CESTA DO GARDÄRU

Vyjeli jsme za podmračného, ale stalého počasí. Nemuseli jsme se bát ani únavného horka, ani velkých lijavců. Bylo to pravé počasí pro turisty.

Radost z jízdy na koni neznámou krajinou mi ulehčila počátek našeho dobrodružství. Pocítil jsem plně štěstí cestovatele, složené z touhy po poznání a z volnosti. Začínal jsem se s celou tou záležitostí smiřovat.

Co mi ostatně hrozí? pomyslil jsem si. Cestovat nejzajímavějším krajem!

Vystoupit na nesmírně zajímavou horu! V nejhorším případě sestoupit na dno vyhaslého kráteru! Je přece jasné, že Saknussemm neudělal nic jiného. A existence chodby, vedoucí do středu Země je čirá fantazie, čirá nemožnost. Udělejme tedy to, co je na celé výpravě dobré, a nesmlouvejme!

Když jsem byl u konce těchto úvah, opouštěli jsme již Reykjavík.

Hans kráčel vpředu rychlým, pravidelným a vytrvalým krokem. Oba koně s našimi zavazadly na hřbetech šli za ním. Nemusili jsme je vůbec řídit. Pak jsem jel já se strýcem. Rozhodně jsme se na malých, ale silných koních nevyjímali špatně.

Island patří mezi velké evropské ostrovy. Má 103 000 km2 a přes 140 000

obyvatel. Zeměpisci jej rozdělili na čtyři části. My právě projížděli napříč částí, která se jmenuje Jihozápadní oblast, islandsky Sudvestr Fjordungr.

Hans po výjezdu z Reykjavíku zamířil ihned k mořskému břehu. Projížděli jsme chudými pastvisky, která se marně snažila o zelenou barvu. Vítězila na nich barva žlutá. Rozryté vrcholky trachytových pahorků se ztrácely na obzoru ve východní mlze. Chvílemi zajiskřila na svazích vzdálených hor sněhová pole, odráže-jící rozptýlené světlo. Několik odvážně čnějících štítů pronikalo šedými mraky a vyčnívalo nad pohyblivou clonou par jako skaliska rozsetá po nebi.

Místy se hřebeny pustých skal svažovaly k moři a vnikaly do pastvisk. Naši koně si ostatně pudově vybírali vhodná místa, takže nikde nezpomalovali krok.

Strýc si ani nemohl dopřát radosti z pobízení zvířat hlasem nebo bičem. Koně mu nedali možnost k projevům netrpělivosti. Nemohl jsem se ubránit smíchu, když jsem se díval, jak sedí na svém koníku. Dlouhýma nohama se dotýkal země, takže se podobal šestiho-dinovému kentaurovi.

„Výtečné zvíře! Výtečné zvíře!“ opakoval. „Uvidíš, Axele, že islandského koně nepředčí v inteligenci žádné jiné zvíře. Sníh, bouře, neschůdné cesty, skály, ledovce – nic ho nezastaví. Je odvážný, opatrný, jistý. Neudělá chybný krok, niče-ho si nevšimne. Octne-li se mu v cestě řeka nebo fjord, a to se tady stane, uvidíš, že se vrhne do vody jako obojživelník a dostane se ihned na druhý břeh. Nepo-pohánějme ho však, nechme ho jednat a uděláme vzájemnou pomocí lehce deset mil denně?“

„My snad ano,“ řekl jsem, „ale co vůdce?“

„Ach, to mě vůbec netrápí. Tito lidé chodí a ani nevědí jak. A ten náš se pohybuje tak málo, že se nemůže unavit. Já mu ostatně podle potřeby půjčím svého koně. Za chvíli stejně dostanu křeče a budu se musit trochu projít. Rukám je dobře, ale o nohy musím pečovat.“

Přesto jsme však postupovali rychle. Kraj tu už byl téměř pustý. Jen tu a tam stála osamělá farma, takzvaný boër, vybudovaný ze dřeva, z hlíny a z kusů lávy. Vypadal jako žebrák u cesty. Sešlé chatrče jako by volaly po smilování chodců, takže jim člověk div nenabízel almužnu. V tomto kraji nebyly vůbec žádné cesty ani stezky a šlépěje řídkých chodců mizely rychle pod sporou trávou.

A přesto tento kraj, pár kroků od hlavního města, patří mezi obydlené a obdělávané části Islandu. Jak asi vypadají kraje pustší než tato poušť? Během jízdy půl míle dlouhé jsme nezahlédli jediného rolníka na prahu své chatrče, jediného divokého pastevce, pasoucího stádo méně divoké než on sám. Zahlédli jsme jen několik krav a beranů ponechaných bez dozoru. Jak asi vypadají kraje rozryté a rozbrázděné vulkanickou činností zrozené za sopečných výbuchů a za podzemních otřesů půdy?

Bylo nám souzeno poznat je později. Ale po prohlídce Olsenovy mapy jsem viděl, že cestou podle křivolakého pobřeží se jim vyhneme. Nejsilnější sopečné projevy se skutečně soustřeďují ve vnitrozemí ostrova. Tam se táhnou vodorovné vrstvy nakupených skal, nazývané ve skandinávských jazycích „trapps“. Jsou to vrstvy trachytu, čedičové a tufové vyvřeliny i všechny ostatní složky sopečných hmot, proudy lávy a roztaveného porfyru. Dodávají krajině až nadpřirozeně úděsný ráz. Dovedl jsem si už představit podívanou, která na nás čeká na poloostrově Sneffelsu, kde všechny tyto hmoty sopečného původu vytvářejí strašný chaos.

Za dvě hodiny po opuštění Reykjavíku jsme přijeli do osady Gufunes, s hlavním kostelem, nazývaným Aoalkirkja. Nebylo tam nic pozoruhodného. Jen několik domů. Stěží tolik, aby to stačilo na německou vesničku.

Hans se tam na půlhodinku zastavil. Rozdělil nám skromnou přesnídávku, odpověděl několika ano a ne na strýcovy dotazy o další cestě a na otázku, kde chce strávit noc, odpověděl:

„V Gardäru.“

Podíval jsem se na mapu, abych zjistil, co to ten Gardär je. Našel jsem osadu tohoto jména na pobřeží Hvalfordu, čtyři míle od Reykjavíku. Ukázal jsem ji strýci.

„Jenom čtyři míle!“ řekl. „Čtyři míle z dvaadvaceti! T je pěkná procházka!“ Chtěl o tom pohovořit s vůdcem, ale ten mu nepověděl, postavil se před koně a vydal se zas na cestu.

Po třech hodinách jízdy bezbarvou trávou pastvin jsme musili objet Kollafjörd obloukem mnohem kratším a schůdnějším, než byla cesta přes záliv. Brzy jsme vjeli do „pingstaoeru“, do místa veřejných soudů, nazvaného Ejulberg, kde na věži by bylo právě odbíjelo poledne, kdyby ovšem islandské kostely byly tak bohaté, aby mohly mít hodiny. Podobají se tím svým farníkům, kteří taky nemají hodiny a docela se bez nich obejdou.

Tam si naši koně odpočinuli. Pak se pustili po úzkém pruhu pobřeží mezi pásem pahorků a mořem a dovezli nás bez zastávky až do Brantaru a o míli dál do Saurboëru s přidruženým kostelem, stojícím na jižním pobřeží Hvalfjördu.

Byly čtyři hodiny odpoledne, ujeli jsme čtyři míle.

Fjord byl v těchto místech široký nejmíň půl míle. Vlny tam s hlukem narážely na ostrá skaliska. Záliv se široce rozvíral mezi dvěma skalními stěnami se strmými svahy, vysokými tři tisíce stop a pozoruhodnými svými hnědými vrstvami, které oddělovaly pruhy narůžovělého tufu. Přes inteligenci našich koní bych si byl pranic nesliboval od cesty přes mořské rameno na zádech jakéhokoli čtvernožce.

„I když jsou inteligentní,“ řekl jsem, „neodvážili by se takového přechodu.

Chci být rozhodně rozumnější než oni.“

Strýc nechtěl ani slyšet. Zamířil přímo k pobřeží. Jeho kůň však přičichl k první vlně a zastavil se. Přesto chtěl strýc provést svou a nutil ho vpřed. Zvíře potřáslo hlavou a znovu couvlo. Následovaly nadávky a rány bičem, ale kůň počal vyhazovat a snažil se jezdce shodit. Nakonec koník poklesl v kolenou, podklouzl pod profesorovýma nohama a nechal ho stát na dvou pobřežních kamenech, kde vypadal jako rhodský kolos.

„Ach ty prokletá bestie!“ zvolal jezdec, náhle změněný v pěšáka a pokořený jako opěšaly jezdecký důstojník.

„Fárja!“ řekl mu vůdce a ťukl ho do ramene.

„Cože, přívoz?“

„Der,“ odpověděl Hans a ukázal na převozní pramici.

„No tohle!“ zvolal jsem. „Tady je přívoz?“

„Proč se to neřeklo? Nuže, vpřed!“

„Tidvatten,“ pokračoval vůdce.

„Co říká?“

„Říká příliv,“ odpověděl strýc, překládaje mi dánské slovo.

„Opravdu. Musíme čekat na příliv?“

„Forbida?“ ptal se strýc.

„Ja,“ odpověděl Hans.

Strýc dupl zlostně nohou, zatímco koně zamířili k pramici.

Chápal jsem dobře nutnost počkat na určitý stav přílivu k plavbě přes fjord.

A sice na chvíli, kdy moře při vrcholícím přílivu je nejtišší. Pak je proud od moře i k moři téměř neznatelný a pramice nemůže být stržena ani do hloubi zálivu, ani do oceánu.

Příhodná chvíle nastala až v šest hodin večer. Strýc, já, vůdce a čtyři koně s nákladem zaujali místa na ploché a dost vratké pramici. Byl jsem zvyklý na labské parní přívozy, a tak jsem převozníkova vesla pokládal za mechanizaci velmi břídilskou. K plavbě přes fjord jsme potřebovali celou hodinu. Ale i tato cesta konečně bez zvláštních příhod skončila. Za půl hodiny jsme už byli v Gardäru.