VÝSTUP NA SNEFFELS
Sneffels je vysoký pět tisíc stop. Svými dvěma vrcholy zakončuje trachytové pásmo, které se odděluje od horského systému ostrova. Z našeho východiska jsme však nemohli vidět jeho dva štíty, rýsující se na pozadí šedého nebe. Zahlédl jsem jen velkou, nakloněnou sněhovou čapku na čele obra.
Kráčeli jsme za sebou s lovcem v čele. Ten stoupal úzkou stezkou, na níž by dvě osoby vedle sebe neprošly. Hovor se tím stal téměř nemožným.
Za čedičovou stěnou u fjordu Stapi se napřed táhla zelená vláknitá rašelina jako zbytek staré vegetace poloostrovních bažin. Množství tohoto dosud nevyužitého paliva by stačilo k topení všemu islandskému obyvatelstvu na celé století.
Rozsáhlé rašeliniště bylo podle hloubky dna některých roklí až dvacet metrů vysoké a skládalo se z vrstev zuhelnatělých rostlinných zbytků, proložených vrstvami pemzového tufu.
Jako pravý synovec profesora Liddenbrocka jsem navzdory svému vzrušení se zájmem pozoroval mineralogické zvláštnosti, vystavené v tomto obrovském přírodovědném kabinetě. Zároveň jsem si tím osvěžoval v paměti celé geologické dějiny Islandu.
Tento zajímavý ostrov se zajisté vynořil z vod v době poměrně nedávné.
Možná že se nepozorovatelným pohybem dosud zvedá. Je-li tomu tak, nutno jeho původ přiřknout působení podzemního ohně. V tom případě jsou však všechny teorie Humphry Davyho, Saknussemmův dokument a předpoklady mého strýce k ničemu. Tato domněnka mě přiměla k pečlivému studiu utváření půdy.
Brzy jsem zjistil sled všech jevů, které řídily utváření ostrova.
Island nemá vůbec vrstvy usazenin. Skládá se pouze ze sopečných tufů. To znamená, zeje vytvořen nakupením kamenů a skal porézní struktury. Před objevením sopek to byl rudný masív, zvolna vyzvedávaný nad hladinu tlakem vnitřních sil. Podzemní ohně dosud nepronikly na povrch.
Ale později na jihozápadě a na severozápadě ostrova vznikly příčné široké trhliny, kterými se zvolna rozlévala trachytová hmota. Tento jev neprošel bez prudkých změn. Výtok byl obrovský a roztavené hmoty vyvěrající z hlubin země se klidně rozlévaly v širokých pokryvech nebo do pahorků. V této době se objevily živce, syenity a porfyry.
Díky těmto rozlivům se rozměry ostrova pozoruhodně zvětšily a tím i jeho odolnost. Je pochopitelné, co pružných tekutých hmot se muselo shromáždit v jeho nitru, když už nemohly po ztvrdnutí trachytové kůry nikudy ven. Tak přišla chvíle, kdy mechanický tlak plynů prorazil těžkou kůru a vytvořil v ní vysoké komíny. Tam nadzvedly sopky zemskou kůru a vytvořily si prudce krátery až ke svým vrcholkům.
Pochody vzniku vyvřelin byly vystřídány projevy sopečnými. Novými krátery unikala napřed čedičová hmota, jejíž nejtypičtější vzory nám ukazovala planina, kudy jsme právě šli. Kráčeli jsme po těžkých, tmavě šedých skálách, které ochlazením vykrystalizovaly v šestiboké hranoly. V dálce jsme viděli množství plochých kuželů, i ty byly kdysi ohnivými krátery.
Po vyčerpání žulových erupcí a po vyhasnutí vedlejších kráterů počala zesílená sopka vyvrhovat lávu a proudy popele a strusky, jejichž dlouhé svazky roztroušené po svazích vypadaly jako silné prstence.
Tak šly za sebou jevy, které Island vytvořily. Vše to způsobil vnitřní oheň.
Bylo by proto šílenství předpokládat, že vnitřní hmoty nejsou stále ve žhavě tekutém stavu. A největší šílenství je chtít tady dosáhnout nitra Země.
Tím jsem se cestou na Sneffels uklidnil co do východiska naší výpravy.
Cesta byla stále obtížnější. Půda stoupala. Vyčnívající kameny byly vyviklány, musili jsme jít co nejopatrněji, abychom zabránili nebezpečným pádům.
Hans postupoval klidně jako po nejrovnější půdě. Častokrát zmizel za velkým skalním blokem a my ho na čas ztratili z očí. V těch chvílích mu vycházel z úst ostrý hvizd, kterým nám naznačoval cestu. Častokrát se taky zastavoval, sebral několik skalních úlomků a skládal z nich značky určené pro zpáteční cestu.
Byla to v podstatě správná opatrnost, ale budoucí události z ní udělaly věc zcela zbytečnou.
Tři únavné hodiny pochodu nás přivedly k úpatí hory. Tam dal Hans znamení k zastávce. Rozdělili jsme si skromnou snídani. Strýc polykal dvojitá sousta, aby byl dřív hotov. Přestávka k jídlu byla i přestávkou k odpočinku. Musili, jsme se podřídit dobrému zdání vůdce, který dal až za hodinu znamení k další cestě.
Tři Islanďané, stejně mlčenliví jako jejich přítel lovec, nepronesli ani slovo a jedli velmi střídmě.
Nyní jsme počali stoupat po svazích Sneffelsu. Jeho zasněžený vrcholek se mi zdál velmi blízko. Byl to důsledek optického klamu, v horách zcela obvyklého.
Přece jen nás čekaly ještě hodiny pochodu. A především jaká únava! Kameny, které nespojoval žádný hlinitý tmel a žádné rostlinstvo, vyvracely se nám pod nohama a řítily se dolů na planinu rychlostí laviny.
Na některých místech tvořily svahy hory s obzorem úhel nejméně šestatřicet stupňů. Bylo nemožné tudy stoupat. Tyto kamenité strmé stezky jsme musili s obtížemi obcházet. Pomáhali jsme si navzájem svými holemi.
Musím říci, že strýc se držel pokud možno při mně. Neztrácel mě z očí a jeho ruce mi často poskytly pevnou oporu. On sám měl vrozený smysl pro rovnováhu. Nikdy nikde nezakolísal. Islanďané navzdory svému nákladu stoupali s obratností horalů.
Při pohledu na vrchol Sneffelsu se mi zdálo nemožným dojít až nahoru, nezmění-li se sklon svahu. Naštěstí po hodině strašné námahy a vypětí sil se před námi objevilo velké sněžné pole, táhnoucí se sedlem sopky. To nám usnadnilo výstup jako schodiště. Bylo vytvořeno jedním z proudů kamenů, vyhozených erupcí sopky a nazývaných islandsky „stíná“. Kdyby bylo tento proud nezastavilo uspořádání svahu, byl by se zřítil do moře a vytvořil tam nové ostrovy.
Tak, jak tu zůstal, velmi nám posloužil. Sklon svahu se sice zvětšil, ale schody z balvanů nám umožnily snadnější výstup. Dokonce tak rychlý, že když jsem se na jednom místě opozdil, zatímco moji společníci vystupovali dál, spatřil jsem je za chvíli vzdáleností až mikroskopicky zmenšené.
V sedm hodin večer jsme překonali dva tisíce stupňů tohoto schodiště a dosáhli výběžku hory, jakéhosi spočinku. O ten se opíral vlastní kužel kráteru.
Moře leželo v hloubce téměř tří tisíc dvou set stop. Překročili jsme už hranici věčného sněhu, na Islandu mnohem nižší následkem trvale vlhkého počasí.
Byl velký mráz a prudký vítr. Cesta mě úplně vyčerpala. Profesor si dobře všiml, že mi nohy vypovídají službu, a přes svou nedočkavost se rozhodl zastavit. Dal znamení lovci, který zavrtěl hlavou se slovy:
„Ofvanför.“
„Zdá se, že musíme jít ještě výš,“ řekl strýc. Pak se ptal Hanse na důvod jeho odpovědi.
„Mistour,“ odpověděl vůdce.
„Ja, mistour,“ opakoval jeden z Islanďanů poděšeným tónem.
„Co znamená to slovo?“ ptal jsem se znepokojeně.
„Pohleď!“ řekl strýc.
Podíval jsem se na planinu. Tam se zvedl obrovský sloup zvětralé pemzy, písku a prachu, otáčející se jako smršť. Vichr jej hnal ke svahům Sneffelsu, kde jsme byli zavěšeni. Ta neprůhledná clona, zvedající se před sluncem, vrhala na horu stín. Kdyby se smršť sklonila, vtáhla by nás nezbytně do svého víru. Tento jev, vznikající často při větru od ledovců, jmenuje se v islandštině mistour.
„Hastigt, hastigt,“ zvolal náš vůdce.
Aniž jsem znal dánsky, pochopil jsem, že máme jít co nejrychleji za Hansem. Ten počal obcházet kužel kráteru, ale trochu šikmo, aby si ulehčil chůzi.
Smršť brzy udeřila do hory, která se pod nárazem zachvěla. Kameny stržené do víru padaly jako při dešti nebo při sopečném výbuchu. My jsme byli naštěstí na opačné straně hory, chráněni před každým nebezpečím. Nebýt vůdcovy opatrnosti, byli bychom rozerváni, rozdrceni na prach a vrženi daleko odtud jako odštěpek nějakého neznámého povětroně.
Hans však nepokládal za opatrné strávit noc na svahu kužele. Pokračovali jsme proto v klikatém výstupu. Zbývajících pět set stop jsme zdolali k páté hodině. Obcházením, křižováním a výhybkami jsme ztratili nejméně tři míle. Už jsem nemohl dál.
Umíral jsem zimou a hladem. Poněkud zřídlý vzduch nestačil už nárokům našich plic.
Konečně v jedenáct hodin večer jsme došli za úplné tmy na vrchol Sneffelsu. Dříve než jsem se skryl uvnitř kráteru, mohl jsem ještě pozorovat půlnoční slunce na nejnižším bodě jeho dráhy. Vysílalo své bledé paprsky na ostrov, spící pod mýma nohama.