PROFESOROVA PŘEDNÁŠKA

Abyste pochopili strýcovo oslovení slavných francouzských vědců, musíte vědět, že nějaký čas před naším odjezdem došlo k nesmírně důležité paleontologické události.

Dne 28. března 1863 lamači kamene, pracující pod vedením Bouchera de Perthes v lomech Moulin-Quignon u Abbeville v departementu Somme ve Francii, našli čtrnáct stop pod povrchem země lidskou čelist. Byl to první fosilní zbytek tohoto druhu vynesený na denní světlo. U něho se našly kamenné sekery a opracovaný barevny pazourek, potažený během věků jednobarevnou patinou.

Nález vyvolal velké vzrušení nejen ve Francii ale i v Anglii a v Německu. Někteří vědci z Francouzského institutu, mezi nimi i Milne-Edwards a Quatrefages, se věci ujali a dokázali nepopiratelnou pravost nálezu. Stali se pak nejžhavějšími obránci ve ,,sporu o čelist“, jak to nazvali Angličané.

Ke geologům ze Spojeného království, k těm, kteří věřili v pravost nálezu, k panu Falconerovi, Buskovi, Carpenterovi atd., připojili se i učenci němečtí a mezi nimi především ten nejzuřivější a nejnadšenější, můj strýc Liddenbrock.

Pravost lidské kosti ze čtvrtohor byla zřejmě nepopíratelně prokázána a potvrzena.

Tento názor však měl po pravdě řečeno i zaníceného odpůrce v panu Eliovi de Beaumont. Tento vědec velkého věhlasu tvrdil, že terén u Moulin-Quignonu není diluviální, nýbrž že pochází z dob mnohem mladších, a ve shodě s Cuvierem popíral, že by byl člověk současníkem čtvrtohorních zvířat. Můj strýc Liddenbrock se však držel skvěle a přel se o to tak dlouho, až Elie de Beaumont zůstal nakonec se svým přesvědčením sám.

Znali jsme všechny podrobnosti tohoto sporu, ale nevěděli jsme, že po našem odjezdu došlo při řešení problému k dalšímu pokroku. Stejné čelisti, ač ná-

ležely jedincům různých typů a různých národností, byly nalezeny v pohyblivých vrstvách některých jeskyň ve Francii, ve Švýcarsku, v Belgii. Stejně i zbraně, stroje, pomůcky, kosti dětí, mladíků, mužů a starců. Existence člověka ve starších čtvrtohorách se tedy potvrzovala každým dnem víc a víc.

Ale to nebylo vše. Nové zbytky, vykopané z třetihorních pliocenních vrstev, umožnily odvážnějším vědcům přisoudit lidské rase stáří ještě větší. Je pravda, že těmito zbytky nebyly lidské kosti, nýbrž jen předměty člověkem vyrobené.

Ramenní a holení kosti zvířat pravidelně ohlazené, možno říci otesané, nesoucí zřetelné stopy lidské práce.

Tak člověk jediným skokem přešel po žebříčku času o velký počet století.

Stal se předchůdcem Mastodonta a stával se současníkem slona druhu Elephas meridionahs. Žil tedy už sto tisíc let, protože to je doba, kterou geologové přisuzují vytváření pliocenních vrstev.

Takový byl tehdy stav paleontologické vědy. I to, co jsme věděli, stačilo k vysvětlení našeho postavení před touto kostnicí Liddenbrockova moře. Každý proto pochopí náš úžas a strýcovu radost, zvlášť když o dvacet kroků dál se octl tváří v tvář představiteli čtvrtohorního člověka.

Bylo to zcela zřetelně poznatelné lidské tělo. Zachovala je snad neporušená půda zvláštního složení, podobná půdě na hřbitově sv. Michala v Bordeaux?

To jsem nemohl říci. Ale tato mrtvola s napjatou pergamenovou kůží, s údy ještě měkkými – aspoň na pohled – s nezkaženými zuby, s bujnou kšticí, s hrůzně velkými nehty na rukou i na nohou, stála tu před našima očima jako živá. Strnul jsem před tímto zjevením z jiných dob, němý úžasem. Můj strýc, obvykle tak prudký v diskusích, mlčel taky. Zdvihli jsme to tělo a postavili je. Dívalo se na nás prázdnými důlky. Proklepávali jsme jeho ozvučnou hruď.

Po chvíli ticha byl strýc přemožen profesorem Liddenbrockem, kterého snad unesla prudká povaha tak, že zapomněl na okolnosti naší cesty, na prostředí, v němž jsme se octli, na nesmírnou jeskyni kolem. Zřejmě si myslel, že přednáší na gymnasiu svým žákům, protože se obrátil s poučujícím tónem k pomyslným posluchačům:

„Pánové, mám čest představit vám čtvrtohorního člověka. Velcí vědci jeho existenci popírali, neméně velcí učenci ji potvrzovali. Kdyby zde byli oni nevěřící Tomášové paleontologie, dotkli by se ho prstem a musili by přiznat svůj omyl.

Vím dobře, že věda musí přijímat objevy tohoto druhu opatrně. Vím, že fosilního člověka objevil už Barnum i jiní, jemu podobní šarlatáni. Znám historii kolenní čéšky Ajaxovy, domnělého těla Orestova nalezeného Sparťany, a Asteriova těla dlouhého deset loktů, o němž hovoří Pausanias. Četl jsem zprávy o Trapaniově kostře, objevené ve 14. století, pokládané za kostru Polyfémovu, znám příběhy obra vykopaného v 16. století v okolí Palerma. A vy víte stejně jako já, pánové, o rozboru provedeném roku 1577 v Luzernu, o rozboru velkých kostí, které slavný Felix Plater přisoudil obru devatenáct stop vysokému. Hltal jsem Casanionova pojednání i všechny paměti, spisy, rozpravy a námitky uveřejněné ve sporu o kostru krále teutonského kmene Cimbrů, Teutobocha, který napadl Galii a jehož tělo bylo nalezeno v pískovně v Dauphine roku 1613. V 18. století bych byl bojoval s Pierrem Campetem o existenci Scheuchzerových praeadamitů. Měl jsem v rukou i spis nazvaný Gigans…“

Tady se projevila přirozená strýcova vada, která mu znemožňovala vyslovit na veřejnosti obtížná slova.

„Spis nazvaný Gigans…,“ pokračoval. Dál se nedostal.

„Giganteo…“

Nešlo to! Nešťastné slovo mu nechtělo z úst! Jak by se bylo gymnasium smálo!

„Gigantosteologie,“ dokončil přece jen profesor Liddenbrock mezi dvojím zaklením. Pokračoval vzrušeně dál:

„Ano, pánové, to všechno znám! Vím taky, že Cuvie a Blumenbach rozpoznali v těchto kostech kosti mamutí a jiných čtvrtohorních zvířat. Ale zde by jediná pochybnost znamenala příkoří vědě! Mrtvola je zde! Můžete ji vidět, dotknout se jí. Není to jen kostra, je to celé zachovalé tělo, konzervované jedině k antropologickým účelům.“

Nechtěl jsem samozřejmě jeho tvrzení popírat.

„Kdybych mohl mrtvolu omýt roztokem kyseliny sírové,“ pokračoval strýc,

„odstranil bych z ní všechny zbytky zemin a lesklých lastur. Ale ona nám i v tomto stavu bude mocí vyprávět svůj příběh.“

Profesor teď vzal fosilní mrtvolu a zacházel s ní s obratností předváděče kuriozit.

„Vidíte,“ pokračoval, „že není ani šest stop dlouhá a má tedy daleko do předpokládaného obra. Co se rasové příslušnosti týče, je to nepopiratelně rasa kavkazská. Je to naše, bílá rasa. Lebka tohoto fosilního člověka je pravidelně vejčitá, bez vyniklých lícních kostí a bez vystupujících čelistí. Nemá žádný znak vysunuté čelisti, která mění lícní úhel. Změřte jej a zjistíte, že má skoro devadesát stupňů. Půjdu ve svých dedukcích ještě dál a odvážím se tvrdit, že tato ukázka člověka patří ke kmeni jafetskému, rozšířenému od Indie až k hranicím západní Evropy. Nesmějte se, pánové!“

Nikdo se sice nesmál, ale profesor už byl zvyklý vidět na svých učených přednáškách rozesmáté tváře.

„Ano,“ pokračoval s novým zápalem, „tohle je fosilní člověk, současník Mastodontů, jejichž kosti naplňují tento kraj. Ale nedovolil bych si říci, jak se dostal až sem, jak se vrstvy, v nichž uvízl, sesunuly až do této obrovské podzemní jeskyně. Snad ještě ve čtvrtohorách docházelo k velkým převratům v kůře zemské. Trvalé ochlazování Země způsobilo trhliny, praskliny, pukliny, do nichž se pravděpodobně propadly části horního terénu. Nevyslovuji se o tom, ale ten člověk tu konečně je, obklopen výrobky svých rukou, sekerami a opracovanými pazourky, které určují dobu kamennou. A nepřišel-li sem stejně jako my, jako cestovatel, jako průkopník vědy, nemohu popírat autentičnost jeho dávného původu.“

Profesor zmlkl a já jsem mu bezděčně zatleskal. Strýc měl ostatně pravdu a i větší vědci, než jsem byl já, by mu byli stěží odporovali.

Jiný důkaz. Toto fosilní tělo nebylo v obrovské kostnici jediné. Na každém kroku jsme na tom pohřebišti nacházeli další.

Byla to opravdu úžasná podívaná na celé generace lidí a zvířat, nahromaděných na tomto hřbitově. Ale naskýtá se tu vážná otázka, kterou jsme se neodvažovali odpovědět. Sesunuli se tito živočichové posunem kůry zemské na břeh Liddenbrockova moře, až když už byli změněni v prach? Nebo spíš žili tady, v tomto jeskynním světě, pod tímto umělým nebem, rodili se a umírali jako obyvatelé Země? Až dosud jsme spatřili z živých tvorů jen mořské nestvůry a ryby.

Bloudí snad po těchto pustých březích ještě nějaký hlubinný člověk?