ZÁVĚR

To je závěr vyprávění, jemuž odepřou víru i lidé zvyklí ničemu se nedivit. Já jsem však předem obrněn vůči lidské nedůvěře.

Strombolští rybáři nás přijali s patřičnými ohledy vůči trosečníkům. Dali nám oděv i jídlo. Po osmačtyřicetihodinovém čekání nás 31. srpna převezl jednostěžník do Messiny, kde jsme se po několikadenním odpočinku zbavili vší únavy.

V pátek 4. září jsme nasedli na palubu lodi Volturne, což byl jeden z parníků francouzské poštovní dopravy. V myslích jsme se stále zabývali jen jedinou věcí: tou prokletou busolou. Její nevysvětlitelné projevy mě doopravdy trápily. Dne 9.

září večer jsme přistáli v Hamburku.

Odmítám popisovat Martino překvapení a Gretinu radost.

„Teď, když jsi hrdina,“ řekla mi má drahá snoubenka, „nebudeš mě už muset opouštět, Axele!“

Podíval jsem se na ni. Plakala a přitom se usmívala.

Dovedete si jistě představit, jakou senzaci vyvolal v Hamburku návrat profesora Liddenbrocka. Díky Martině povídavosti roznesla se zpráva o jeho cestě do středu Země po celém světě. Nikdo tomu nechtěl věřit, a kdo strýce znovu spatřil, nevěřil o nic víc.

Ale Hansova přítomnost a některé informace došlé z Islandu veřejné mínění zvolna pozměnily.

Strýc se tak stal velkým mužem a já synovcem velkého muže, což už taky něco znamená.

Správa města uspořádala na naši počest velkou slavnost. Na gymnasiu byla veřejná přednáška, na níž profesor vypravoval o své cestě a neuvedl jen záhadnou věc s busolou. Téhož dne uložil v městském archívu Saknussemmův dokument a vyjádřil svou upřímnou lítost nad tím, že okolnosti silnější než jeho vůle mu znemožnily sledovat stopy islandského cestovatele až do středu Země. Byl ve své slávě skromný, čímž jeho pověst jen stoupla.

Tolik poct muselo nezbytně vyvolat i mnoho závisti. To se taky stalo. Protože strýcovy teorie, doložené zjištěnými fakty, odporovaly současnému stavu vědeckých znalostí o vnitřní teplotě Země, musil se profesor Liddenbrock pustit slovem i perem do významných diskusí s učenci všech zemí.

Já sám jsem nemohl uznat jeho teorii o ochlazování Země. Navzdory tomu, co jsem viděl, věřím a stále budu věřit ve žhavý stav zemského středu. Přiznávám jen, že některé, dosud nedostatečně určené okolnosti mohou tento zákon pozměnit vlivem zcela přirozených jevů.

V době, kdy se o těchto otázkách diskutovalo nejžhavěji, postihl strýce opravdový zármutek. Přes jeho naléhání opustil Hans Hamburk. Člověk, kterému jsme vděčili za vše, nedovolil nám splatit naše dluhy. Byl postižen bolným steskem po Islandu.

„Fárval,“ řekl jednoho dne a po tomto prostém slově na rozloučenou odplul do Reykjavíku, kam se taky šťastně dostal.

Byli jsme našemu lovci kajek nesmírně zavázáni. A i jeho nepřítomnost nedá na něho zapomenout tem, kterým zachránil život. Já sám rozhodně nezemřu dříve, dokud ho ještě jednou nespatřím.

Na závěr musím dodat, že naše kniha Cesta do středu Země se stala světovou senzací. Byla přeložena a vytištěna ve všech jazycích. Nejvážnější časopisy z ní uveřejnily hlavni příběhy, které byly komentovány, napadány a hájeny se stejným zanícením v táboře příznivců jako odpůrců. A vzácná věc! Strýc se po celý život těšil získané slávě, která se donesla až k proslulému majiteli cirkusu, panu Barnumovi. Ten se strýci nabídl, že ho bude za nesmírně vysokou odměnu

„ukazovat“ ve Spojených státech.

Ale celou tu slávu neustále doprovázela mrzutá, ne-li mučivá záležitost.

Stále zůstával nevysvětlitelný případ s busolou. A pro vědce se nevysvětlitelný jev stává pravou mukou. Osud však chystal strýci ničím nezkalené štěstí.

Jednoho dne jsem si při pořádání sbírek ve strýcově pracovně všiml jeho busoly. Začal jsem si ji prohlížet.

Ležela teď už šest měsíců v koutě a málo se starala o trápení, které vyvolala.

Jaké však bylo mé překvapení! Vykřikl jsem. Profesor přiběhl.

„Co je?“ ptal se

„Ta busola…“

„Vždyť její střelka ukazuje k jihu,

„Co to povídáš?“

„Podívejte se! Póly se vyměnily!“

„Vyměnily?“

Strýc se podíval, ověřil si to a roztřásl celý dům obrovským skokem. V jeho i v mé hlavě bylo rázem jasno.

Když byl strýc schopen slova, zvolal:

„Tak tedy po našem příchodu k Saknussemmovu mysu ta proklatá busola ukazovala k jihu místo k severu?

„Určitě.“

„Tím je tedy náš omyl vysvětlen. Ale čím mohlo k záměně pólů dojít?“

„To je zcela prosté.“

„Tak mi to vysvětli, chlapče!“

„Za bouře na Liddenbrockově moři zmagnetizoval onen kulový blesk všechno železo na prámu a tím naši busolu prostě převrátil.“

„Ach, ten kousek nám tedy zahrála elektřina!“ zvolal strýc a dal se do smíchu.

Od toho dne byl profesor Liddenbrock nejšťastnějším ze všech vědců a já nejšťastnějším z lidí, protože hezká Greta se zřekla svého postavení sirotka a za

ujala v domě na Královské třídě postavení neteře a manželky. Nemusím snad dodávat, že jejím strýcem se stal slavný profesor Otto Liddenbrock, člen kore

spondent všech vědeckých a mineralogických společností pěti dílů světa.