VODA

Po celou hodinu jsem si v umdlévajícím mozku představoval všechny možné důvody, které přinutily klidného lovce k jednání. Hlavou se mi honily nejšíle-nější myšlenky. Myslil jsem už, že se z toho zblázním.

Ale v hloubi propasti se konečně ozval zvuk kroků. Hans vystupoval nahoru. Po stěnách se plížilo nejasné světlo a náhle se vyhouplo z ústí chodby. Hans se objevil.

Přistoupil ke strýci, položil mu ruku na rameno a jemně ho vzbudil. Strýc vstal.

„Co je?“ ptal se.

„Vatten,“ odpověděl lovec.

Musím věřit, že působením krutých bolestí se člověk stává polyglotem. Neznal jsem ani slovo dánsky, a přece jsem pudově vůdcově slovu porozuměl.

„Voda! Voda!“ vykřikl jsem a zatleskal v nesmyslném gestu.

„Voda!“ opakoval strýc. „Hvar?“ ptal se Islanďana.

„Nedat,“ odpověděl Hans.

„Kde? Dole?“ Pochopil jsem vše. Popadl jsem lovce za ruku a tiskl ji, zatím-co on na mne hleděl docela klidně.

Přípravy k cestě netrvaly dlouho. Brzy jsme sestupovali chodbou, jejíž dno klesalo o půl metru na půldruhého metru.

Za hodinu jsme zřetelně zaslechli v žulových stěnách nezvyklý zvuk, jakési temné hučení jako vzdálené hřmění. Když jsme po první půlhodině chůze nena-razili na žádný pramen, cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje úzkost. Ale strýc mi původ onoho zvuku vysvětlil.

„Hans se nemýlil,“ řekl. „To, co tu slyšíš, je hukot bystřiny.“

„Bystřiny?“ zvolal jsem.

„Nelze o tom pochybovat. Kolem nás proudí podzemní řeka.“ Zrychlili jsme krok, povzbuzeni novou nadějí. Únavu jsem už necítil. Jen pouhé šumění vody mě osvěžilo. Bystřina, tekoucí dosud nad našimi hlavami, valila se nyní v levé stěně hučivými skoky. Kladl jsem často ruku na skálu s nadě-

jí, že najdu stopy vlhkosti a prosakování. Marně však.

Uplynula další půlhodina. Ušli jsme další půl míle.

Teď už bylo jasné, že lovec za své nepřítomnosti nemohl svůj průzkum dovést až sem. Veden zvláštním pudem horalů, citlivých na vlhkost, „vycítil“ bystřinu i skrze skálu, ale vzácnou tekutinu určitě nespatřil; byl by už uhasil vlastní žízeň.

Brzy jsme zjistili, že půjdeme-li dál, budeme se od bystřiny vzdalovat. Její hukot slábl.

Vrátili jsme se. Hans se zastavil právě na místě, kde se zdála bystřina nejblíž.

Sedl jsem si u stěny, za níž na tři čtvrtě metru ode mne se valila s nesmírnou prudkostí podzemní řeka. Ale žulová stěna nás stále od ní oddělovala.

Bez uvažování, bez přemýšlení o prostředku, jak si opatřit vodu, podlehl jsem zas prvnímu náporu zoufalství.

Hans se na mne podíval a mně se zdálo, že se mu na rtech objevil úsměv.

Vstal a vzal si lampu. Sel jsem za ním. Zamířil ke stěně. Díval jsem se, co dělá. Přiložil ucho k suché skále a s neustálým pečlivým nasloucháním zvolna postupoval. Pochopil jsem, že hledá přesné místo, kde se bystřina ozývá nejsilněji.

Našel je v levé postranní stěně asi metr nad zemí.

Byl jsem nesmírně vzrušen. Netroufal jsem si hádat, co lovec udělá. Ale musil jsem to pochopit, blahopřát mu a zavalit ho díky, když se chopil špičáku, aby se pustil přímo do skály.

„Zachráněni! Zachráněni!“ vykřikl jsem.

„Ano,“ opakoval strýc nadšeně. „Hans má pravdu! Věru, statečný chlapík!

My bychom na to nepřišli.“

To rád věřím. Tento prostředek by nás byl přes svou prostotu nenapadl.

Není však nic nebezpečnějšího než použít v této části zemské kůry špičáku. Co když dojde k závalu, který nás rozdrtí? Co když nás zaplaví bystřina, vyrazí-li ze skály? Nebyly to nijak přehnané obavy. Ale ani nebezpečí závalu nebo zaplavení nás nemohlo zastavit. Měli jsme takovou žízeň, že bychom se kvůli vodě prokopali i do lůna oceánu. Hans se dal do práce, kterou bychom byli ani strýc, ani já, nedokázali. Puzeni netrpělivostí, byli bychom prudkými ranami skálu roztříštili.

Vůdce zvolna skálu ohledal mnoha opakovanými slabšími údery a vytesal v ní otvor jen na patnáct centimetrů široký. Slyšel jsem, jak hukot bystřiny sílí, a zdálo se mi, že blahodárná voda už zaplavuje mé vyprahlé rty.

Špičák brzy vnikl na šedesát centimetrů hluboko do žuly. Práce už trvala přes hodinu. Hořel jsem netrpělivostí. Strýc už chtěl použít důraznějšího prostředku. Jen stěží jsem ho zadržel. Chápal se už špičáku, když se náhle ozval ostrý sykot. Ze skály vyrazil proud vody a rozstříkl se na protější stěně.

Nárazem téměř povalený Hans vyrazil bolestný výkřik. Pochopil jsem příčinu, když jsem vložil ruku do tekutého proudu. Také já jsem prudce vykřikl. Byl to pramen horké vody!

„Voda sto stupňů teplá!“ zvolal jsem.

„Však ona se ochladí,“ odpověděl strýc.

Chodba se naplnila párou, zatímco voda vytvořila potok a ztrácela se v podzemních zákrutech. Brzy nato jsme mohli pozřít první doušek.

Jaká rozkoš! Jak nesrovnatelná slast! Co to bylo za vodu? Odkud vytékala?

Nezáleželo na tom. Byla to prostě voda, a ač byla dosud horká, vrátila nám unikající už život. Bez ochutnávání jsme neustále pili.

Po minutě plné rozkoše jsem zvolal:

„Ale je to železitá voda!“

„Výborná pro žaludek,“ odpověděl strýc, „s vysokým minerálním obsahem.

Tohle je cesta, která se vyrovná cestě do Spaa nebo do Teplic.“

„Ach, jak je dobrá!“

„Rád věřím! Voda čerpaná dvě míle pod zemským povrchem! Má sice příchuť inkoustu, ale docela příjemnou. Hans nám tady opatřil báječný pramen!

Navrhuji proto, abychom potok, který tu vznikl, nazvali jeho jménem.“

„Souhlasím!“ zvolal jsem.

A jméno Hansův potok bylo okamžitě přijato.

Hans tím nijak nezpychl. Když se skromně osvěžil, opřel se s obvyklým klidem v rohu chodby.

„A teď,“ řekl jsem, „bychom neměli nechat pramen vytéci.“

„Proč?“ ptal se strýc. „Myslím, že je nevyčerpatelný.“

„Na tom nezáleží. Naplňme si láhve i měch a pokusme se pak výtok ucpat.“ Má rada byla přijata. Hans se s pomocí úlomků kamene a kousků koudele pokoušel ucpat otvor ve stěně. Nebylo to nic snadného. Opařil si ruce a práce se mu nedařila. Tlak vody byl příliš silný. Naše námaha byla marná.

,Je zřejmé, že má-li zde vodní sloupec výšku dvaatřiceti tisíc stop, má tlak tisíc atmosfér. Ale něco mi napadá.“

„Co?“

„Proč bychom měli tak umíněně trvat na ucpání té díry?“

„Ale vždyť…“

Octl jsem se na rozpacích, neznaje pravý důvod.

„Víme snad, že budeme moci své láhve zase naplnit až je vyprázdníme?“

„To jistě ne.“

„Nuže, nechme tu vodu vytékat! Poteče přirozeně dolů a povede ty, kdo se v ní budou cestou osvěžovat.“

„To je výborný nápad!“ zvolal jsem. „S tímto potokem jako s průvodcem odstraníme všechny důvody neúspěchu.“

„Začínáš tomu rozumět, chlapče,“ řekl se smíchem profesor.

„Něco lepšího, strýčku! Už tomu rozumím.“

„Okamžik ještě! Začneme několikahodinovým odpočinkem!“ Opravdu jsem zapomněl, že je noc. Chronometr mi to připomněl. Brzy jsme všichni dostatečně posíleni a osvěženi upadli do hlubokého spánku.