SEN O DĚJINÁCH ZEMĚ

Dne 13. srpna jsme se probudili velmi brzy. Šlo o slavnostní spuštění nového, rychlého a pohodlného dopravního prostředku.

Ze dvou tyčí jsme zhotovili stožár, z třetí tyče vyrobili veslo a z přikrývek plachtu. To byla výstroj prámu. Provazů jsme měli dost. Celek byl velmi pevný.

V šest hodin dal profesor znamení k nasednutí. Potraviny, zavazadla, nástroje, zbraně a značné množství sladké vody byly už na prámu. Hans zasadil i kormidlo, kterým mohl plavidlo řídit. Sedl si k veslu. Já odvázal konec lana poutajícího nás k břehu. Natáhli jsme plachtu a rychle vypluli.

Ve chvíli, kdy jsme malý přístav opouštěli, napadlo strýce, který si potrpěl na zeměpisná jména, přístav pokřtít. Mezi jinými uvažoval i o mém jménu.

„Já vám chci navrhnout jiné jméno,“ řekl jsem.

„Jaké?“

„Jméno Grety – Gretin přístav; to by se na mapě docela pěkně vyjímalo.“

„Dobrá, tedy Gretin přístav.“

Tak se vzpomínka na mou drahou snoubenku spojila s naší dobrodružnou cestou.

Vítr vanul od severovýchodu. Pluli jsme s větrem v zádech nejvyšší rychlostí. Velmi hustý vzduch měl pozoruhodný tah a dul do naší plachty jako mohutný ventilátor.

Za hodinu už mohl strýc naši rychlost propočítat.

„Poplujeme-li tak dál,“ řekl, „urazíme za den nejméně třicet mil a brzy spatříme protější břeh.“

Já jsem neodpověděl a šel jsem si sednout na příď prámu. Na obzoru se snižoval severní břeh. Obě jeho ramena se široce rozvírala, jako by nám chtěl plavbu usnadnit. Velké mraky vrhaly na hladinu rychlé šedivé stíny, které jako by těžce doléhaly na chmurné vody. Stříbrná zář elektrického světla, odrážená místy kapkami vody, vrhala na boky plavidla světelné skvrny.

Brzy se nám země ztratila z dohledu a s ní zmizel i poslední opěrný bod.

Nebýt pěnivé brázdy za prámem, byl bych si mohl myslit, že jsme zůstali zcela nehybně stát.

K polednímu se na hladině zavlnily obrovské chaluhy. Znal jsem vegetační sílu těchto rostlin, které sestupují na mořské dno až do hloubky dvanácti tisíc stop a rozmnožují se i pod tlakem čtyř set atmosfér. Často vytvářejí pole tak rozlehlá, že ztěžují i lodní plavbu. Nikde však, jak věřím, nerostou chaluhy tak gigantické jako v Liddenbrockově moři.

Náš prám plul podle řas dlouhých tři až čtyři tisíce stop, které se jako obrovští hadi vinuly do nedohledna. Bavil jsem se tím, že jsem zrakem sledoval nekonečné stuhy, doufaje stále, že zahlédnu jejich konec. A přece celé hodiny byly má trpělivost a můj údiv klamány. Jaká přírodní síla mohla vytvořit takové rostliny a jak musela Země vypadat v prvních staletích svého věku, když účinkem tepla a vlhka se rozvíjel na jejím povrchu rostlinný život?

Přišel večer a světelný stav jako včera nedoznal žádné změny. Byl to stálý jev, s jehož trvalostí jsme musili počítat.

Po večeři jsem se natáhl u paty stožáru a brzy jsem usnul spánkem plným nijakých snů.

Nehybný Hans u kormidla nechal prám splývat zcela volné. Vítr vanul ostatně odzadu, a tak bylo řízení zbytečné.

Od našeho vyplutí z Gretina přístavu mě profesor Liddenbrock pověřil vedením „palubního deníku“, v němž jsem měl zaznamenávat každé sebemenší pozorování, zapisovat zajímavé jevy, směr větru, docílenou rychlost, ujetou dráhu, slovem všechny příhody této podivné plavby.

Omezím se teď na citování denních zápisů, prováděných takříkajíc pod tlakem událostí, abych podal nejpřesnější popis naší plavby.

Pátek 14. srpna. – Stále týž severovýchodní vítr. Prám pluje rychle přímým směrem. Břeh zůstal třicet mil proti větru. Na obzoru nic. Intenzita osvětlení se nemění. Je krásně, což znamená, že mraky jsou hodně vysoko, řídké a splývají s bílým ovzduším barvy roztaveného stříbra.

Teploměr: + 32°C.

V poledne Hans připevňuje na konec provazu háček, nasazuje na něj kus masa a vrhá návnadu do moře.

Po dvě hodiny nic nezabírá. Jsou to opravdu vody bez života? Ne. Udicí něco škubne. Hans provaz vytahuje a s ním rybu, která se zuřivě mrská.

„Ryba!“ volá strýc.

„Je to jeseter,“ říkám. „Malý jeseter.“

Profesor se dívá na zvíře pozorněji a mé mínění odmítá. Tato ryba má plochou a oblou hlavu, hřbet pokrytý kostěnými deskami, bezzubou tlamu a značně velké prsní ploutve; nemá však ocas. Patří opravdu do řádu, do něhož přírodovědci zařadili jesetera, ale liší se několika podstatnými znaky.

Strýc se nemýlí, když po krátkém zkoumání prohlašuje:

„Ta ryba patří do čeledi už dlouhá staletí vymřelé. Její fosilní zbytky nacházíme v devonských vrstvách.“

„Jakže?“ volám. „Snad jsme nechytili živého obyvatele pravěkých moří?“

„Ano,“ odpovídá strýc, který si rybu neustále prohlíží. „Vidíš, že tato fosilní ryba se v ničem neshoduje s dnešními druhy. Chytit takové zvíře živé je pro přírodovědce opravdu štěstí.“

„Do jaké skupiny tedy patří?“

„Do řádu skelnošupinatých, do čeledi štítohlavcovitých, do rodu…“

„Nu?“

„Přísahal bych, že do rodu Pterichtis. Ale tenhle druh má jistou zvláštnost, s níž se setkáváme u ryb z podzemních vod.“

„Jakou?“

„Je slepá.“

„Slepá?“

„Nejen slepá, ale chybí jí úplně zrakový orgán.“ Dívám se blíž. Je to pravda. To však může být jen zvláštní případ. Házíme proto udici znovu do moře. Tyto vody jsou na ryby jistě bohaté, protože za dvě hodiny chytáme velké množství ryb z rodu Pterichtis a dále ryb patřících taky k vymřelým druhům, u nichž však strýc nedovede určit rod. Všechny však jsou bez zrakových orgánů. Tento nečekaný rybolov významně doplňuje naše zásoby.

Tím se zřejmě potvrzuje, že toto moře oživují jen fosilní druhy, u nichž plazi a ryby jsou tím dokonalejší, čím starší je doba jejich vzniku.

Možná že tu najdeme i některé z plazů, které věda mohla rekonstruovat jen z kousků kostí a chrupavek.

Beru si dalekohled a pozoruji moře. Je pusté. Jsme patrně ještě blízko břehu.

Rozhlížím se po nebi. Proč by tu nemohli těžkým vzduchem létat ptáci, jejichž podobu rekonstruoval nesmrtelný přírodovědec Cuvier? Ryby by jim poskytly dostatek potravy. Rozhlížím se prostorem, ale ovzduší je stejně pusté jako moře.

V mé fantazii se však vynořují úžasné paleontologické představy. Sním s otevřenýma očima. Zdá se mi, že vidím na hladině obrovské pravěké želvy, podobné plovoucím ostrovům. Na ztemnělých březích vidím obrovského pravěkého savce; je to Leptotherium, nalezené v brazilských jeskyních. Vedle něho Lericotherium z ledových krajů Sibiře. Dále vidím tlustokožce druhu Lophiodon, gigantického tapíra, skrývajícího se za skálou a připraveného servat se o kořist s Anoplotheriem, podivným zvířetem se znaky hrocha, velblouda, koně a nosorožce jako by příroda, tolik spěchající v prvních dobách světa, složila, z několika zvířat zvíře nové. Obří Mastodont krouží chobotem a drtí svými kly pobřežní skály, zatímco Megatherium, spočívající na obrovských nohou, prohledává zemi a budí svým řvaním ozvěny zvučných žulových skal. Nad ním pozoruji Protopitheka, první opici, která se objevila na zemském povrchu. A ve vzduchu sleduji Ptero-dactyla s okřídlenýma předníma nohama, klouzajícího jako široký netopýr těž-

kým vzduchem. A v největší výšce spatřuji obrovské ptáky, silnější než kasuár a větší než pštros, jak roztahují mohutná křídla a dotýkají se hlavou stěn žulové klenby.

Celý ten pravěký svět se rodí v mé fantazii. Přenáším se v duchu do nejstaršího období vývoje života, do éry před objevením člověka, kterému by tehdy neúplná země nemohla ještě stačit. A mé sny mě zanášejí až do doby před vzni-kem živých tvorů. Savci mizí, po nich ptáci, pak druhohorní plazi a konečně i ryby, korýši, měkkýši a členovci. I nejprimitivnější živočichové se vracejí v nicotu.

Všechen život Země se soustřeďuje ve mně. V pustém světě tluče jedině mé srdce. Mizí roční doby. Mizí různá podnebí. Vlastní zemské teplo neustále stoupá a překonává i teplo sluneční. Bují rostlinstvo. Procházím se jako stín porosty stromovitých kapradin, šlapu nejistou nohou v duhových slínech a v pestrých pískovcích. Opírám se o kmen obrovského jehličnanu. Usínám ve stínu Sphenophyllií, Asterophyllií a sto stop vysokých plavuní.

Století míjejí jako dni. Procházím řadou zemských proměn. Rostliny mizí.

Žulové skály ztrácejí svou tvrdost. Působením strašného žáru je stav pevný vystřídán stavem tekutým. Po povrchu země stékají vody. Vaří se a mění se v páry, zahalují nakonec celou zeměkouli. Ta se zvolna mění v plynnou hmotu, rozžhavenou do světle červeného žáru, velkou jako Slunce a stejně zářící. Uprostřed této mlhoviny, čtrnácttisíckrát větší než zeměkoule, která z ní jednou vznikne, jsem unášen hvězdným prostorem. Mé tělo se zmenšuje, taky se mění v páry a mísí se jako nevážitelný atom s nesmírností par, které opisují nekonečnem svou plamennou dráhu. Jaký to sen! Kam mě přivede? Horečně črtám na papír podivné podrobnosti. Zapomněl jsem na všechno. Na profesora, na vůdce, na prám.

Mé duše se zmocnily halucinace…

„Co je ti?“ ptá se strýc.

Dívám se na něho široce rozevřenýma očima a nevidím ho.

„Dej pozor, Axele! Spadneš do moře!“

Zároveň mě zachytává silná Hansova ruka. Bez jeho zásahu bych se byl zřítil do vln.

„Cožpak ses zbláznil?“ volá strýc.

„Co je?“ říkám konečně, když přicházím k sobě.

„Jsi nemocen?“

„Ne, měl jsem jen chvíli halucinace. Ale už to přešlo. Je všechno v pořádku?“

„Ano. Máme příznivý vítr a klidné moře. Plujeme rychle, a nemýlím-li se ve svém odhadu, brzy už přistaneme.“

Po těchto slovech vstávám a pozoruji obzor. Ale linie vod stále splývá s linií mraků.