V PODZEMNÍM PROUDU

Myslím, že bylo asi deset hodin večer. První můj smysl, který se po posledním náporu ozval, byl sluch. Zaslechl jsem totiž – a byl to skutečně vjem sluchový – že v chodbě nastalo naprosté ticho, které vystřídalo celé hodiny trvající a sluch naplňující řev. Konečně dolehl k mým uším strýcův hlas:

„Stoupáme!“

„Co tím myslíte?“ zvolal jsem.

„Ano, stoupáme, stoupáme!“

Natáhl jsem ruku. Dotkl jsem se stěny. Zkrvavil jsem si tím dlaň. Stoupali jsme nesmírnou rychlostí.

„Pochodeň! Pochodeň!“ zvolal profesor.

Hansovi se po značné námaze podařilo pochodeň zapálit, a ačkoli se její plamen naším výstupem srážel dolů, vrhala přece jen dost světla, aby osvítila celou scénu.

„Je to tak, jak jsem myslel,“ řekl strýc. „Jsme v úzké šachtě. Když se voda dostala až na dno propasti, začala stoupat na dřívější úroveň a my teď stoupáme s ní.

„Kam?“

„To nevím, ale musíme být připraveni na vše. Stoupáme rychlostí, kterou odhaduji na dva sáhy za vteřinu, to je sto dvacet sáhů za minutu neboli přes tři a pul míle za hodinu. S takovou rychlostí urazíme hezký kus cesty!“

„Ano, nezastaví-li nás nic a vede-li tahle šachta vůbec někam! Co když je však nahoře uzavřena, co když se vzduch tlakem vodního sloupec bude stlačovat, co když budeme rozdrceni?“

„Axele,“ odpověděl profesor naprosto klidně, „naše situace je téměř zoufalá, ale jakousi naději na záchranu přece jen máme. Jestliže můžeme každým okamžikem zahynout, můžeme být každým okamžikem i zachráněni. Buďme proto připraveni využít i té nejmenší příležitosti!“

„Ale co dělat?“

„Nabýt nových sil jídlem.“

Po těchto slovech jsem na strýce pohlédl vytřeštěným zrakem. Teď jsem mu musil říci to, co jsem nechtěl přiznat.

„Jídlem?“ opakoval jsem.

„Ano, a to hned!“

Profesor pak dodal několik slov dánsky. Hans zavrtěl hlavou.

„Jakže?“ zvolal strýc. „Naše zásoby jsou pryč?“

„Ano, z potravin máme jen tohle! Kus sušeného masa pro všechny tři.“ Strýc se na mne podíval, jako by nemohl má slova pochopit.

„Nu, věříte ještě, že se můžeme zachránit?“ zeptal jsem se ho. Odpověď jsem nedostal.

Uplynula hodina. Počal jsem pociťovat prudký hlad. Moji společníci trpěli taky, ale žádný z nich se neodvázal dotknout se ubohých zbytků jídla.

Zatím jsme stále rychle stoupali. Vzduch nám často zarazil dech jako vzduchoplavcům při příliš rychlém výstupu. Jestliže však vzduchoplavci při stoupání do horních vzdušných vrstev pociťují pravidelný pokles teploty, my jsme pociťovali pravý opak. Teplota znepokojivě stoupala a musila už dosáhnout nejméně čtyřiceti stupňů.

Co ta změna znamenala? Až dosud dávala fakta za pravdu Davyho teorii, ke které se hlásil i profesor Liddenbrock. Až dosud zvláštní projevy skal odrážejících teplo, účin elektřiny a magnetismu měnily hlavní přírodní zákony a připravily nám zcela mírnou teplotu, i když teorie o vnitřním žáru Země byla podle mne jedině správná a jedině vysvětlitelná. Neblížíme se snad teď k prostředí, kde se tyto jevy projeví v celé plnosti a kde žár uvádí skály do tekutého stavu? Bál jsem se toho, a proto jsem řekl profesorovi:

„Neutopíme-li se nebo neroztříštíme, nezemřeme-li hladem, zbývá nám ještě naděje, že budeme zaživa upáleni.“

Spokojil se jen s pokrčením ramen a ponořil se zas do svých úvah.

Uplynula hodina. Kromě mírného stoupnutí teploty nezměnila situaci žádná jiná událost. Konečně strýc přerušil ticho.

„Musíme něco podniknout,“ řekl.

„Podniknout?“ zeptal jsem se.

„Ano. Musíme sebrat novou sílu. Pokusíme-li se přísným šetřením zbytkem potravin prodloužit si život o několik hodin, budeme zesláblí až do konce.“ Ano, až do konce, který na sebe nedá dlouho čekat.“ Nuže, naskytne-li se nám možnost záchrany, budeme-li muset jednat, kde sebereme sílu k činu, budeme-li hladem zesláblí?“

„Ale když tenhle kousek masa zhltneme, strýčku, co nám pak zbude?“

„Nic, Axele, nic. Ale nasytíš se snad víc, budeš-li jídlo hltat jen očima? Uvažuješ jako člověk bez vůle, jako tvor bez energie.“

„A vy dosud neztrácíte naději?“ zvolal jsem podrážděně.

„Ne,“ odpověděl pevně strýc.

„Jakže? Vy ještě věříte v nějakou možnost záchrany?“

„Ano, samozřejmě ano. Dokud mi srdce bije, dokud mi pod kůží tepe krev, nepřipustím, aby jakýkoli tvor nadaný vůlí podlehl zoufalství.“ Jaká to slova! Člověk, který je pronášel za takových okolností, byl jistě podivuhodný svou nezlomností.

„Ale co tedy chcete dělat?“ ptal jsem se.

„Sníst zbytek potravy do posledního drobtu a získat tak ztracené síly. Bude to sice naše poslední jídlo, ale nechť! Aspoň místo vyčerpání se staneme zas lidmi.“

„Snězme to tedy!“ zvolal jsem.

Strýc vzal kus masa a několik sucharů zbylých po ztroskotání. Vše rozdělil na tři stejné díly a rozdal je. Na každého se dostalo sotva půl kilogramu potravy.

Profesor jedl hltavě, s jakýmsi horečným zanícením. Já jsem jedl navzdory hladu bez chuti, téměř s odporem. Hans pokojně, zvolna a nehlučně žvýkal každé sousto a vychutnával je klidně jako člověk, který se nemusí znepokojovat starostmi o budoucnost. Když pak prám důkladně prohlédl, našel láhev zpola naplněnou jalovcovou kořalkou. Podal nám ji. Tento blahodárný likér nám vrátil síly a trochu nás vzpružil.

„Förträfflig!“ řekl Hans a taky se napil.

„Výtečné,“ potvrdil strýc.

Nabyl jsem zas trochu naděje. Ale naše poslední jídlo už končilo. Bylo pět hodin ráno.

Člověk je tak utvářen, že jeho zdravotní stav ovlivňuje zpětně i stav duševní. Jakmile uspokojí svou potřebu jídla, velmi těžko si představuje hrůzy hladu. Tak i u nás po dlouhém půstu zvítězilo několik soust sucharů a masa nad minulým utrpením.

Po jídle se každý z nás věnoval svým úvahám. Na co asi myslel Hans, tento muž z nejkrajnějšího evropského západu,

člověk, který svým odevzdáním v ruce osudu předčil všechny Orientálce?

Má mysl se zabývala jen vzpomínkami a ty mě přiváděly na zemský povrch, který jsem neměl nikdy opouštět. Dům na Královské třídě, má ubohá Greta a dobrá Marta míjely jako zjevení před mýma očima, a v temném hučení, které se neslo skalním masívem, rozeznával jsem hukot pozemských měst.

Strýc byl „stále v pohotovosti“. S pochodní v ruce studoval pozorně utváření půdy. Snažil se určit naše postavení průzkumem nakupených zde vrstev. Je-ho výpočet, lépe řečeno odhad, mohl být ovšem jen přibližný. Vědec je však vždy vědcem, dovede-li si zachovat chladnokrevnost, a tuto vlastnost měl profesor Liddenbrock v neobvyklé míře.

Slyšel jsem, že si bručí nějaké výrazy z geologické vědy. Porozuměl jsem jim a proti vlastní vůli jsem se počal zajímat o jeho důležitý výzkum.

„Vyvřelá žula,“ řekl. „Jsme ještě v prahorách. Ale stoupáme! Stoupáme!

Kdo ví?“

Kdo ví? Tedy stále ještě doufal? Tápal rukou po svislé stěně a za několik vteřin pokračoval:

„Tohle je rula! Tohle je slídová břidlice! Dobrá! Brzy přijdou vrstvy prvohor a pak…“

Co tím chtěl říci? Mohl snad měřit sílu zemské kůry nad našimi hlavami?

Měl nějaký prostředek k takovým výpočtům? Ne. Tlakoměr ztratil a žádným odhadem jej nahradit nemohl.

Teplota zatím velmi rychle stoupala. Cítil jsem, že nás obklopuje horké ovzduší. Mohl jsem teplotu srovnat jen s teplotou u tavicích pecí při vypouštění tavby. Hans, strýc i já jsme musili postupně svléci kabáty a vesty. I nejtenčí oblek se stal příčinou nevolnosti, neřku-li utrpení.

„Nestoupáme snad k nějakému žhavému ohnisku?“ zvolal jsem, když se teplota dvojnásobně zvýšila.

„Ne,“ odpověděl strýc, „to není možné! To není možné!“

„A přesto je tato stěna horká,“ namítl jsem, když jsem ji ohmatal.

Ve chvíli, kdy jsem říkal tato slova, skropila mi ruku voda. Musil jsem ji co nejrychleji odtáhnout.

„Voda je vařící!“ vykřikl jsem.

Profesor mi tentokrát odpověděl jen zlostným gestem.

Mozek mi zaplavila nepřekonatelná hrůza a už jej neopustila. Tušil jsem blízkou katastrofu, jakou si ani nejodvážnější obrazivost nedovede představit.

Zprvu temná a nejasná myšlenka se mi v hlavě měnila v jistotu. Odmítal jsem ji, ale ona se vracela umíněně stále zpět. Neodvažoval jsem se ji vyslovit. A přece některá bezděčná zjištění mě v mém přesvědčení utvrdila. Při nejasném světle pochodně jsem v žulových vrstvách zjistil nepravidelné pohyby. Zřejmě zde dochází k jevu, při němž hraje důležitou roli elektřina.

A pak to hrozné vedro a ta vařící voda! Rozhodl jsem se podívat na busolu.

Zřejmě se zbláznila!