STRÝC VYZVÍDÁ
Oběd byl už připraven. Profesor Liddenbrock ho pozřel nesmírně hltavě, protože nucený půst mu změnil žaludek v hlubokou propast. Oběd sám, spíš dánský než islandský, nebyl nic pozoruhodného. Ale náš hostitel, spíš islandský než dánský, mi připomínal hrdiny staré pohostinnosti. Zdálo se mi, že jsme u něho víc doma než on sám.
Rozhovor byl veden v domácím jazyku, do něhož strýc mísil němčinu a pan Fridriksson latinu, abych jim rozuměl. Jak se na vědce sluší, hovořili o vědeckých otázkách. Profesor Liddenbrock však byl velmi zdrženlivý a očima mi při každé větě doporučoval, abych pomlčel o našich příštích plánech.
Pan Fridriksson se strýce především vyptával na výsledky jeho pátrání v knihovně.
„Vaše knihovna,“ odpověděl strýc, „se skládá jen z několika neúplných svazků v poloprázdných přihrádkách.“
„Jakže?“ zvolal pan Fridriksson. „Máme přece osm tisíc svazků, mezi nimiž je mnoho velmi cenných a vzácných, díla ve starém skandinávském jazyku a novinky, kterými nás Kodaň každoročně zásobuje.“
„Ale kde je těch osm tisíc svazků? Já sám…“
„Ach pane Liddenbrocku, obíhají krajem. Tady není jediný rolník, jediný rybář, který by neuměl číst a nečetl. My si myslíme, že knihy nemají ležet za železnými mřížemi, daleko od zraků zájemců, nýbrž že jsou určeny k opotřebovávání před zraky čtenářů. A tak jdou všechny svazky z ruky do ruky, prolistovávány, znovu a znovu čteny a často se vracejí do svých přihrádek až po roční nebo dvouleté nepřítomnosti.“
„Ale cizinci samozřejmě…,“ začal s jistým pohrdáním strýc.
„Co chcete? Cizinci mají doma své knihovny a tady se musí vzdělávat především naši venkované. Opakuji vám, že zálibu ve studiu mají Islanďané v krvi.
Tak roku 1816 jsme založili Literární společnost. Pracuje skvěle. Cizí učenci si pokládají za čest být jejími členy. Vydává knihy určené k výchově našich krajanů a koná zemi skutečně platné služby. Chcete-li se stát jedním z členů dopisovatelů, pane Liddenbrocku, udělal byste nám velkou radost.“ Strýc, který už byl členem stovky vědeckých společností, přijal nabídku tak ochotně, že to pana Fridrikssona dojalo.
„Nyní mi řekněte, které knihy byste chtěl v naší knihovně najít,“ pokračoval náš hostitel. „Možná že bych vám v tom mohl poradit.“ Pohlédl jsem na strýce. Váhal s odpovědí. To se už týkalo přímo jeho záměrů. A přece se po chvíli přemýšlení rozhodl promluvit.
„Pane Fridrikssone,“ řekl, „chtěl bych vědět, zda mezi starými spisy máte díla Arna Saknussemma.“
„Arna Saknussemma?“ opáčil reykjavický profesor. „Máte na mysli učence ze šestnáctého století, velkého přírodovědce, velkého chemika a zároveň velkého cestovatele?“
„Právě toho.“
„Jednu ze slavných postav islandské literatury a vědy?
„Přesně tak.“
„Muže ze všech nejproslulejšího?“
„Souhlasím s vámi.“
„Jehož odvaha se vyrovnala jeho géniu?“
„Vidím, že ho velmi dobře znáte.“
Strýc se zachvíval radostí, když slyšel o svém hrdinovi takto hovořit. Pana Fridrikssona očima přímo hltal.
„Tak co je s jeho spisy?“ ptal se.
„S jeho spisy? Nemáme je.“
„Cože, na Islandu?“
„Nejsou ani na Islandu, ani nikde jinde.“
„A proč?“
„Protože Arne Saknussemm byl pronásledován jako kacíř a roku 1573 byla všechna jeho díla v Kodani spálena rukou kata.“
„Výborně! Skvělé!“ zvolal strýc k velkému rozhořčení profesora přírodních věd.
„No tohle!“ vyrazil pobouřený Islanďan.
„Ano, tím je vše vysvětleno, vše hraje, vše je jasné. Teď chápu, proč Saknussemm, daný na index a přinucený tajit objevy svého génia, musil své tajemství ukrýt do nepochopitelného kryptogramu…“
„Jaké tajemství?“ zeptal se živě pan Fridriksson.
„Tajemství… které…,“ koktal strýc.
„Máte snad nějaký zvláštní dokument?“ pokračoval náš hostitel.
„Ne… Byl to jen čirý předpoklad.“
„Dobrá,“ odpověděl pan Fridriksson, který byl tak šetrný, že na svého zřejmě zmateného hosta už nenaléhal. „Doufám,“ dodal jen, „že neopustíte náš ostrov, dokud nevyčerpáte všechno jeho nerostné bohatství.“
„To jistě,“ odpověděl strýc. „Přicházím však trochu pozdě. Už tudy prošlo mnoho vědců.“
„Ano, pane Liddenbrocku. Práce pánů Olafsena a Povelsena, vykonané zde na králův příkaz, Troilova studia, vědecká výprava pánů Gaimarda a Roberta na palubě francouzské lodi Recherche a naposled objevy učenců z lodi Reine-Hortense neobvykle přispěly k poznání Islandu. Věřte mi však, že tu je práce ještě dost!“
„Myslíte?“ ptal se strýc s dobráckým výrazem, snaže se potlačit zásvit ve svých očích.
„Ano. Kolik neznámých hor, ledovců a sopek tu ještě zbývá prozkoumat!
Nemusíte chodit ani daleko. Jen pohleďte na tu horu, co se tyčí tamhle na obzoru! Je to Sneffels.“
„Ach,“ vydychl strýc. „Sneffels!“
„Ano, jedna z nejzajímavějších sopek, jejíž kráter je málokdy navštěvován.“
„Je to vyhaslá sopka?“
„Ano, už pět set let.“
„Nu, mám opravdu chuť začít se svými geologickými výzkumy u Seffel…
Fessel… nebo jak jste to řekl?“ odpověděl strýc a třel si přitom nohy, aby nevyskočil.
„Sneffels,“ opravil ho výtečný pan Fridriksson.
Tato část hovoru byla vedena latinsky. Rozuměl jsem všemu a jen stěží jsem zachoval vážnost, když se strýc snažil skrýt své uspokojení, které z něho přímo čišelo. Nasadil si docela nevinný výraz, který se podobal úšklebku starého čerta.
„Ano,“ řekl, „vaše slova mě přivedla k rozhodnutí pokusit se vystoupit na Sneffels a prostudovat snad jeho kráter.“
„Velmi lituji,“ odpověděl pan Fridriksson, „že mi mé zaměstnání nedovolí jít s vámi. Velmi rád bych tam šel pro svou radost i pro svůj prospěch.“
„Ach ne, ne, ne,“ řekl rychle strýc. „Nechceme vás nijak obtěžovat, pane Fridrikssone. Z celého srdce vám děkuji. Přítomnost vědce vašeho věhlasu by nám byla velmi užitečná, ale povinnosti vašeho povolání…“ Chci věřit, že náš hostitel při své důvěřivosti a islandské povaze nepochopil strýcovu nehoráznou zlomyslnost.
„Plně vám schvaluji, pane Liddenbrocku, že chcete začít s touto sopkou,“ řekl. „Bude to pro vás pravá žeň zajímavých zjištění. Řekněte mi však, jak se chcete dostat na poloostrov Sneffels?“
„Po moři, cestou přes zátoku. To je nejrychlejší cesta.
„Snad; ale tou se pustit nemůžete.“
„Proč?“
„Protože nemáme v Reykjavíku ani jeden člun.“
„K čertu!“
„Budete musit jít po zemi podle pobřeží. Bude to delší, ale zajímavější.“
„Dobrá. Budu hledět najít si nějakého vůdce.“
„Jednoho bych vám mohl právě nabídnout.“
„Je to člověk spolehlivý a inteligentní?“
„Ano. Bydlí na poloostrově a je to velmi obratný lovec kajek, budete s ním spokojen. Mluví dokonale dánsky.“
„Kdy bych ho mohl vidět?“
„Zítra, chcete-li!“
„Proč ne už dnes?“
„Protože přijde zítra.“
„Zítra tedy,“ odpověděl strýc s povzdechem.
Tento důležitý rozhovor skončil za několik minut poté srdečným poděkováním německého profesora profesoru islandskému. Během oběda se strýc dověděl mnoho důležitého, mezi jiným i Saknussemmův příběh a důvod k napsání tajuplného dokumentu. Zjistil taky, že ho hostitel na jeho výpravě nebude doprovázet a zítra že tu bude k jeho službám vůdce.