ZÍSKÁVÁME VŮDCE

Večer jsem si udělal malou vycházku po břehu u Reykjavíku a šel jsem brzy spát do postele z hrubých prken. Brzy jsem tvrdě usnul.

Když jsem se probudil, slyšel jsem strýce v sousední místnosti hlasitě hovořit. Hned jsem vstal a pospíšil jsem za ním.

Hovořil dánsky s mužem vysoké a silné postavy. Ten chlapík musil mít neobyčejnou sílu. Jeho pronikavé a zcela upřímné oči ve velké hlavě vyzařovaly inteligenci. Dlouhé vlasy, které by i v Anglii byly pokládány za zrzavé, spadaly mu na atletická ramena. Tento domorodec měl pružné pohyby, ale při řeči rukama sotva pohnul, jako lidé, kteří neznají nebo neuznávají řeč gest. Celá jeho postava prozrazovala dokonale klidnou povahu, ne ovšem lhostejnou, nýbrž vyváženou.

Bylo zřejmé, že od nikoho nic nechtěl, že si dělal vždy, co sám chtěl, a že jeho filosofie nemohla být ničím na světě narušena nebo zmatena.

Objevil jsem Islanďanovy povahové rysy ve způsobu, jímž naslouchal vášnivým větám svého společníka. Stál bez pohnutí se založenýma rukama před výbušně gestikulujícím strýcem. Při nesouhlasu jen zavrtěl mírně hlavou zleva doprava, při souhlasu přikývl tak neznatelně, že se mu dlouhé vlasy sotva pohnuly.

Byla v tom pohybová hospodárnost hraničící až se skrblictvím.

Při pohledu na toho muže bych byl nikdy neuhodl jeho lovecké povolání.

Jistě nemohl zvěř poplašit, ale jak ji mohl chytit?

Vše se vysvětlilo, když mi pan Fridriksson řekl, že tento klidný muž je jen lovec kajek, ptáků, jejichž prachové peří je nesmírně cenné, a že k tomuto lovu nepotřebuje hýřit pohyby.

Samice kajek, které vypadají jako pěkné kachny, budují si v prvních letních dnech hnízda mezi skalisky fjordů na rozervaných svazích. Hnízdo si vystýlají jemným peřím, které si vyškubávají na břiše. Tehdy přicházejí lovci, lépe řečeno obchodníci, vyberou prach z hnízd a samice musí začít znovu. To dělají tak dlouho, dokud nějaký prach mají. Když se úplně oškubou, začnou si škubat peří samci. Jejich prach je však tvrdý a hrubý, takže nemá žádnou obchodní cenu. Proto se lovci ani nesnaží ukrást kajkám poslední vystýlku.

Je-li hnízdo hotovo, počne samice snášet vejce. Mláďata se vyklubají, hnízdo opustí a příštím rokem se sklizeň prachu opakuje.

A protože si kajky nevybírají pro stavbu hnízd strmé skály, nýbrž spíš schůdná a rovná skaliska se svahem k moři, může islandský lovec provádět své řemeslo bez velké námahy. Je to rolník, který nemusí ani sít, ani sekat; stačí mu jen sklízet.

Tento vážný, lhostejný a tichý muž se jmenoval Hans Bjelke. Přišel na doporučení pana Fridrikssona. Byl to náš příští vůdce.

Jeho způsoby se ostře lišily od způsobů mého strýce.

Přesto se však lehce dohodli. Ani jeden, ani druhý nehleděl na peníze. Jeden byl ochoten přijmout, co mu druhý nabídne, druhý byl připraven dát vše, co bude první požadovat. Nikdy nebyla žádná obchodní smlouva sjednána tak snadno.

Z dohovoru vyplynulo, že se Hans zavazuje dovést nás do vesnice Stapi na jižním pobřeží poloostrova Sneffelsu, přímo na úpatí sopky. Musili jsme počítat s cestou asi dvaadvacet mil dlouhou, kterou jsme mohli podle strýcova mínění vykonat za dva dny.

Když se však strýc dověděl, že jde o dánské míle, které jsou dlouhé sedm kilometrů a dvě stě metrů, musel svůj propočet opravit. Vzhledem k neschůdnosti terénu mu vycházelo sedm až osm dní pochodu.

Na pomoc jsme měli dostat čtyři koně. Dva pro strýce a mne, dva pro zavazadla. Hans měl jít podle svého zvyku pěšky. Znal dokonale celou část pobřeží a slíbil, že vybere nejkratší cestu. Jeho závazek však nebude končit příchodem do Stapi. Zůstane tam strýci k dispozici po celý čas, který si naše vědecké exkurze vyžádají. Týdně bude dostávat tři rixdaly. Bylo taky přesně stanoveno, že mzdu bude vůdce dostávat každou sobotu večer, což byla nezbytná podmínka smlouvy.

Odjezd byl sjednán na 16. června. Strýc chtěl dát lovci zálohu na smlouvu, ale ten ji odmítl stručným „efter“.

„Až potom,“ řekl strýc na moji adresu.

Hans po sjednání smlouvy prkenně odešel.

„Báječný chlapík,“ zvolal strýc. „Ale nemá ani tušení, jakou úžasnou roli v budoucnosti sehraje!“

„Bude nás doprovázet až…“

„Ano, Axele, až do středu Země…“

Zbývalo nám ještě osmačtyřicet hodin. Ke svému velkému politování jsem je musel věnovat přípravám. Všechen můj um byl zaměřen k nejvýhodnějšímu uložení každé věci. Nástroje na jednu stranu, zbraně na druhou, přístroje do zvláštního balíku, potraviny do jiného. Celkem to byla čtyři zavazadla.

Z přístrojů jsme měli Eigelův stostupňový teploměr se stupnicí do sto padesáti stupňů, což se mi zdálo být příliš mnoho nebo málo. Mnoho tehdy, bude-li okolní teplota stoupat tak, že bychom se v ní upekli. Málo tehdy, budeme-li chtít měřit teplotu pramenů a všech roztavených hmot. Dále tlakoměr na stlačený vzduch, upravený tak, aby ukazoval i tlak větší, než je tlak ovzduší při mořské hladině. Obyčejný barometr by nám opravdu nestačil, protože atmosférický tlak bude úměrně s naším sestupem pod zemský povrch stoupat. Pak Boisson-nasův chronometr, dílo mladého Ženevana, přesně nařízený podle hamburského poledníku. Dvě busoly: inklinační a deklinační. Noční dalekohled. Dva Ruhmkorffovy přístroje, velmi spolehlivou a celkem skladnou přenosnou elektrickou lampu.

Naše zbraně tvořily dvě karabiny Purdley More & spol. a dva Coltovy revol-very. Proč zbraně? Předpokládám, že jsme se nemusili bát žádných šelem. Strýc však na své zbrojnici trval stejně jako na přístrojích, především na značném množství střelné bavlny, odolné vůči vlhku, jejíž výbušná síla je mnohem větší než síla střelného prachu.

Z nástrojů jsme vzali dva špičáky, dvě motyky, hedvábný žebřík, tři okované hole, sekyru a dlouhé lano s uzly. Nebylo to velké zavazadlo, protože žebřík byl jen devadesát metrů dlouhý.

A konečně zásoby. Balík nebyl velký, ale dostačující. Věděl jsem, že v něm je masový výtažek a suchary na šest měsíců.

Jedinou tekutinu tvořila jalovcová kořalka. Vodu jsme nebrali vůbec. Měli jsme však polní láhve a strýc počítal s tím, že je naplní v pramenech. Mé připomínky k hodnotě, teplotě, a dokonce k nedostatku spodní vody byly marné.

Abych dovršil úplný seznam našich cestovních potřeb, uvádím ještě přenosnou lékárničku a v ní tupé nůžky, dlahy na zlomeniny, svazek režného plátna, obvazy, náplasti, jehlu na pouštění žílou. Prostě měli jsme s sebou všechny děsi-vé pomůcky. Taky řadu lahviček s dextrinem, s balzámem, s tekutým octanem hlinitým, s éterem, s octem a se čpavkem, tedy všechny málo povzbudivé léky. A konečně nezbytné látky pro Ruhmkorffovy přístroje.

Strýc nezapomněl ani na zásobu tabáku, střelného prachu a troudu, ani na kožený pás, který nosil kolem boků a měl v něm dostatečné množství zlatých, stříbrných i papírových peněz. Brali jsme i šest párů pevných bot nepropustně napuštěných dehtem.

„Takto oblečeni, obuti a vybaveni musíme se rozhodně dostat velmi daleko,“ prohlašoval strýc.

Celý den 14. června jsme věnovali uspořádávání nejrůznějších věcí. Večer jsme povečeřeli u barona Trampea ve společnosti reykjavíckého starosty a dok-tora Hyaltalina, známého místního lékaře. Pan Fridriksson mezi pozvanými nebyl. Později jsem se dověděl, že se nepohodl s guvernérem v nějaké administra-tivní záležitosti a nestýká se s ním. Neměl jsem tedy možnost porozumět jedinému slovu, pronesenému při této polooficiální večeři. Jen vím, že po celou tu dobu hovořil strýc.

Nazítří 15. června jsme přípravy dokončili. Náš hostitel udělal strýci velkou radost, když mu odevzdal mapu Islandu, nesrovnatelně přesnější, než byla mapa Hendersonova. Tohle byla mapa Olafa Nikolase Olsena v měřítku 1:480 000, vy-daná Literární islandskou společností na základě geodetických prací Scheela Fri-saka a topografických zjištění Bjorna Gumlaugsonna. Pro mineraloga to byla pomůcka nesmírně cenná.

Poslední večer uplynul v důvěrném hovoru s panem Fridrikssonem, k němuž jsem pocítil velkou náklonnost. Po rozhovoru následoval spánek, u mne velmi neklidný.

V pět hodin ráno mě probudilo ržání čtyř koní, kteří dupali pod mým oknem. Hans tam už dokončoval nakládání našich zavazadel, přičemž se takřka ani nepohnul. Přesto však pracoval s neobyčejnou obratností. Můj strýc nadělal víc rámusu než práce. Nezdálo se však, že by si byl vůdce jeho doporučování všímal.

V šest hodin bylo všechno hotovo. Pan Fridriksson nám se-vřel ruce. Strýc mu co nejsrdečněji poděkoval za blahovolné pohostinství. Já ze sebe vypravil upřímné pozdravy ve své nejlepší latině. Pak jsme vsedli do sedel a pan Fridriksson nám na rozloučenou ocitoval verše, které jako by Vergilius složil přímo na nás, na cestovatele nejisté si svou cestou: Et quacumque viam dederit fortuna, sequamur*.

* A kdekoli štěstěna až cestu ukáže, dejme se po ní.