DO STAPI

Měla už být noc, ale na pětašedesáté rovnoběžce nesmí v polárních krajinách denní světlo v této době nikoho překvapit. Na Islandu v červnu a v červenci slunce nezapadá.

Teplota nicméně poklesla. Bylo mi zima a především jsem měl hlad. Blahořečili jsme stavení, které se pohostinsky otevřelo, aby nás přijalo.

Byl to jen rolnický dům, ale pohostinností to byl královský palác. Hospodář nám při příchodu podal ruku a zcela neobřadně nás vyzval, abychom šli za ním.

Říkám za ním, protože jít s ním nebylo možné. Do domu vedla dlouhá, úzká a temná chodba. Stavení bylo zbudováno z hrubě přitesaných klád. Z chodby se vcházelo do jednotlivých místností. Byly celkem čtyři: kuchyně, světnice s tkalcovským stavem, takzvaná badstofa, rodinná ložnice a nejlepší ze všech coby hostinský pokoj. Poněvadž však stavitel domu nepočítal při stavbě s postavou profesora Liddenbrocka, narazil strýc třikrát nebo čtyřikrát hlavou do stropních trámů.

Zavedli nás do našeho pokoje, velké místnosti s podlahou z udusané hlíny, osvětlené jediným oknem, jehož rám byl potažen málo průsvitnou beraní kůží.

Lůžka byla ze suchého sena v rámech z červeně natřeného dřeva, zdobeného islandskými příslovími. Ani jsem takové pohodlí nečekal. Bylo mi jen trochu nevolno ze zápachu sušených ryb, nakládaného masa a kyselého mléka.

Když jsme odložili svou cestovní výstroj, ozval se hlas našeho hostitele, zvoucí nás do kuchyně. Byla to i za největších mrazů jediná místnost, kde se topilo.

Strýc si pospíšil s přijetím přátelské nabídky. Šel jsem za ním.

Kuchyňský krb měl starodávný tvar. Uprostřed místnosti stál místo plotny prostý kámen. Ve střeše byla díra, kterou unikal kouř. Kuchyně sloužila zároveň jako jídelna.

Při našem vstupu nás hostitel pozdravil, jako by nás byl ještě neviděl, slovem „saellvertu“, což znamená „buďte zdrávi“. A přistoupil k nám, aby nás políbil na tvář.

Jeho žena pronesla po něm stejná slova a provedla stejný obřad. Oba manželé si pak položili pravou ruku na srdce a hluboce se uklonili.

Musím hned říci, že Islanďanka byla matkou devatenácti dětí, velkých i malých, motajících se v oblacích kouře, který plnil z krbu celou místnost. Každou chvíli vystoupila z dýmu jiná, plavá a trochu melancholická tvář. Vypadalo to jako průvod špatně umytých andělů.

Uvítali jsme se s tou drobotinou velmi vlídně a za chvíli jsme měli tři nebo čtyři z chlapců na ramenou, stejný počet na kolenou a zbytek se nám pletl mezi nohama. Ti, kteří už uměli mluvit, opakovali „saellvertu“ ve všech představitelných tóninách. A ti, kteří ještě nemluvili, křičeli aspoň, jak uměli.

Tento koncert byl přerušen oznámením večeře. V té chvíli se taky vrátil lovec, který byl dohlédnout na nakrmení koní, to jest pustil je hospodárně na pastvu. Ubohá zvířata se měla spokojit okusováním sporé trávy a málo výživných chaluh mezi skalisky. A nazítří měla pokračovat v práci dnešního dne.

„Saellvertu,“ řekl Hans při vstupu.

A pak klidně, automaticky, aniž by jeden polibek odlišil od druhého, políbil hostitele, hostitelku i jejich devatenáct dětí.

Po skončeném obřadu si nás všech čtyřiadvacet sedlo ke stolu, doslova jeden na druhého: ti nejšťastnější měli na klíně jen dvě děti.

Při polévce nastalo v tomto malém světě ticho. Vlády nabyla přirozená mlčenlivost, vlastní dokonce i islandským uličníkům. Hostitel nám nalil docela chutnou polévku a pak nám dal obrovské porce sušených ryb, plovoucích ve dvacetiletém kyselém másle, které je opravdu lepší než máslo čerstvé, aspoň podle islandských gastronomických představ. K tomu jsme měli „skyr“, totiž ja-kési sedlé mléko, suchary a šťávu z jalovcových bobulí. Popíjeli jsme syrovátku s vodou, které se zde říká „blanda“. Nemohu posoudit, zda byla tato prostá strava dobrá nebo ne. Měl jsem hlad a do posledního sousta jsem vyjedl i pohankovou kaši, podanou jako zákusek.

Po večeři děti zmizely. Dospělí si sedli ke krbu, v němž hořela rašelina, vřes, kravský trus a suché rybí kosti. Po tomto „zahřátí“ se jednotlivé skupiny rozešly do svých místností. Hostitelka se podle místního zvyku nabídla, že nám stáhne boty a ponožky. Po našem nejzdvořilejším odmítnutí však už nenaléhala. A já jsem se mohl uložit na své lůžko ze sena.

Nazítří v pět hodin ráno jsme se s islandskými venkovany rozloučili. Strýc je jen s velkou námahou přiměl k přijetí patřičné odměny a Hans dal znamení k odjezdu.

Sto kroků za Gardärem se počal vzhled kraje měnit. Bažinatá půda jízdu velmi ztěžovala. Vpravo od nás se donekonečna táhla řada hor jako obrovský pás přirozených hradeb. Častokrát jsme se musili brodit přes potoky, aniž jsme naštěstí promáčeli svá zavazadla.

Kraj se stále výrazněji měnil v pustinu. Občas se nám však přece zdálo, že se v dálce mihl lidský stín. Když nás zákruty cesty přivedly k jednomu z těchto stínů, pocítil jsem náhle prudký odpor při pohledu na zduřelou hlavu s lesklou kůží bez vlasů a na tělo plné odporných vředů, které prozrazovaly díry v ubohých cárech.

Nešťastné stvoření však nepřišlo s nataženou dlaní k nám. Dalo se naopak na útěk, ale ne tak rychle, aby je Hans nestačil pozdravit obvyklým „saellvertu“.

„Spetelsk,“ řekl pak.

„Malomocný,“ opakoval strýc.

Již pouhé slovo ve mně vzbudilo odpor. Strašný výskyt lepry je však na Islandu běžný. Malomocenství tam však není nakažlivé, nýbrž dědičné. Proto je těmto nešťastníkům sňatek zakázán.

Strašný zjev nemohl přirozeně nijak zjasnit naši cestu, která se stávala stále smutnější. Pod našima nohama zmizely i poslední trsy trávy. Nerostl zde jediný strom kromě několika skupin zakrslých bříz, podobných spíš křoviskům. Nebylo zde jediné zvíře kromě několika koní, kteří tu bloudili chmurnými pláněmi. Občas se v šedých oblacích objevil sokol, prchající plným letem k jižním končinám.

Podlehl jsem melancholii divokého kraje a vracel se ve vzpomínkách do vlasti.

Brzy jsme musili překročit několik bezvýznamných fjordů a pak skutečný záliv. Odliv nám jej umožnil přejít bez čekání a dorazit k samotě Alftanesu, ležící míli odtud.

Když jsme se přebrodili přes dvě řeky bohaté na pstruhy a štiky a nazývané Alfa a Heta, musili jsme přenocovat v opuštěném stavení, jako stvořeném pro návštěvy všech skřítků skandinávské mytologie. Přinejmenším si je zvolil za sídlo duch mrazu a po celou noc tam prováděl své rejdy.

Ani příštího dne nedošlo k žádné zvláštní příhodě. Stále táž bažinatá krajina, jednotvárná a smutná. Večer jsme měli za sebou polovinu celé cesty. Spali jsme na „statku“ Krosolbtu.

Dne 19. června se po osmihodinovém pochodu objevila pod našima nohama lávová půda. Tomuto druhu terénu tu říkají „hraun“. Na povrchu rozbrázděná láva vypadala jako tlusté kabely, někde natažené, jinde do sebe stočené. Obrovský lávový proud sestupoval ze sousedních hor, ze sopek dnes už vyhaslých, jejichž trosky však svědčily o bývalé síle. Tu a tam vystupovaly ještě páry z horkých pramenů. Neměli jsme ovšem čas prozkoumat všechny tyto jevy. Musili jsme jet dál. Brzy se pod nohama našich koní objevily zas bažiny s četnými jezír-ky. Mířili jsme teď na západ. Objeli jsme velkou zátoku Faxa a před námi ve vzdálenosti pěti mil se objevil dvojitý vrchol Sneffelsu.

Koně šli dobře. Obtížný terén je nezastavil. Já jsem však už byl velmi unaven. Strýc zůstával stejně vytrvalý jako prvního dne. Nemohl jsem se ubránit obdivu, stejně jako jsem obdivoval lovce, který naši výpravu pokládal za pouhou procházku.

V sobotu 20. června v šest hodin večer jsme dojeli do Büdiru. Je to vesnice na břehu moře, kde lovec požádal o smluvenou odměnu. Strýc se s ním vyrovnal. Pohostinství nám nabídla Hansova rodina, vlastně jeho strýcové a vlastní bratranci. Přijali nás dobře. Nechtěl jsem sice zneužívat jejich pohostinství, ale velmi ochotně bych si byl u nich odpočinul. Ale strýc, jako by odpočinek nepotřeboval, byl jiného mínění. A tak jsme musili ráno vsednout zas na naše výtečná zvířata.

Půda už prozrazovala blízkost hory. Její žulový podklad vystupoval místy na povrch jako kořeny starého dubu. Objeli jsme celé obrovské úpatí sopky. Strýc ji nespouštěl z očí. Mával rukama, jako by ji vyzýval a říkal jí: Tebe, obře, zkrotím!

Konečně po čtyřiadvacetihodinové cestě se koně sami zastavili přede dveřmi fary ve Stapi.