mému sluchu nedolehne volání mých společníků. Tedy ve chvíli, kdy jsem poprvé vkročil tak pošetile na nepravou cestu, nevšiml jsem si, že tam už potok není. Bylo mi jasné, že se přede mnou otevřela postranní chodba, zatímco Hansův potok sledoval jiný svah a vzdálil se s mými společníky do neznámých hlubin!

Jak se tam vrátit? Stopy jsem přece žádné nezanechal. Mé nohy nedělaly v žule žádné otisky. Lámal jsem si hlavu řešením tohoto neřešitelného problému.

Má situace se dala vyjádřit jediným slovem: ztracen!

Ano, ztracen v hlubinách, které se mi zdály nezměřitelné. Těch třicet mil zemské kůry mi tížilo ramena strašnou váhou. Cítil jsem, že mě to drtí.

Pokoušel jsem se zaměřit své myšlenky k pozemským věcem. Jen stěží se mi to dařilo. Mým vyděšeným vědomím prošly vzpomínky na Hamburk, na dům v Královské třídě, na ubohou Gretu, na celý ten svět, pod nímž jsem zabloudil.

Ve světě představ jsem znovu viděl všechny příhody naší cesty, plavbu přes moře, Island, pana Fridrikssona, Sneffels! Říkal jsem si, že živit v sobě za takové situace třeba jen stín naděje, bylo by čiré šílenství. Lepší bude vzdát se všech na-dějí.

Jaká lidská moc by mě taky mohla vyvést na zemský povrch a rozevřít obrovskou klenbu, která se mi táhla nad hlavou? Kdo by mě mohl přivést na správnou cestu a spojit mě s mými společníky?

„Ach strýčku!“ vykřikl jsem zoufalým hlasem.

To bylo jediné slůvko výčitky, které mi přišlo na rty, neboť jsem pochopil, jak ten nešťastník musí trpět, když hledá zase mne!

Měl jsem jídlo na tři dny a plnou láhev vody. Ale déle jsem tu nemohl zůstat. Mám však jít nahoru nebo dolů?

Jistě nahoru! Neustále stoupat! Tak musím přece přijít na místo, kde jsem opustil potok, k nešťastnému rozdvojení chodby. Jakmile budu mít jednou potok zas pod nohama, budu moci vždy vystoupit zpět na vrchol Sneffelsu.

Že mi to nenapadlo dřív! V tom byla opravdu jediná naděje na záchranu.

Musil jsem tedy co nejrychleji najít Hansův potok.

Vstal jsem, opřel se o okovanou hůl a počal chodbou stoupat. Svah byl dost příkrý. Kráčel jsem však s nadějí a bez rozpaků, jako člověk, který si nemůže zvolit jinou cestu. Půl hodiny jsem nenarazil na žádnou překážku.

Snažil jsem se rozpoznat cestu podle tvaru tunelu, podle skalních výstupků, podle uspořádání výčnělků. Ale nikde jsem nepoznával nějaké zvláštní znamení.

Brzy jsem věděl, že touto chodbou se k rozdvojení tunelu nedostanu. Byla slepá.

Narazil jsem na neproniknutelnou stěnu a upadl na skálu.

Nemohu vylíčit, jaká hrůza, jaké zoufalství se mě zmocnilo. Byl jsem zdrcen. Má poslední naděje se právě roztříštila o žulovou stěnu.

Ztracen v bludišti, jehož chodby se křížily všemi směry! Nemohl jsem se už pokoušet o nemožný únik. Musil jsem zemřít nejstrašnější ze všech smrtí! Přitom mi napadla podivná myšlenka. Až mé zkamenělé tělo bude jednou nalezeno třicet mil hluboko v nitru Země, vyvolá to vážné vědecké spory!

Chtěl jsem promluvit nahlas, ale z vyschlých úst mi vycházely jen drsné zvuky. Sotva jsem dýchal.

Za těchto úzkostí mi vnikla do vědomí nová hrůza. Lampa se mi pádem na zem poškodila. Neměl jsem možnost ji spravit. Její světlo sláblo a brzy nebudu mít žádné.

Pozoroval jsem, jak světelný proud ve spirále přístroje mizí. Na ztemnělých stěnách se rozvíjely průvody pohyblivých stínů. Neodvažoval jsem se mrknout, abych neztratil ani atom z prchajícího světla. Každým okamžikem se mi zdálo, že už lampa hasne a že mě obklopí tma.

Konečně se v lampě zachvěl poslední záblesk. Díval jsem se na něj, hltal jej zrakem, soustředil na něj všechnu sílu očí jako na poslední světelný počitek, který mohu vnímat. Pak jsem zůstal ponořen do nejhlubší tmy.

Z úst mi unikl strašný výkřik. Na zemi ani v nejtmavší noci neztrácí světlo všechnu svou moc. I když je rozptýlené a sotva znatelné, přece jen nejmenší jeho zbytek vniká ještě na sítnici. Tady však nebylo nic! Naprostá tma tu ze mne udělala slepce v plném smyslu tohoto slova.

Tehdy jsem ztratil hlavu. Vstal jsem a pokoušel jsem se s nataženýma rukama o bolestné tápání. Dal jsem se na útěk, vrhaje se nazdařbůh do spletitého bludiště, stále dolů. Běžel jsem zemskou kůrou jako obyvatel podzemních dutin.

Volal jsem, křičel, řval. Narážel jsem na skalní výstupky, padal, znovu vstával celý zakrvácený a pokoušel se pít krev zalévající mi tvář. A přitom jsem doufal, že náhodný skalní výstupek mi postaví v cestu překážku, o niž si rozrazím hlavu.

Kam mě ten šílený běh dovede? Stále jsem to nevěděl. Po mnoha hodinách, zřejmě už úplně vysílen, upadl jsem na studenou skálu boční stěny a ztratil jsem vědomí své existence.