NOCLEH NA FAŘE

Stapi je vesnice o třiceti chýších, postavených na lávě a zalévaných sluneč-

ním světlem odraženým od sopky. Táhne se při konci malého fjordu sevřeného skálami nejpodivnějšího vzhledu.

Je známo, že čedič je hnědá hornina vyvřelého původu. Vyskytuje se v pravidelných tvarech velmi překvapivě uspořádaných. Příroda v jeho případě využí-

vá geometrie a pracuje téměř lidským způsobem, jako by přitom používala úhelnice, kompasu a olovnice. Všude jinde vytváří umělecká díla z obrovských mas vyvržených bez jakéhokoli řádu, jen naznačené kužely a nedokonalé jehlany s bizarním seskupením linií. Tady však, jako by chtěla ukázat vzor pravidelnosti a předejít architekty prvních lidských ras, vytvořila přísný řád, který nepřekonala ani babylónská nádhera, ani řecké divy.

Častokrát jsem slýchal o Cestě obrů v Irsku a o Fingalově jeskyni na Hebri-dách, ale dosud nikdy se před mýma očima nerozevřel výhled na čedičové stav-by.

Až ve Stapi se mi tento zjev představil v celé své kráse.

Stěny fjordu stejně jako celé pobřeží poloostrova se skládaly ze svislých, deset metrů vysokých čedičových sloupů. Tyto přímé a tvarově čisté podpěry nesou vodorovné římsy, jejichž přečnívající části vytvářejí nad mořem jakousi poloklenbu. V určitých místech pod tímto přirozeným přístřeškem překvapují náš zrak gotická okna podivuhodných tvarů, jimiž vnikají zpěněné vlny ze širého moře. Několik čedičových sloupů, které vyrval běsnící oceán, leží na zemi jako trosky antického chrámu, trosky věčně mladé, přes něž přešla celá staletí, aniž je narušila.

To byla poslední etapa naší pouti po zemi. Hans nás sem dovedl velmi prozíravě a mne trochu uklidnilo pomyšlení, že s námi má jít ještě dál.

Když jsme přišli ke dveřím farářova domu, prosté nízké chýše, o nic pěkněj-

ší a pohodlnější než všechny ostatní, spatřili jsme muže, který právě s kladivem v ruce a s koženou zástěrou kolem pasu okovával koně.

„Saellvertu,“ řekl mu Hans.

„God day,“ odpověděl kovář dokonalou dánštinou.

„Kyrkoherde,“ řekl Hans a obrátil se ke strýci.

„Farář,“ opakoval strýc. „Opravdu se zdá, Axele, že ten chlapík je farář.“ Náš vůdce zatím zasvětil kováře do situace. Ten přestal pracovat a vydal ze sebe jakýsi výkřik, kterým se koňaři zřejmě dorozumívají s koni. Hned poté vyšla z chýše velká babizna. Neměla-li metr osmdesát, mnoho jí do té výšky nescházelo.

Obával jsem se, že přišla přivítat cestující islandským polibkem. Ale nestalo se tak. A do chýše nás pozvala velmi nepřívětivě.

Pokoj pro hosty byl patrně nejhorší z celé fary: úzký, špinavý a nezdravý.

Ale musili jsme se s ním spokojit. Farář zřejmě neznal starou pohostinnost. To mu bylo cizí. Ještě před sklonkem dne jsem poznal, že máme co dělat s kovářem, s rybářem, s lovcem, s tesařem a nejméně se služebníkem božím. Byl ovšem všední den, to je pravda. Snad se v neděli vzchopí.

Nechci říkat nic špatného o těch ubohých knězích, kteří jsou velmi chudí.

Od dánské vlády dostávají směšně malý plat a ze své farnosti desátky, což dělá asi šedesát marek. Aby se tedy uživili, musí nezbytně pracovat. Ovšem rybařením, lovem a kovářstvím získají nakonec chování, způsoby a mravy lovců, rybářů a jiných tvrdě pracujících lidí. Téhož večera jsem taky zjistil, že náš hostitel mezi své ctnosti nepočítal ani střídmost.

Strýc rychle pochopil, s kým má tu čest. Místo dobrého a počestného vzdělance našel hrubého těžkopádného venkovana. Rozhodl se proto vyrazit co nejdříve na svou velkou výpravu a toto málo pohostinné místo opustit. Neohlížel se na únavu a umínil si strávit několik dní v horách.

Odjezd ze Stapi jsme začali chystat hned nazítří. Hans najal tři Islanďany, kteří měli nahradit koně při dopravě zavazadel. Jakmile však sestoupíme na dno kráteru, domorodci se budou musit vrátit a nechat nás o samotě.

Při této příležitosti řekl strýc lovci, že má v úmyslu prozkoumat sopku až k hranicím možností.

Hans se spokojil jen s přikývnutím. Neviděl žádný rozdíl mezi cestou tam nebo jinam, mezi proniknutím do nitra svého ostrova nebo cestováním po něm.

Já sám jsem byl až dosud rozrušen cestovními příhodami a pozapomněl jsem na budoucnost, ale teď se mě začalo zmocňovat vzrušení. Co tam budeme dělat? A chtít profesoru Liddenbrockovi vzdorovat? To jsem měl udělat už v Hamburku, a ne na úpatí Sneffelsu!

Především jedna myšlenka mi vrtala hlavou. Myšlenka děsivá, schopná zničit i nervy silnější, než byly moje. Říkal jsem si: Máme vylézt na Sneffels. Dobrá!

Navštívíme jeho kráter. Budiž. Udělali to i jiní a nezahynuli. Ale to není vše. Je-li tam nějaká cesta vedoucí do zemského nitra, mluvil-li ten nešťastný Saknussemm pravdu, zahyneme v podzemních chodbách sopky. Nic taky nedokazuje, že Sneffels je sopka vyhaslá. Kdo nám zaručí, že se nechystá k výbuchu? Z toho, že tato nestvůra od roku 1229 spí, nevyplývá ještě, že se nemůže probudit. A probudí-li se, co se stane s námi?

Bylo hrozné o tom jen přemýšlet a já o tom přemýšlel. Nemohl jsem spát, aby se mi nezdálo o sopečném výbuchu. A hrát roli sopečné strusky se mi zdálo kruté.

Nakonec jsem to nemohl vydržet. Rozhodl jsem se říci vše co nejobratněji strýci a přesvědčit ho, že ten podnik j e neuskutečnitelný.

Vyhledal jsem ho. Svěřil jsem se mu se svými obavami a ustoupil jsem, čekaje, že jako obvykle vybuchne.

„Taky jsem na to myslil,“ řekl mi prostě.

Co ta slova znamenala? Ozval se snad v něm hlas rozumu? To by bylo příliš krásné, než aby to mohlo být skutečné.

Po chvíli mlčení strýc pokračoval:

„Pomyslil jsem na to. Od našeho příjezdu do Stapi jsem se zabýval právě onou vážnou otázkou, kterou jsi mi právě položil, protože nesmíme jednat neopatrně.“

Po tomto ujištění jsem zůstal bez síly k odpovědi stát.

„Pochybuješ o mých slovech?“ zeptal se strýc. „Nuže, pojď se mnou!“ Mechanicky jsem uposlechl. Po odchodu z fary zamířil strýc po přímé cestě průrvou v čedičové stěně k moři. Brzy jsme se octli v holém kraji, dá-li se tak nazvat nesmírné seskupení sopečných vyvřelin. Země vypadala jako rozrytá deštěm obrovských čedičových, žulových a pyroxenových balvanů.

Tu a tam jsem viděl stoupat k nebi páry. Tyto bílé obláčky, nazývané islandsky ,reykir“, vystupují z teplých pramenů a svou prudkostí svědčí o sopečné činnosti půdy. To zřejmě ospravedlňovalo mé obavy. Ale ihned jsem poklesl na mysli, když mi strýc řekl:

„Vidíš ty páry, Axele? Nuže, ty jen dokazují, že se sopečných hrůz bát nemusíme.“

„No tohle!“ zvolal jsem.

„Dobře si zapamatuj,“ pokračoval strýc, „že před sopečným výbuchem vyvěrání par zesiluje a při výbuchu zcela ustává, protože podzemní plyny už nemají potřebný tlak a místo puklinami v půdě razí si cestu kráterem. Jestliže jsou nyní tyto páry v obvyklém stavu, jestliže jejich tlak nestoupá a jestliže kromě toho vítr a déšť nejsou vystřídány těžkým vzduchem a klidem, můžeš tvrdit, že k žádnému výbuchu nedojde.“

,,Ale…

„Dost! Když promluví věda, nezbývá než mlčet!“ Vrátil jsem se schlíple na faru. Strýc mě vědeckými důkazy utloukl. A přesto jsem měl ještě jednu naději. Až přijdeme na dno kráteru, nenajdeme jistě chodbu, kterou bychom mohli sestoupit hlouběji, navzdory všem Saknussemmům na světě.

Příští noc mě jako můra tížil sen o tom, že jsem uprostřed kráteru v zemských hlubinách a že vzlétám ke hvězdám jako sopečný balvan.

Nazítří, 23. června, očekával nás Hans se svými druhy obtíženými potravinami, nástroji a přístroji. Dvě okované hole, dvě pušky a dvě krabice s náboji byly nechány strýci a mně. Hans přidal z opatrnosti k našim zavazadlům ještě měch s vodou, která s obsahem našich polních lahví zajišťovala nám pití na osm dní.

Bylo devět hodin ráno. Farář a jeho dlouhá fúrie čekali přede dveřmi.

Zřejmě chtěli dát svým hostům sbohem. Rozloučení se však nečekaně změnilo v odporné účtování, v němž nám započetli i nezdravý vzduch na faře. Podařený párek se choval jako švýcarští hostinští a dal si výborně zaplatit své předražené pohostinství.

Strýc bez smlouvání zaplatil. Člověk, který odchází do středu Země, nehledí přece na nějaký ten rixdal.

Po zaplacení dal Hans znamení k odchodu. Za několik minut jsme Stapi opustili.